„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Soumrak

Je podvečer. Veliké uklidnění nastává v ubohých duších, znavených denní lopotou; a jejich myšlenky nabývají nyní jemných a nejasných barev soumraku.
A přece s vrcholů pohoří doléhá k mému balkonu průzračnými mlhami večera veliký řev, složený z celého množství disharmonických výkřiků, jež prostor mění v pochmurnou harmonii, jako harmonie blížícího se přílivu nebo probouzející se bouře.
Kdo jsou ti nešťastníci, jež večer neutiší, a kteří jako sovy považují příchod noci za znamení k reji duchů? To zlověstné houkání k nám zalétá z černého hospitalu, sedícího na temeni hory; a večer, pokuřuje si a pozoruje klid nesmírného údolí, posetého domy, jejichž každé okno praví: “Zde je nyní klid; zde je rodinné štěstí,“ mohu, když vítr dýchá odtamtud shora, kolébat svou udivenou mysl tímto napodobením pekelných harmonií.
Soumrak vydražďuje šílence. Pamatuji se, že jsem měl dva přátele, kteří za soumraku stávali se úplně nemocnými. Jeden zneuznával pak všecky vztahy přátelství a slušnosti a týral jako divoch každého, kdo mu přišel do rány. Viděl jsem jej, kterak hodil vrchnímu číšníku na hlavu výtečné kuře, v němž se domníval vidět jakýsi urážlivý hieroglyf. Večer, předchůdce hlubokých rozkoší, kazil mu nejchutnější věci.
Druhý, uražený ctižádostivec, stával se, čím více se den nachyloval, kyselejším, zasmušilejším, hašteřivějším. Shovívavý a družný ještě za dne, večer byl nemilosrdný; a jeho soumraková manie neobracela se jen proti jiným, ale i proti němu samému.
První zemřel šílený, nejsa schopen poznat svou ženu a své dítě; druhý nosí v sobě nepokoj věčné nespokojenosti, a kdyby byl obdařen všemi poctami, jež mohou nabídnout republiky a knížata, myslím, že soumrak roznítil by v něm ještě tu žhavou touhu po imaginárních vyznamenáních. Noc, jež vrhala své temno v jejich ducha, rozžíhá světlo v duchu mém; a ač to není nic vzácného vidět, kterak táž příčina působí dva opačné následky, jsem tím vždy jako zaražen a poplašen.
Ó noci! ó občerstvující temnoty! Jste pro mne signálem vnitřní slavnosti, jste osvobozením z úzkosti! V samotě plání, v kamenných labyrintech veleměsta, v jiskření hvězd, v rozzáření svítilen, vy jste ohňostroj bohyně Svobody!
Soumraku, jak jsi něžný a sladký! Růžové svity, jež vlekou se ještě na horizontu jako agonie dne pod vítězným útiskem noci, ohně kandelábrů, které tvoří skvrny temné červeně na posledních slávách západu, těžké draperie, jež viditelná ruka přitahuje z hloubek Východu, to vše podobá se složitým citům, jež zápasí v srdci člověka v slavnostních hodinách života.
Přirovnal bych tě ještě k podivné robě tanečnice, kde průzračný a temný gáz dává prosvítat tlumenému lesku nádherné sukně, tak jako pod černou přítomností proniká rozkošná minulost; a hvězdy chvějící se zlatem a stříbrem, jimiž je poseta, znamenají ty ohně fantazie, jež se plně rozhoří jen pod hlubokým smutkem Noci.
Zatím nikdo nehlasoval