V noci jsem snil, že jsem motýlem

Bylo mi přes dvacet a přestože jsem tvrdě chlastal a moc nejedl, pořád jsem byl ještě dost silný, Tím myslím fyzicky, a když se vám jinak moc nedaří, je to přeci jen trochu štěstí. Hlava se bouřila proti mému osudu a životu, a jediný způsob, jak to zklidnit, bylo chlastat, chlastat a chlastat. Šel jsem po prašné, špinavé silnici, bylo vedro, mám dojem, že to bylo v Kalifornii, ale už si dávno nejsem jistý. Byla to pouštní oblast. Šel jsem podél silnice, ponožky jsem měl ztvrdlé, plesnivé a pěkně smradlavé, hřebíky se mi přes podrážky zabodávaly do chodidel, a tak jsem si musel dávat do bot něco tvrdého - lepenku, novinový papír, co mi přišlo pod ruku. Hřebíky ale stejně prolezly, a tak člověk buďto musel sehnat další papír, nebo ho otočit a upravit.

Zastavil vedle me náklaďák. Nevšímal jsem si ho a šlapal dál. Náklaďák se znovu rozjel a ten chlápek jel vedle mě.

„Mladej,“ oslovil mě, „nechceš práci?“ „Koho mám oddělat?“ zeptal jsem se.

„Nikoho,“ odpověděl ten chlap, „pojď, nastup si.“

Když jsem obešel auto, dveře byly otevřené. Stoupl jsem si na stupačku, vklouzl dovnitř, zabouchl dveře a rozvalil se na kožené sedačce. Slunce už na mě nemohlo.

„Nechceš mi ho vyblafnout?“ nabízel, „dostaneš pět babek.“ Nabral jsem ho pravačkou pořádně do pajšlu, levačkou ho vzal někam mezi ucho a krk, znova pravačkou do zubů a náklaďák sjel ze silnice. Chytil jsem volant a zatočil zpátky. Potom jsem vypnul motor a zabrzdil. Vysoukal jsem se ven a pokračoval v chůzi. Asi po pěti minutách jel náklaďák zase vedle mě.

„Mladej,“ začal chlápek, „promiň. Já to tak nemyslel. Nechtěl jsem říct, že bys vypadal jako buzík. Stejně tak ale napůl vypadáš. Copak je na tom něco špatnýho, když je někdo buzerant?“

„No, jestli jseš buzík, tak asi ne.“

„Pojď,“ zval mě, „nastup si. Mám pro tebe skutečnej a slušnej džob. Hejbni sebou, můžeš si vydělat nějaký prachy.“

Znova jsem nastoupil. Rozjeli jsme se.

„Promiň,“ řekl, „ksicht máš sice skutečně tvrdej, ale koukni se na ty svoje ruce. Máš ručičky jako nějaká panička.“

„Nestarej se o moje ruce,“ odbyl jsem ho.

„Je to totiž těžká práce. Nakládat pražce. Už jsi to někdy dělal?“

„Ne.“ „Je to pořádná dřina.“ „Dřel jsem celý život.“

„Dobrá,“ řekl ten chlap, „dobrá.“

Jeli jsme a mlčeli, náklaďák sebou házel sem a tam. Kolem byl jen samý prach, prach a poušť. Ten chlápek neměl téměř žádný výraz, a vůbec, všeho měl nějak málo. Někdy si ale malí lidé, kteří vydrží dlouho na jednom místě, získají určitý vliv a moc. Tenhle měl náklaďák a nabízel práci. Někdy na to prostě musíte přistoupit.

Jeli jsme dál a pak se objevil starší chlap, který šel po silnici. Muselo mu být kolem pětačtyřiceti. To už je na silnici hodně. Tenhle pan Burkhart, jak se jmenoval, zpomalil a zeptal se toho starého: „Hej, kámo, nechceš si vydělat pár dolárků?“

„Ale ano, pane!“ zvolal.

„Pohni sebou. Otevři mu,“ nařizoval Burkhart.

Starouš nastoupil a doopravdy páchl - chlastem a potem, agónií a smrtí. Jeli jsme dál, až jsme se dostali ke skupince několika budov. Vystoupili jsme s Burkhartem a šli jsme do krámu. Stál tam chlápek se zeleným kšiltem proti slunci. Kolem levého zápěstí měl plno gumiček. Byl plešatý, ale ruce měl obrostlé hnusnými dlouhými světlými chlupy.

