V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jeden lidumilný novinář mi pravil, že samota člověku neslouží; a aby podepřel svou tezi, citoval, jako všichni nevěřící, slova Církevních Otců.

Vím, že ďábel rád chodí po místech suchých a že Duch vraždy a oplzlosti se zázračně rozplameňuje na místech osamělých. Ale možná, že tato samota je nebezpečná jen duši lenivé a toulavé, která ji zalidňuje svými vášněmi a svými chimérami.

Jest jisto, že mluvka, jehož největším potěšením je mluvit z katedry nebo z tribuny, byl by ve velikém nebezpečí stát se na ostrově Robinsonově zuřivým šílencem. Nežádám na svém novináři odvážných ctností Crusoëových, ale přeji si, aby nepronášel obvinění proti těm, kdož milují samotu a tajemství.

Jsou v našich žvástavých rasách individua, která by s menším odporem se smířila s trestem smrti, kdyby jim bylo dovoleno z popraviště promluvit důkladnou řeč bez obavy, že Santerrovi tamboři jim nevčasně nepřetrhnou řeč.

Nelituji jich, poněvadž tuším, že jejich řečnické výlevy jim připravují stejné rozkoše, jakých jiným poskytuje mlčení a rozjímání; ale pohrdám jimi.

Zvláště toužím, aby můj zlořečený novinář nechal mě bavit se podle mé chuti. “Což nikdy nepociťujete,“ pravil mi s velmi apoštolským nosovým přídechem, “potřebu sdělit svou rozkoš?“ Podívejme se na toho prohnaného závistníka! Ví, že pohrdám jeho rozkošemi, vtírá se do mých, ten ošklivý kazimír!

“Jak veliké to neštěstí nemoci být sám!...“ praví kdesi La Bruy`ere, jako by chtěl zahanbit všechny ty, kteří běží zapomínat na sebe mezi dav, bojíce se nepochybně, že nebudou snesitelnými sami sobě.

“Skoro všechna naše neštěstí přicházejí na nás z toho, že jsme nedovedli zůstat ve své světnici,“ praví jiný mudrc, tuším Pascal, volaje takto do cely rozjímání všechny ty ztřeštěnce, kteří hledají štěstí ve vzrušení a prostituci, již bych mohl nazvat prostitucí bratříčkování se, kdybych chtěl mluvit krásnou řečí svého století.