„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Dary víl

Bylo to veliké shromáždění Víl, aby přikročily k rozdělení darů všem novorozeným, kteří přišli na svět za posledních čtyřiadvacet hodin.
Všecky ty antické a rozmarné Sudičky, všecky ty bizarní Matky radosti a bolesti se od sebe velmi lišily; jedny měly vzezření zasmušilé a mrzuté, druhé vzezření bláznivé a chytrácké; jedny mladé, jež byly vždycky mladé; druhé staré, jež byly vždycky staré.
Všichni otcové, kteří chovají víru ve Víly, přišli a každý nesl své novorozeně na rukou.
Dary, Schopnosti, šťastné Náhody, nepřemožitelné Okolnosti byly nahromaděny u tribunálu, jako ceny na estrádě při rozdílení cen. Zvláštní přitom bylo, že ty dary nebyly odměnou za namáhání, ale právě naopak milostí prokazovanou těm, kteří ještě nežili, milostí, jež mohla rozhodnout o jejich osudu a stát se zřídlem jejich neštěstí právě tak jako jejich štěstí.
Ubohé Víly byly velice zaměstnány, neboť dav uchazečů byl veliký, a střední svět, ležící mezi člověkem a Bohem, je podroben jako my hroznému zákonu Času a jeho nekonečnému potomstvu: Dnům, Hodinám, Minutám a Vteřinám.
Byly opravdu pomateny, jako ministři ve dnech audience nebo jako úředníci zastavárny, když národní slavnost je opravňuje, aby vraceli zastavené věci zdarma. Ba myslím, že chvílemi se dívaly na ručičku u hodin s tak velikou netrpělivostí, jako lidští soudcové, kteří, zasedajíce od rána, nemohou se ubránit, aby nesnili o obědě, o své rodině a svých drahých pantoflích. Je-li v nadpřirozeném soudnictví trochu spěchu a náhody, nedivme se, že se to stane také někdy v soudnictví lidském. My sami v tom případě byli bychom soudci nespravedlivými.
Také toho dne bylo spácháno několik přehmatů, jež by bylo možno považovat za bizarní, kdyby moudrost, spíše než rozmar, byla význačnou, věčnou vlastností Víl.
Tak například moc přitahovat magneticky jmění byla přisouzena jedinému dědici velmi bohaté rodiny, jenž, nejsa nadán nijakým smyslem pro milosrdenství, právě tak jako ne chtivostí nejviditelnějších statků života, měl později shledat, že mu jeho miliony ohromně překážejí. Tak láska ke Krásnu a poetická Síla byla dána synu neznámého chudáka, svého řemesla lamače, jenž nemohl nikterak podporovat vlohy ani uspokojit potřeby svého nebohého potomka.
Zapomněl jsem vám říci, že podělování v těch slavnostních případech je bez odvolání a že žádný dar nemůže být odmítnut.
Všechny Víly vstávaly, domnívajíce se, že jejich robota jest u konce; neboť nezbýval již žádný dárek, nic, co by se mohlo štědře rozhodit mezi tu lidskou chamraď, když tu jeden dobrý muž, chudý kupčík, tuším, se zdvihl, uchopil za vlečku z pestrých par Vílu, která mu byla nejblíže na dosah, a zvolal:
“Hej, paní! vy na nás zapomínáte! Je tu ještě můj maličký! Byl bych nerad, kdybych sem byl šel nadarmo.“
Víla mohla být v rozpacích; neboť nezbývalo již pranic. Přece však vzpomněla si včas na dobře známý zákon, ač zřídka užívaný ve světě nadpřirozeném, jež obývají ta božstva nehmotná, člověku příznivá a často nucená přizpůsobovat se jeho vášním, jako Víly, Gnómové, Zmokové, Sylphidy, Sylphové, Nixy, Vodníci a Rusalky -- myslím zákon, jenž dovoluje Vílám, v podobném případě, totiž vyčerpají-li se podíly -- darovat ještě jeden na doplnění, výjimečný, ač-li mají tolik obraznosti, aby jej ihned vymyslily.
Tedy dobrá Víla odpověděla, se sebevědomím hodným její důstojnosti: “Dám tvému synu... dám mu... dar líbit se!“
“Ale jak se líbit? líbit se...? Proč se líbit?“ tázal se tvrdošíjně kramářík, jenž byl nepochybně jedním z těch tak četných rozumářů, kteří jsou neschopni povznést se až k logice Absurdna.
“Protože proto!“ odvětila rozhněvaná Víla otáčejíc se k němu zády; a dohánějíc průvod svých družek, pravila jim: “Co říkáte tomu domýšlivému Francouzkovi, který chce všemu rozumět a který, obdržev pro svého syna ten nejlepší úděl, ještě se opovažuje vyptávat se a rokovat o tom, o čem se rokovat nedá?“
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 2 (2 hlasy)