„Zdravíčko, pane Burkhart,“ zahlaholil. „Jak vidím, našel jste si další páreček kořalů.“

„Tady máš seznam, Jessi,“ usadil ho Burkhart a Jesse začal snášet žádané zboží. Nějaký čas to trvalo. Pak byl hotov. ,Ještě něco; pane Burkhart? Dvě lahvinky levného vína?“

„Pro mě ne,“ řekl jsem.

„To nic,“ ozval se starý chlap, „vezmu si obě.“

„Půjde ti to z platu,“ varoval Burkhart starocha. „To nevadí, strhněte si to.“

„Jseš si jistej, že tu flašku nechceš?“ zeptal se mě Burkhart. „Tak jo, já si ji vezmu.“

Spali jsme ve stanu. Tu noc jsme chlastali víno a starouš mi vykládal o svých problémech. Ztratil manželku. Stále ji miloval. Pořád na ni myslel. Báječná ženská. Kdysi učil matematiku. Ale přišel o ženu. Zádná není jako ona. Bla bla bla.

Panebože, když jsme se probrali, bylo mu blbě a mně nebylo o moc líp, slunce už bylo vysoko a my se dali do práce: rovnali jsme železniční pražce. Museli jsme je štosovat do hranic. Při zemi to šlo. Jak jsme postupovali výš, museli jsme počítat. „Raz, dva, tři,“ počítal jsem, a pak jsme ho pustili.

Starouš měl kolem hlavy omotaný velký šátek, chlast se z něj jen řinul a šátek byl celý nasáklý a tmavý. Cas od času mi nějaká tříska z pražce projela potrhanou rukavicí až do dlaně. Bolest by byla normálně nesnesitelná a já bych všeho nechal, ale úmorná dřina mi naprosto dokonale otupila smysly. Když se to stalo, pouze jsem se naštval a chtělo se mi někoho zabít, ale když jsem se rozhlédl kolem, byl tam jen písek, kopce, jasně žluté slunce, bylo tam jako v peci a nedalo se nikam utéct.

Železniční společnost dává čas od času staré pražce vytrhat a nahrazuje je novými. Ty staré zůstaly ležet vedle kolejí. Nic jim v podstatě nebylo, ale dráha je tam nechala a Burkhart si najímal chlápky jako jsme byli my, aby mu je skládali do hranic, které pak odvážel náklaďákem a prodával. Nejspíš se hodí na hodně věcí. Na některých rančích je můžete vidět zapuštěné do země a mezi nimi napnutý ostnatý drát jako plot. Určitě se dalo najít i další použití. Moc mě to ale nezajímalo.

Bylo to naprosto stejné jako jakákoliv jiná pitomá práce, byli jste utahaní, chtěli jste s tím seknout, a pak jste se unavili ještě víc a zapomněli, že jste se na to chtěli vykašlat, minuty vůbec neubíhaly, jedna minuta se táhla celou věčnost, bez naděje, bez možnosti z toho vypadnout, lapeni, příliš vygumovaní, abyste se na to vyflákli, a i kdybyste to udělali, neměli jste kam jít.

„Mladej, přišel jsem o manželku. Byla to hrozně báječná ženská. Nemůžu na ni zapomenout. Dobrá ženská je nejlepší věc na světě.“

„Jo.“

„Aspoň trochu toho vína kdyby bylo.“ „Už došlo. Musíme počkat na večer.“

„Zajímalo by mě, jestli kořaly vůbec někdo chápe.“ ,Jenom zase jiný kořalové.“

„Myslíš, že ty třísky, co máme v dlaních, se můžou dostat do srdce?“

„Nemáme šanci, měli jsme pořád smůlu.

Zastavili se u nás dva Indiáni a pozorovali nás. Pozorovali nás hodně dlouho. Když jsme si se starým chlápkem sedli na pražec a chtěli si zapálit, jeden z Indiánů k nám prišel.

„Vy to, hoši, děláte všechno blbě,“ začal. ,Jak to myslíš?“ zeptal jsem se ho.

„Děláte, když je v poušti největší vedro. Měli byste vstát brzo ráno a všechnu práci udělat, dokud je chladno.“

„Máš recht,“ uznal jsem, „díky.“

Indián měl pravdu. Rozhodl jsem, že budeme vstávat brzo. Ale nikdy jsme to nedokázali. Starouši bylo z nočního chlastání vždycky blbě a já ho nikdy nedokázal zvednout včas.

