V noci jsem snil, že jsem motýlem

Tenhle maník, Sommerfield, bral podporu a flašku vína nepustil z ruky. Nebyl to žádný chytrák a já se mu pokud možno vyhýbal, ale pořád vysedával přiopilý u okna. Viděl, že jdu ven, a pokaždé říkal to samé, „Hej, Hanku, nechtěl bys mě vzít na ty dostihy s sebou?“ a já mu na to vždycky odpověděl, „Někdy příště, Joe, dneska ne.“ On ale nedal pokoj, civěl napůl opilý z okna, až jsem to jednoho dne nevydržel. „Tak teda jo, propána krále, tak pojď . . . “ a šli jsme.

Bylo to v lednu, v Santa Anitě, a pokud tu dráhu znáte, víte, že když prohráváte, dokáže tam být pořádná zima. Vítr fučí od zasněžených hor, kapsy máte prázdné, klepete se zimou a myslíte na smrt, na těžké časy, na to, že nemáte peníze na činži a všechno ostatní. Na prohry to rozhodně není dvakrát příjemné místo. Z Hollywood Parku se vrátíte přinejmenším opálení.

Tak jsme tedy vyrazili. Celou cestu mlel pantem. Na dostizích v životě nebyl. Musel jsem mu vysvětlit rozdíl mezi sázkami na výhru, na pozici a třetí a lepší místo. Dokonce ani nevěděl, co je to startovní stroj a dostihový program. Když jsme tam dorazili, vzal si můj. Musel jsem mu ukázat, jak ho má číst. Zaplatil jsem za něj vstupné a koupil mu rozpis. Měl jenom dva dolary. Akorát na jednu sázku.

Postávali jsme před prvním dostihem a koukali po ženských. Joe mi řekl, že neměl ženskou pět let. Byl to odrbaný, sešlý chlap, skutečný ztroskotanec. Podávali jsme si program a okukovali ženské, když Joe povídá: „Jak to, že šestka bere 14 ku jedné? Podle mě je teda nejlepší.“ Snažil jsem se mu vysvětlit proč, ale neposlouchal mě. „Ten mi teda přijde jako tutově nejlepší. Já to nechápu. Prostě si na něj vsadím.“

„Jsou to tvoje dva dolary, Joe,“ neodporoval jsem, „ale jestli prohraješ, nepočítej s tím, že ti něco půjčím.“

Kůň se jmenoval Red Charley a vskutku vypadal dost žalostně. Nastoupil na přehlídku se čtyřmi bandážemi. Když se na něj podívali, vyskočil na 18 ku jedné. Vsadil jsem deset dolarů na vítěze, který připadal logicky v úvahu, na Bold Latrine, téměř perfektní třídu s dobrými výhrami, temperamentním žokejem a druhým nejlepším trenérem. Přišlo mi, že 7 ku dvěma je na něj docela dobrá cena.

Jelo se na šestnáctinu druhé míle. Když vystartovali, na Red Charleye už se bralo 20 ku jedné; vyrazil jako první a s těmi bandážemi jste ho nemohli přehlédnout. V první zatáčce byl o čtyři délky vpředu, ten kluk si musel myslet, že je to dostih na čtvrt míle. Žokej vyhrál pouze dvě ze 40 jízd, a vám bylo hned jasné proč. Na odvrácené straně už vedl o šest délek. Šíji měl Red Charley úplně zpěněnou, vypadalo to skoro jako krém na holení.

V zatáčce před cílovou rovinkou se ze šesti délek staly tři a všichni ho začali dotahovat. Před cílovou rovinkou už měl jenom jednu a půl délky a můj kůň Bold Latrine začal jít na vnější straně dopředu. Zdálo se, že mám vyhráno. V polovině cílové rovinky jsem byl o šíji zpátky. Ještě jeden skok a mám to. Ale v tomto pořadí doběhli až k cílové pásce. Red Charley si náskok jedné šíje udržel i ve finiši. Bralo se na něj $ 42,80.

„Hned mi to bylo jasný, že vypadá jako nejlepší,“ prohlásil Joe a šel si pro výhru.

