„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Dobrodiní luny

Luna, jež je rozmar sám, pohlédla oknem na tebe, když jsi spala ve své kolébce, a pravila sama k sobě: “To dítě se mi líbí.“
A sestoupila měkce po svém oblačném schodišti a beze zvuku pronikla okenními tabulemi. Pak se rozestřela po tobě s poddajnou něžností matky a položila své barvy na tvoji tvář. Tvé zorničky od toho zůstaly zelené a tvé líce neobyčejně bledé. Hledíce na tuto návštěvnici, oči tvé se bizarně zvětšily; a tak něžně ti stiskla hrdlo, že je ti od té chvíle navždy do pláče.
Zatím, v rozpětí své radosti, Luna naplnila celou komnatu jako fosforečná atmosféra, jako svítivý jed; a všechno toto živoucí světlo myslilo a pravilo: “Budeš věčně podléhat vlivu mého políbení. Budeš krásná podle mého způsobu. Budeš milovat to, co já miluji, a to co mne miluje: vodu, oblaka, mlčení a noc; nesmírné a zelené moře; beztvarou a mnohotvárnou vodu; místo, kde nebudeš; milence, jejž nepoznáš; nestvůrné květy; parfumy, při nichž se třeští; kočky, jež se svíjejí na pianech a jež sténají jako ženy, hlasem drsným a sladkým.“
“A moji milenci budou tě milovat, moji dvořané budou se ti dvořit. Budeš královnou mužů se zelenýma očima, jejichž hrdlo jsem také stiskla ve svém nočním laskání; těch, kteří milují moře, nesmírné, bouřné a zelené, beztvarou a mnohotvárnou vodu, místo, kde nejsou, ženu, již neznají, příšerné květiny, jež se podobají kadidelnicím neznámého náboženství, parfumy, jež ochromují vůli, a divoká a rozkošnická zvířata, která jsou emblémem jejich šílenství.“
A proto, zlořečené drahé rozmazlené dítě, ležím teď u tvých nohou, hledaje v celé tvé osobě odlesk toho strašného božství, té osudné kmotry, té, jež otravou kojila všecky náměsíčníky.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4 (6 hlasů)