„Ještě pět minut,“ prosil, „aspoň pět minut.“

Nakonec to jednoho dne vzdal. Nedokázal už zvednout další pražec. Pořád se za to omlouval.

„To je v pohodě, táto.“

Vrátili jsme se do stanu a čekali na večer. Fotřík se natáhl a kecal. Pořád mlel o své bývalé manželce. Musel jsem to poslouchat celý den až do večera. Pak se objevil Burkhart.

„Panebože, dneska jste moc nemákli. To si myslíte, že se takhle budete mít jako prasata v žitě?“

„My jsme skončili, Burkharte,“ oznámil jsem, „čekáme na výplatu.“

„Mám sto chutí vám nic nezaplatit.“ „Jestli máte sto chutí, tak zaplaťte!“

„Pane Burkharte, prosím vás,“ škemral starouš, „prosím, prosím, dřeli jsme jak vzteklí, namouduši, že jo!“

„Burkhart ví moc dobře, kolik jsme udělali,“ uklidňoval jsem ho, „má to spočtené a já taky.“

„72,“ zkusil to Burkhart. „90,“ odporoval jsem. „76,“ smlouval Burkhart. „90,“ trval jsem na svém. „80, slevoval Burkhart.

„Beru,“ uzavřel jsem.

Burkhart vytáhl tužku a papír; naúčtoval nám víno, jídlo, dopravu a bydlení. Taťka a já jsme z toho každý vyšli s 18 dolary za pět dnů práce. Vzali jsme to. A zdarma svezení zpátky do města. Zdarma? Burkhart s námi vyjebal, jak to jen šlo. Ale nemohli jsme se dožadovat spravedlnosti, protože když nemáte prachy, zákon pro vás neplatí.

„Panebože,“ vydechl starouš, „já se ale naleju. Pořádně se poměju a zmrskám se. Ty ne, mladej?“

„Asi ne.“

Šli jsme do jediného baru ve městě, sedli si, fotřík si dal víno a já pivo. Začal zase o své bývalé ženě a já se přesunul na druhý konec baru. Po schodech sešla mexická dívka a sedla si ke mně. Proč scházejí ze schodů vždycky tak jako ve filmu? Dokonce jsem si i připadal jako ve filmu. Koupil jsem jí pivo. Představila se: , Jmenuju se Sherri,“ a já namítl: „To ale není mexické jméno,“ a ona řekla: „A musí být?“ a já uznal, že má pravdu.

Nahoru po schodech to stálo pět dolarů; nejdřív mě umyla, a pak ještě jednou. Myla mě v malé bílé misce, která měla kolem dokola namalovaná honící se kuřátka. Za deset minut si vydělala ty samé peníze jako já za celý den a několik hodin navrch. Z finančního hlediska bylo jasné jak facka, že prcina je výhodnější než ocas.

Když jsem sešel po schodech dolů, starouš už měl hlavu položenou na baru; zmohlo ho to. Ten den jsme nejedli, a on už nic nevydržel. U hlavy mu ležel dolar a nějaké drobné. Napadlo mě, že bych ho vzal s sebou, ale nedokázal jsem se postarat ani sám o sebe. Vyšel jsem ven. Bylo chladno a já vyrazil na sever.

Měl jsem výčitky, že jsem tam fotříka nechal na pospas maloměstským supům. Potom mě napadlo, jestli na něj jeho žena vůbec někdy myslela. Asi ne, a pokud ano, sotva tak jako on na ni. Celá země se hemžila smutnými zraněnými lidmi, jako byl on. Potřeboval jsem se někde vyspat. Postel, ve které jsem ležel s mexickou dívkou, byla po třech týdnech první. Pár nocí předtím jsem zjistil, že když se ochladí, třísky v dlaních se začnou cukat. Cítil jsem, kde se zabodly. Začalo se ochlazovat. Nemůžu říct, že bych nenáviděl svět mužů a žen, ale pociťoval jsem určité znechucení, které mě vydělovalo ze společnosti řemeslníků a obchodníků, milenců a lhářů, a ještě dnes, o několik desítek let později, cítím ten samý hnus. Samozřejmě, je to příběh jednoho člověka či jeden pohled na realitu. Pokud budete číst dál, snad vám další povídka bude připadat veselejší. Doufám.