V noci jsem snil, že jsem motýlem

Když jsme se vzdalovali od trafiky, můj přítel pečlivě roztřídil své peníze; do levé kapsy u vesty vstrčil malé zlaté mince; do pravé drobné stříbrné peníze; do levé kapsy u spodků spoustu velkých sous, a konečně do pravé stříbrný dvoufrank, jejž si byl zvláště prohlížel.

“Jak podivné a minutiesní rozdělování!“ pomyslil jsem si.

Potkali jsme chudého, jenž, třasa se, vztáhl k nám svou čapku. Neznám ničeho, co by více znepokojovalo než němá výmluvnost těch úpěnlivých očí, v nichž se tají pro citlivého člověka, který v nich dovede číst, tolik pokory, tolik výčitek. Nalezne tam něco, co se přibližuje k té hloubce složitého citu, jaká se chví v zaslzených očích práskaného psa.

Almužna mého přítele byla značně větší než moje a já mu řekl: “Máte pravdu; po rozkoši být překvapen není větší rozkoše než ta, působit překvapení.“

“To byl falešný peníz,“ odpověděl klidně, jako na omluvu své marnotratnosti.

Ale v mém ubohém mozku, jenž stále je zaměstnán hledáním včerejšího dne (jakou to tíživou schopností mě příroda obdařila!), vznikla náhle myšlenka, že podobné jednání mého přítele dá se ospravedlnit toliko touhou způsobit důležitou událost v životě toho chudáka, a snad i poznat různé následky, jež může způsobit falešný peníz v rukou žebráka. Nemohl by se zmnohonásobit v mince pravé? Nemohl by jej také připravit do vězení? Krčmář, pekař například mohl by ho snad dát zatknout jako penězokaze nebo šiřitele falešných peněz.

A právě tak dobře falešný ten peníz snad by byl pro chudého, malého spekulanta zárodkem bohatství na několik dní. A tak má fantazie šla dále, propůjčujíc křídla duchu mého přítele a odvozujíc všechny možné závěry ze všech možných předpokladů.

Ale on náhle přerušil moje snění, chápaje se mých vlastních slov: “Ano, máte pravdu; není sladší rozkoše než překvapit někoho tím, že mu dáme více, než doufal.“

Pohleděl jsem mu upřeně do očí a byl jsem poděšen, když jsem viděl, že jeho oči září nepopěrnou bezelstností. Tu jsem pochopil jasně, že chtěl učinit zároveň dobrý skutek a dobrý obchod, získat čtyřicet sous a srdce Pána Boha; ekonomicky dobýt ráje, a konečně, zadarmo přijít ke cti, že je dobročinným člověkem. Byl bych mu skoro odpustil touhu po zločinné rozkoši, jíž, jak jsem se právě domníval, byl schopen; bylo by se mi to zdálo podivným, zvláštním, že se baví kompromitováním chudáků; ale nikdy mu neodpustím nejapnost jeho výpočtu. Nelze to nikdy omluvit, že je člověk špatný, ale leží v tom jakási zásluha, vědět, že jím jest; a nejneodpustitelnější špatnost je, dopouštět se zla z hlouposti.