V noci jsem snil, že jsem motýlem

Dva nádherní Satani a jedna Ďáblice, ne méně neobyčejná, vystoupili dnes v noci po tajemném schodišti, kudy Peklo na slabost spícího člověka útočí a s ním tajně se spojuje. I přišli postavit se slavnostně přede mne, zpříma jako na estrádě. Sirnatá záře vydechovala z těch tří osob, které se odrážely od temného pozadí noci. Měli vzezření tak hrdé a tak plné moci, že jsem je pokládal zpočátku všecky tři za pravé Bohy.

Tvář prvního Satana měla ráz obojího pohlaví a i v liniích jeho těla leželo rozkošnictví starých Bacchů. Jeho krásné, unylé oči, barvy chmurné a neurčité, podobaly se fialkám, obtíženým ještě těžkými slzami bouře, a jeho pootevřené rty teplým vykuřovadlům, odkud vydechovala libá vůně parfumerie, a pižmem vonící hmyz, poletuje, zazářil v žáru jeho dechu, kdykoli povzdechl.

Kol jeho nachové suknice byl ovinut jako pás měňavě třpytivý had, jenž se zdviženou hlavou líně obracel k němu své oči jako žhavé uhlíky. Na tomto živém páse visely, střídavě s lahvičkami naplněnými příšernými tekutinami, blýskavé nože a chirurgické nástroje. V pravici držel druhou lahvičku, jejíž obsah byl jasně červený a jež měla za etiketu tato bizarní slova: “Pijte, totoť jest krev má, dokonale posilňující lék“; v levici měl housle, na něž patrně zpíval své rozkoše a své bolesti a jimiž šířil nákazu svého šílenství za nočních rejů duchů.

U jeho útlých kotníků vleklo se několik článků přetrženého zlatého řetězu, a když nepříjemný pocit, který mu působily, jej přinutil sklopit oči k zemi, díval se marnivě na nehty svých nohou, lesknoucí se a hlazené jako dobře zpracované drahokamy.

Hleděl na mě očima bezútěšně truchlivýma, z nichž řinulo se zákeřné opojení, a pravil mi zpěvavým hlasem: “Chceš-li, chceš-li, učiním tě pánem duší, a budeš pánem živé hmoty ještě víc než sochař může být pánem hlíny; a poznáš stále znovu se rodící rozkoš vyjít ze sebe sama a zapomenout sebe v jiném, a vábit jiné duše tak, až by splynuly s tvou.“

A já mu odpověděl: “Děkuji pěkně! co bych dělal s tím brakem bytostí, jež patrně nestojí za víc než moje ubohé já. Ač se trochu stydím vzpomínat, nechci na nic zapomenout: a i kdybych tě neznal, ty stará obludo, tvé tajemné nože, tvé podezřelé lahvičky, řetězy, jimiž jsou spoutány tvé nohy, to vše jsou symboly, které dosti jasně vysvětlují nevýhody tvého přátelství. Nech si své dary.“

Druhý Satan neměl ani toho vzezření tragického a zároveň úsměvného, ani těch krásných, lichotných způsobů, ani té vonné a delikátní krásy. Byl to ohromný muž s tlustou tváří bez očí, jehož těžké panděro viselo přes stehna; celá jeho kůže byla pozlacena a ilustrována, jako tetováním, množstvím malých hemžících se figurek, jež představovaly četné formy bídy veškerenstva. Byli tam vychrtlí mužíci, kteří se dobrovolně věšeli na hřebík; byli tam malí, ohyzdní, hubení gnómové, jejichž pokorně prosící oči dovolávaly se almužny spíše než jejich chvějící se ruce; a pak staré matky, nesoucí nedochůdčata, visící na jejich zmořených prsech. A ještě mnoho jiných tam bylo.

Tlustý Satan tloukl pěstí na svůj ohromný břich, odkudžto zazníval dlouhý a rozléhající se třesk kovu, končící nejasným sténáním četných hlasů lidských. A on se smál a cenil nestoudně své zkažené zuby, ohromivým, pitomým smíchem, jako jistí lidé ze všech zemí, když příliš dobře poobědvali.

A ten mi řekl: “Já ti mohu dát to, co zmůže všechno, co se vyrovná všemu, co nahradí všechno!“ A plácnul na svůj nestvůrný břich, jehož zvučná ozvěna byla dokladem jeho hrubých slov.

Odvrátil jsem se s ošklivostí a odpověděl jsem: “Nepotřebuji pro svou rozkoš ničí bídy: netoužím po smutném bohatství všech neštěstí, jež jsou vyobrazena na tvé kůži jako na čalounovém papíře.“

A Ďáblice? Lhal bych, kdybych se nepřiznal, že na první pohled jsem na ní shledal bizarní půvab. Kdybych měl ten půvab definovat, nedovedl bych jej přirovnat k ničemu vhodněji než k oněm nádherným ženám v odkvětu, které však dále nestárnou a jejichž krása si zachovala dojímavé kouzlo zřícenin. Měla vzezření podmanivé a přitom rozkejklané a v jejích očích, ač měly kruhy, byla jakási fascinující síla. A co mě nejvíc překvapilo, to bylo tajemství jejího hlasu, který mi připomínal nejlahodnější hluboké alty a také trochu chrapot hrdel, neustále svlažovaných kořalkou.

“Chceš poznat moji moc?“ řekla Zlobohyně svým rozkošným a paradoxním hlasem. “Poslyš.“

A nasadila k ústům obrovskou troubu, obtočenou jako pouťová brkačka pentlemi, tituly všech žurnálů světa, a touto troubou vykřikla moje jméno, jež se takto valilo prostorem s rachotem stotisíce hromů a vrátilo se ke mně, odrazivši se ozvěnou od nejvzdálenější planety.

“U čerta!“ řekl jsem, napolo podmaněn, “toť znamenité!“ Leč když jsem si bedlivěji povšiml svůdné mužatky, zdálo se mi, jako bych ji poznával, jako bych ji byl kdesi viděl, jak si připíjela s několika mými známými tatrmany; a drsný zvuk té měděné trouby donesl mi k uším jakousi vzpomínku na prostituovanou polnici.

Také jsem odpověděl celým svým opovržením: “Pryč odtud! Nehodím se k tomu, abych pojal ženu maîtressu jistých lidí, jež nechci jmenovat.“

Opravdu, měl jsem právo být hrdým na tak odvážné odmítnutí. Ale na neštěstí jsem se probudil a všechna síla mě opustila. “Opravdu“ -- pravil jsem k sobě, “byl to asi velmi tvrdý spánek, že jsem se ukázal tak starostlivým. Ach kdyby tak se chtěli navrátit nyní, když jsem vzhůru, nedělal bych takovou drahotu!“

A vzýval jsem je hlasitě, prose je úpěnlivě za odpuštění, nabízeje se jim, že se zneuctím, kolikrát jen bude třeba, abych si zasloužil jejich přízeň; ale patrně jsem je hluboce urazil, neboť se již nikdy nevrátili.