V noci jsem snil, že jsem motýlem

Fancioulle byl obdivuhodný šašek a patřil skoro mezi přátele Knížete. Ale pro osoby, oddané ze řemesla komice, mají věci vážné osudovou přitažlivost, a ač by se mohlo zdát bizarním, že ideje vlasti a svobody despoticky se zmocní mozku histrionova, Fancioulle jednoho dne vstoupil do spiknutí, zosnovaného několika nespokojenými šlechtici.

Všude jsou řádní lidé, kteří udají úřadům ta individua mrzuté nálady, která hodlají sesadit knížata a vystěhovat nějakou společnost, aniž se jí dříve tázali o radu. Dotyční pánové byli zatčeni právě tak jako Fancioulle a byla jim určena jistá smrt.

Rád bych věřil tomu, že Knížete skoro mrzelo, že nalezl svého oblíbeného herce mezi rebely. Kníže nebyl ani lepší ani horší než jiní; ale neobyčejná senzibilita jej činila v mnohých případech krutějším a despotičtějším, než byli všichni jemu rovní. Jsa vášnivě oddán krásným uměním, jichž byl ostatně i výtečným znalcem, byl opravdu nenasytný v rozkoších. Jsa poměrně dosti lhostejný k lidem i k morálce, a sám opravdový umělec, neznal nebezpečnějšího nepřítele než Nudu, a bizarní pokusy, jimiž se snažil uniknout tomuto tyranu světa nebo jej přemoci, by mu byly jistě získaly u přísného historika epitheton “netvor“, kdyby byl dovolil ve svých říších psát cokoli, co by nesměřovalo jedině k rozkoši nebo k úžasu, jenž jest jednou z nejdelikátnějších forem rozkoše. Velikým neštěstím pro tohoto Knížete bylo, že nikdy neměl divadla dosti velkolepého pro svého ducha. Jsou mladí Neronové, kteří se dusí v příliš úzkých hranicích a jejichž jména a dobrá vůle zůstanou navždy neznámými pro věky příští. Neprozřetelná Prozřetelnost dala tomuto Knížeti schopnosti větší, než byla jeho říše.

Náhle se roznesla pověst, že panovník hodlá udělit milost všem spiklencům; a tato pověst zakládala se na oznámení velikého představení, kde Fancioulle měl hrát jednu ze svých předních a nejlepších rolí a jemuž měli být přítomni i odsouzení velmoži; patrné znamení, dodávali povrchní duchové, velkodušných zámyslů uraženého Knížete.

U člověka od přírody i záměrně tak excentrického bylo všecko možno, i ctnost, ba i milosrdenství, zvláště byl-li by mohl doufat, že v tom nalezne neočekávané rozkoše. Ale pro ty, kdož jako já mohli proniknout hlouběji do této zvláštní a nemocné duše, bylo nekonečně pravděpodobnější, že Kníže chce posoudit hodnotu scénického talentu u člověka odsouzeného k smrti. Chtěl využít příležitosti, aby provedl fyziologický pokus veliké důležitosti, a zjistit, do jaké míry skutečné schopnosti umělcovy mohou být rušeny nebo modifikovány zvláštní situací, v níž se nalézá; existoval nadto v jeho duši ještě nějaký více či méně rozhodný záměr milosti? Tento bod nemohl nikdy být objasněn.

Konečně, když nadešel slavný den, malý ten dvůr rozvinul všechnu svou nádheru a bylo nesnadno pochopit -- leč by to člověk viděl -- všechen lesk, jaký může ukázat privilegovaná třída malého státu, s omezenými příjmy, při opravdové slavnosti. Tato byla dvojnásob opravdová, jednak kouzlem okázalého přepychu, jednak morálním a tajemným zájmem, jenž se k ní pojil.

Pan Fancioulle vynikal hlavně v rolích němých nebo v těch, jež mají málo slov a jež jsou často hlavními v oněch féerických dramatech, která mají symbolicky předvádět tajemství života. Vstoupil na scénu lehce a s dokonalou nenuceností, což také zesílilo ve vznešeném obecenstvu myšlenku slitování a odpuštění.

