V noci jsem snil, že jsem motýlem

Pravil sám k sobě, procházeje se ve velikém opuštěném parku: “Jak by byla krásná v složitém a nádherném dvorním kostýmu, sestupujíc atmosférou krásného večera po mramorových stupních paláce, proti velikým trávníkům a bazénům! Vždyť má od přírody vzezření princezny!“

Později, jda po ulici, zastavil se před krámem s rytinami a naleznuv v deskách rytinu, zobrazující tropickou krajinu, pravil si: “Ne! Nechtěl bych mít její drahý život v paláci. Tam bychom nebyli doma. Ostatně na těch zdech, posetých zlatem, nebylo by ani místa, kam zavěsit její obraz; v těch slavnostních galeriích není koutku pro intimnost. Rozhodně, zde by bylo nutno žít, abych se mohl oddat snu svého života.“

A všecek pohřížen v pozorování detailů na rytině, pokračoval v mysli: “Na břehu moře, hezká dřevěná chaloupka, obklopená všemi možnými těmi bizarními a lesklými stromy, jejichž jména jsem zapomněl..., v ovzduší opojná, nevylíčitelná vůně..., v chýši silný růžový a pižmový parfum..., dále, za naším panstvíčkem, vršky stožárů, kolébaných dutím moře..., kolem nás, za komnatou, ozářenou růžovým světlem, přidušeným záclonami, vyzdobenou čerstvými rohožemi a opojnými květinami, vzácnými křesly portugalského rokoka, z těžkého a tmavého dřeva (kde by odpočívala tak tiše, tak pěkně ovívaná, kouříc lehce opiovaný tabák!), za verandou žvatlání ptáků opilých světlem a repetění malých černošek..., a v noci jako doprovod mých snů, lkavý zpěv hudebních stromů, melancholických filao! Ano, to zde jest dekorace, již jsem hledal. Co s palácem?“

A dále, jak kráčel širokou třídou, spatřil čisťounkou hospůdku; z okna, ozdobeného záclonami ze strakatého kartounu, chýlily se dvě smavé hlavy. A hned si řekl: “Jsou ty moje myšlenky tuláci, že chodí hledat tak daleko to, co je tak blízko u mně. Rozkoš a štěstí jsou v kterékoli hospodě, v hospodě náhody, tak bohaté rozkošemi. Veliký oheň, křiklavé faience, obstojná večeře, drsné víno a velmi široké lože s prostěradly poněkud hrubými, ale čistými; může být něco lepšího?“

A vcházeje sám domů, v tu hodinu, kdy rady Moudrosti nejsou již přehlušovány šumem vnějšího života, pravil sám k sobě: “Měl jsem dnes, ve snu, trojí obydlí, kde jsem nalezl stejnou rozkoš. Proč bych nutil své tělo ke změně místa, když má duše cestuje tak lehce? A nač záměry provádět, když záměr sám o sobě je dostatečným požitkem?“