V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ah! vy chcete vědět, proč vás dnes nenávidím. Vám bude nejspíše méně snadno to pochopit než mně vám to vysvětlit; neboť jste, myslím, nejkrásnější příklad ženské nedovtipnosti, jaký lze vůbec najít.

Strávili jsme spolu dlouhý den, jež se mi zdál krátkým. Slíbili jsme si ovšem, že všechny naše myšlenky nám budou oběma společné a že duše nás obou od nynějška splynou v jedinou; -- sen, v němž celkem vzato není nic originálního, leda to, že byl sněn všemi lidmi, nikým však uskutečněn.

Večer, když jste byla trochu znavena, zachtělo se vám usednout před novou kavárnou, tvořící nároží nového boulevardu, jenž, ač ještě pln rumu, ukazoval již slavnostně svou nedokončenou nádheru. Kavárna zářila. Ba i plyn plýtval vším žárem prvního rozžehnutí a osvětloval ze všech sil stěny, oslepující bělostí, oslňující hlatě zrcadel, zlato lišt a rohů, pážata s buclatými tvářemi tažená smečkou psů, dámy, usmívající se na sokola, který jim seděl na ruce, nymfy a bohyně, nesoucí na hlavě ovoce, paštiky a zvěřinu, Heby a Ganymedy, podávající vztaženou paží malou amforu na čaj nebo dvojbarevný obelisk různých zmrzlin: celou historii a celou mytologii ve službě labužnictví.

Právě před námi na ulici stál jakýsi dobrý muž, asi čtyřicátník, s umdlenou tváří, s prošedivělým vousem, jenž držel za ruku malého hocha a na druhé ruce nesl malou bytost, ještě příliš slabou, aby mohla chodit. Zastával místo chůvy a vyšel s dětmi, aby užily večerního vzduchu. Všichni v hadrech. Ty tři tváře byly neobyčejně vážné, a těch šest očí pozorovalo novou kavárnu s obdivem stejně velkým, ale podle věků různě odstíněným.

Oči otcovy pravily: “To je krása, to je krása! Člověk by řekl, že všechno zlato ubohého světa sešlo se na tyto zdi.“ Oči hošíkovy pravily: “Je to krása! Je to krása! Leč to je dům, kam smějí vstoupit jen lidé, kteří nejsou jako my.“ A oči nejmenšího -- ty byly příliš oslněny, aby mohly vyjadřovat něco jiného, než tupou a hlubokou radost.

Chansonnieři říkají, že zábava činí duši dobrou a že zjemňuje srdce. Píseň měla pravdu toho večera, pokud se týkalo mne. Nejenže jsem byl dojat touto rodinou očí, ale styděl jsem se poněkud za naše láhve a sklenice, větší než naše žízeň; obrátil jsem oči k vašim, má lásko, abych v nich četl svou myšlenku; pohroužil jsem se do vašich očí tak krásných a tak bizarně sladkých, do vašich zelených očí, jež obývá Rozmar a jež inspiruje Luna, když tu jste mi řekla: “Ti lidé jsou nesnesitelní se svýma očima otevřenýma jako vrata! Nemohl byste požádat kavárníka, aby je odstranil?“

Tak je těžko si porozumět, můj anděli, a tak nesdělitelná je myšlenka, i mezi lidmi, kteří se milují!