Řekneme-li o herci: to je dobrý herec, užíváme formule, jež zahrnuje v sobě možnost myslit si pod osobou ještě herce, totiž umění, úsilí, vůli. Kdyby tedy nějaký herec dospěl k tomu, aby v poměru k osobě, již má vyjadřovati, byl tím čím nejlepší antické sochy, podivuhodně oduševnělé, živé, chodící a vidoucí, byly v poměru k obecné a nejasné ideji krásy, byl by to nepochybně případ zvláštní a naprosto nepředvídaný. Fancioulle byl toho večera dokonalou idealizací, již nebylo možno nepovažovat za živou, možnou a skutečnou. Ten šašek chodil sem tam, smál se, plakal, svíjel se s nezničitelnou aureolou kolem hlavy, aureolou neviditelnou pro všechny, ale viditelnou pro mne a v níž se mísily v podivném sloučení paprsky Umění a Sláva Mučednická. Fancioulle mi dokázal vzrušujícím, nezvratným způsobem, že opojení Uměním dovede spíše než každé jiné zastřít hrůzy propasti; že génius může na kraji hrobu hrát komedii s radostí, jež mu, ztracenému v ráji vylučujícím každou myšlenku na hrob a záhubu, zabraňuje vidět ten hrob.

Všechno to obecenstvo, třebaže velice blaseované a frivolní, podlehlo brzo všemohoucí vládě umělcově. Nikdo již nesnil o smrti, o smutku, o popravách. Každý se klidně oddal mnohonásobným rozkošem, jež poskytuje pohled na mistrovské dílo živého umění. Výbuchy radosti a obdivu otřásaly po několikrát klenbami budovy se silou trvalého hromobití. Sám Kníže, opojen, mísil svůj potlesk s potleskem svého dvora.

Však pro bystré oko přece jeho opojení nebylo zcela čisté. Cítil se snad přemoženým ve své despotické moci? pokořeným ve svém umění děsit srdce a umrtvovat duchy? zklamaným svými nadějemi a zesměšněným svými domněnkami? Takovéto předpoklady ne právě odůvodněné, ale ne tak naprosto neodůvodnitelné, míhaly se mi v duchu, když jsem pozoroval obličej Knížete, na němž nová bledost stále připojovala se k obvyklé jeho bledosti, tak jako sníh se připojuje ke sněhu. Jeho rty se stále více svíraly, jeho oči zažíhaly se vnitřním ohněm, podobným ohni žárlivosti a záští, zatímco ostentativně tleskal talentu svého bývalého přítele, divného šaška, který si tak dobře šaškoval smrt. Jedné chvíle spatřil jsem, kterak Jeho Výsost se kloní k malému pážeti, stojícímu za ním, a šeptá mu něco do ucha. Šelmovská tvář hezkého dítěte se ozářila úsměvem; na to opustil rychle knížecí lóži, jako by chtěl provést neodkladné nařízení.

O několik minut později ostré, dlouhé zapísknutí přerušilo Fancioulla v jednom z nejlepších okamžiků, a rozrylo zároveň srdce i sluch. A z místa sálu, odkud trysklo toto neočekávané pohanění, vyběhlo do koridoru dítě s přidušeným smíchem.

Fancioulle, otřesený, probuzený ze svého snu, napřed zavřel oči, pak je skoro ihned otevřel, nesmírně rozšířené, pak otevřel ústa, jako by chtěl křečovitě vydechnout, zapotácel se trochu kupředu, trochu dozadu, a pak se svalil mrtev na prkna.

Zda skutečně ta píšťalka, rychlá jako meč, připravila kata o kořist? Zda kníže sám tušil všechnu vražednou působivost svého žertu? Je dovoleno o tom pochybovat. Zda litoval svého drahého a nenahraditelného Fancioulla? Je příjemné a je slušno věřit tomu.

Provinilí velmožové potěšili se naposled divadlem. Téže noci byli sprovozeni ze světa.

Od té doby více mimů, právem oceněných v zemích, přišlo hrát na dvůr v ***, ale žádný z nich nemohl ani připomenout zázračný talent Fancioullův, ani vyšinout se až k téže přízni.