Když se vrátil, požádal mě znova o program. Prohlédl si koně. „Jak to, že Big H bere 6 ku jedné?“ zeptal se. „Podle mě je nejlepší.“

„Možná podle tebe,“ řekl jsem, „ale podle znalostí zkušených koníčkářů a chlapů, co určují handicapy, opravdových profíků, bere 6 ku jedný.“

„Hanku, nebuď hned naštvanej. Vím, že o téhle hře nemám ani šajn. Mám jenom pocit, že tenhle by měl být favoritem. V každým případě na něj vsadím. Vsadím na něj klidně deset doláčů.“

„Jsou to tvoje prachy, Joe. V tom prvním dostihu jsi měl prostě štěstí, sázení není žádná sranda.“

Big H vyhrál a bral 14,40. Joe se začal naparovat. Četli jsme si u baru program, on zaplatil pití a barmanovi nechal dolar. Když jsme vycházeli z baru, mrkl na něj a utrousil: „V tomhle je jasnej Barney's Mole. Barney's Mole byl favorit 6 ku pěti, takže mi ta poznámka nepřišla zvlášť chytrá. Když dostih skončil, na Barney's Mole byla stejně vysoká sázka. Bral $ 4,20 a Joe na něm vyhrál $ 20.

„Tentokrát,“ poučoval mě, „udělali favoritem toho pravýho koně.“

Z devíti dostihů vyhrál Joe osm. Na zpáteční cestě mu pořád vrtalo hlavou, jak mu mohl utéct sedmý dostih. „Blue Truck vypadal jako tutově nejlepší. Nechápu, jak mohl být třetí.“

„Joe, měl jsi osm z devíti. To je štěstí začátečníků. Nedovedeš si představit, jak je sázení těžké.“

Zbytek cesty ke vchodu jsem s ním nemluvil. Tu noc u mě zaklepal a měl s sebou pětinku Grandad a dostihový program. Pomohl jsem mu s láhví, zatímco ho četl a sděloval mi jména nejen všech devíti zítřejších vítězů, ale i to, proč to budou právě oni. Měli jsme tu skutečného experta. Poznal jsem sám na sobě, jak to někomu může vlézt na mozek. Kdysi jsem uhádl 17 vítězů a už jsem se chystal koupit domy podél pobřeží a rozjet kšefty s bílým masem, abych si výhry pojistil před berňákem. Až tak z toho člověk dokáže zblbnout.

Nemohl jsem se ani dočkat, jak Joea vezmu druhý den na dostihy. Chtěl jsem vidět, jak se bude tvářit, až ho všechny jeho předpovědi zklamou. Koně přece nebyli nic než zvířata z masa a kostí. Byli omylní. Přesně jak říkají staří koníčkáři: „Existují tisíce způsobů, jak prohrát dostih, ale pouze jediný, jak ho vyhrát.“

Ale to se nestalo. Joe měl sedm z devíti - favority, nepravděpodobné sázky, koně, u kterých se nedalo předpokládat, že vyhrají, střední poměry sázek. A celou cestu ke vchodu nadával na ty dva dostihy, které prošvihl. Nedokázal to pochopit. Nebavil jsem se s ním. Ten hajzl ne a ne se zmýlit. Ale na procentech pohoří. Začal mi vykládat, jak jsem špatně sázel a jak to dělat správně. Dva dny na závodišti a byl z něj znalec. Sázím na koníčky už dvacet let a on mě bude poučovat, jako bych byl naprostý blbec.

Chodili jsme celý týden a Joe neustále vyhrával. Byl tak nesnesitelný, že jsem ho nemohl ani vystát. Koupil si nový oblek a klobouk, košili, boty, a začal kouřit padesáticentové doutníky. Lidem ze sociálky oznámil, že je na volné noze a že už ty jejich prachy nepotřebuje. Zešílel. Nechal si narůst knír a pořídil si náramkové hodinky a drahý prsten. Příští úterý jsem ho viděl, jak jede na závodiště ve vlastním voze, černém kadilaku ročník 69. Zamával mi a odklepl popel z doutníku. Ten den jsem s ním na dostizích nemluvil. Byl v klubovně. Když u mě v noci zaklepal, měl obvyklou pětinku Grandad a vysokou blondýnu. Mladou, dobře oblečenou, pěkně upravenou; měla pěknou figuru i obličej. Šli dál.

„Co je to za starýho vandráka?“ zeptala se Joea.

