„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Vtipkář

Byl to výbuch nového roku; chaos bláta a sněhu, jímž prolétalo tisíc kočárků, jiskřící hračkami a bonbony, třesoucí se vášní a zoufáním, oficielní delirium velkého města, stvořené, aby pomátlo hlavu největšímu samotáři.
Uprostřed této bohapusté vřavy a toho hluku čile cupal osel, poháněný bičem jakéhosi nemotory.
Právě když osel zahýbal na rohu kol chodníku, krásný pán v rukavičkách, lakýrkách, s hroznou kravatou a uvězněný v docela nových šatech, poklonil se obřadně před poníženým zvířetem, a pravil mu, zdvíhaje klobouk: “Přeji vám šťastný a veselý nový rok!“ načež se obrátil k jakýmsi kamarádům s výrazem samolibosti, jakoby s prosbou, aby připojili svůj souhlas k jeho uspokojení.
Osel neviděl toho krásného vtipkáře a horlivě běžel dále, kam ho volala jeho povinnost.
A mne, mne náhle pojal nesmírný vztek na tohoto velkolepého hlupáka, jenž, jak se mi zdálo, soustřeďoval v sobě všechnu duchaplnost Francie.
Zatím nikdo nehlasoval