V noci jsem snil, že jsem motýlem

Luna, jež je rozmar sám, pohlédla oknem na tebe, když jsi spala ve své kolébce, a pravila sama k sobě: “To dítě se mi líbí.“

A sestoupila měkce po svém oblačném schodišti a beze zvuku pronikla okenními tabulemi. Pak se rozestřela po tobě s poddajnou něžností matky a položila své barvy na tvoji tvář. Tvé zorničky od toho zůstaly zelené a tvé líce neobyčejně bledé. Hledíce na tuto návštěvnici, oči tvé se bizarně zvětšily; a tak něžně ti stiskla hrdlo, že je ti od té chvíle navždy do pláče.

Zatím, v rozpětí své radosti, Luna naplnila celou komnatu jako fosforečná atmosféra, jako svítivý jed; a všechno toto živoucí světlo myslilo a pravilo: “Budeš věčně podléhat vlivu mého políbení. Budeš krásná podle mého způsobu. Budeš milovat to, co já miluji, a to co mne miluje: vodu, oblaka, mlčení a noc; nesmírné a zelené moře; beztvarou a mnohotvárnou vodu; místo, kde nebudeš; milence, jejž nepoznáš; nestvůrné květy; parfumy, při nichž se třeští; kočky, jež se svíjejí na pianech a jež sténají jako ženy, hlasem drsným a sladkým.“

“A moji milenci budou tě milovat, moji dvořané budou se ti dvořit. Budeš královnou mužů se zelenýma očima, jejichž hrdlo jsem také stiskla ve svém nočním laskání; těch, kteří milují moře, nesmírné, bouřné a zelené, beztvarou a mnohotvárnou vodu, místo, kde nejsou, ženu, již neznají, příšerné květiny, jež se podobají kadidelnicím neznámého náboženství, parfumy, jež ochromují vůli, a divoká a rozkošnická zvířata, která jsou emblémem jejich šílenství.“

A proto, zlořečené drahé rozmazlené dítě, ležím teď u tvých nohou, hledaje v celé tvé osobě odlesk toho strašného božství, té osudné kmotry, té, jež otravou kojila všecky náměsíčníky.