„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Krásná Dorothea

Slunce mučí město svým přímým a hrozným světlem; písek oslňuje a moře se třpytí. Ztrnulý svět malátně ochabuje a oddává se dřímotě, která jest jakousi příjemnou smrtí, kdy spící v polobdění chutná rozkoše svého umrtvení.
Přesto však Dorothea, silná a pyšná jako slunce, kráčí po opuštěné ulici, jediná živá bytost v tuto chvíli pod nesmírným azurem, tvoříc ve světle nápadnou černou skvrnu.
Kráčí, houpajíc měkce své poprsí, tak drobné, nad boky, tak širokými. Její šat z přiléhavého hedvábí, mající jasný růžový tón, odráží se ostře od temnot její pleti a zřetelně modeluje její dlouhou taille, vyhloubená záda a špičaté poprsí. Její rudý slunečník, přitlumuje světlo, vrhá na její snědou tvář krvavé líčidlo reflexů.
Tíže jejího ohromného, skoro až modrého vlasu táhne nazad její delikátní hlavu a dodává jí vítězného a lenivého rázu. Těžké náušnice švitoří potají na jejích malounkých ouškách.
Chvílemi mořský vánek pozvedne cíp její vlající sukně a ukáže její lesklou a nádhernou nohu; a její nožka, rovná nohám mramorových bohyň, jež Evropa uzavírá do svých muzeí, vtiskuje věrně svůj tvar do jemného písku. Neboť Dorothea jest tak podivuhodně koketní, že rozkoš být obdivována v ní převyšuje pýchu propuštěné otrokyně, a ona, ač je svobodna, chodí bez střevíců.
Tak ladně kráčí, jsouc šťastna, že žije, a usmívajíc se bílým úsměvem, jako kdyby pozorovala daleko v prostoru zrcadlo, odrážející její chůzi a její krásu.
Jaká mocná pohnutka asi přinutila lenivou Dorotheu, krásnou a chladnou jako bronz, aby takto vyšla v hodinu, kdy i psi úpějí bolestí pod sluncem, jež je kouše?
Proč opustila svůj domeček tak koketně upravený, z něhož květiny a rohože učinily s tak nepatrným nákladem dokonalý boudoir, kde se tak zálibně češe, kouří, dává se ovívat nebo hledí na sebe do zrcadla ze svých velkých pérových vějířů, zatímco moře, jež bije o břeh na sto kroků odtud, mocně a monotonně doprovází její neurčité snění a zatímco železná pánev, v níž se vaří ragout z krabů s rýží a se šafránem, k ní vysílá ze dvora své dráždivé parfumy?
Snad má dostaveníčko s některým mladým důstojníkem, jenž na vzdálených pobřežích slýchal od druhů o slavné Dorothei. Jistě že ho poprosí, to prosté stvoření, aby jí vylíčil Operní ples, a zeptá se ho, zda možno tam jít bosýma nohama, jako k nedělním tancům, kde i staré Kaferky se stávají opilými a šílenými radostí; a pak ještě, jsou-li krásné dámy pařížské všecky krásnější než ona.
Dorothei se obdivují všichni a všichni se s ní mazlí a ona byla by dokonale šťastna, kdyby nebyla nucena střádat piastr k piastru, aby vykoupila svou sestřičku, které je už jedenáct let a která je už dospělá a tak krásná! Nepochybně se jí to podaří, dobré Dorothei; pán toho dítěte je tak lakotný, příliš lakotný, aby pochopil jinou krásu než krásu dukátů!
Zatím nikdo nehlasoval