„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Která je ta pravá?

Znal jsem jakousi Benediktu, jež plnila atmosféru ideálem a jejíž oči šířily touhu po velikosti, po kráse, po slávě a po všem tom, co nám dává víru v nesmrtelnost.
Leč tato zázračná dívka byla příliš krásná, aby mohla dlouho žít, a také zemřela za několik dní po tom, co jsem ji poznal, a já sám ji pochoval jednoho dne, kdy jaro rozhoupalo svou kadidelnici i na hřbitovech. Já to byl, jenž ji pochoval, pevně uzavřenou do rakve ze dřeva vonného a neporušitelného jako indické truhlice.
A jak mé oči utkvěly na místě, kde byl zakopán můj poklad, spatřil jsme náhle osůbku, jež podobala se neobyčejně zesnulé a jež dupajíc po čerstvé hlíně s hysterickou a bizarní prudkostí pravila s výbuchem smíchu: “Já jsem ta pravá Benedikta! Já jsem ta pověstná potvora! A za trest, za své bláznovství a za svou slepotu budeš mne milovat takovou, jaká jsem!“
Leč já v zuřivosti odpověděl: “Ne, ne, ne!“ A abych dodal většího důrazu svému odmítnutí, dupnul jsem tak prudce o zem, že má noha se zabořila až po koleno v čerstvý hrob a že, jako vlk chycený do pasti, jsem připoután, snad navždy, ke hrobu ideálu.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.5 (2 hlasy)