„To je můj starej kámoš Hank,“ odpověděl jí, „poznal jsem ho, když jsem byl chudej. Jednou mě vzal na dostihy.“

„To nemá nějakou starou?“

„Starouš Hank neměl ženskou od roku 1965. Hele, co kdybysme ho dali dohromady s Velkou Gertou?“

„Jdi do háje, Joe, Velká Gerta by s ním nešla! Koukni se na něj, je to drban.“

„Tak s ním měj trochu slitování, zlato, je to můj kámoš. Vím, že nevypadá zrovna nejlíp, ale začínali jsme spolu. Jsem sentimentální.“

„Jasně, ale Velká Gerta, ta sentimentální není. Ta má ráda úroveň.“

„Podívej, Joe,“ vmísil jsem se, „zapomeň na ženské. Posaď se, dáme si pár panáků a ty mi v programu ukážeš nějaké zítřejší vítěze.“

Joe si sedl. Popíjeli jsme a on mi dal tipy. Na kus papíru mi napsal devět koní. Ta jeho ženská, Velká Thelma - no, tak Velká Thelma, ta mě brala, jako kdybych byl psí hovno na cizím trávníku.

Těch devět koní mi druhý den stačilo na osm výher. Jeden kůň bral $ 62,20. Nedokázal jsem to pochopit. V noci se Joe objevil s novou ženskou. Vypadala ještě líp. Posadil se k láhvi a vypsal mi dalších devět koní.

Pak mi řekl: „Hanku, poslouchej, budu se stěhovat. Našel jsem si luxusní apartmá hned vedle závodiště. To neustálý ježdění tam a zpátky je hrozná otrava. Půjdeme, zlato. Uvidíme se zítra, ano?“

Věděl jsem, že to přijde. Kámoš mě pustil k vodě. Druhý den jsem tvrdě sázel na těch devět koní. Měl jsem sedm výher. Když jsem se vrátil domů, vzal jsem si znovu program a snažil se vykoumat, jak ty koně určoval, ale žádné logické zdůvodnění jsem nenašel. Některé z jeho tipů pro mě prostě zůstávaly zahaleny tajemstvím.

Do konce závodů jsem se s ním až na jednu výjimku neviděl. Zahlédl jsem ho, jak vchází do klubovny s dvěma ženskými. Joe přibral a smál se. Měl oblek za dvě stě dolarů a diamantový prsten. Ten den jsem prohrál všech devět jízd.

Uběhly dva roky. Byl jsem v Hollywood Parku; ten den, ve čtvrtek, bylo obzvlášť horko, a v šestém dostihu se mi podařilo tipnout vítěze, který bral $ 26,80. Když jsem si vybíral u okénka výhru, uslyšel jsem za sebou hlas:

„Hej, Hanku! Hanku!“ Byl to Joe.

„Ježíšmarjá, ty kluku jeden,“ vyhrkl, „to je fajn, že tě zase vidím!“

„Nazdar, Joe . . . “

I v tom vedru měl stále ten dvousetdolarový oblek. Všichni byli jen v košilích. Potřeboval oholit, boty měl okopané a oblek zválený a špinavý. Diamant byl ten tam a hodinky taky.

„Hanku, dej mi pokouřit.“

Nabídl jsem mu cigaretu a když si připaloval, všiml jsem si, že se mu třesou ruce.

„Brácho, potřebuju se napít,“ zaprosil.

Vzal jsem ho naproti do baru a dali jsme si pár panáků whisky. Joe studoval program.

„Hele, brácho, tipnul jsem ti hromadu vítězů, nebo ne?“ ,Jasně, Joe.“

Stáli jsme a hleděli do programu. „Tak hele, koukni na tenhle dostih,“ uvažoval Joe. „Podívej se na Black Monkey. To je jasnej vítěz, Hanku. Je to tutovka. A 8 ku jedné.“

„Sedí ti jeho šance, Joe?“

„Ty vole, ten je jasnej. Ten vyhraje o jednu délku.“

Vsadili jsme na Black Monkey a šli sledovat dostih. Skončil s velkou ztrátou jako sedmý.

„Já to nechápu,“ přemítal Joe. „Koukni, vraž do mě ještě dva dolary. Teď to bude Siren Call, ta nemůže prohrát. Prostě to není možný. Siren Call se dostala až na páté místo, ale to nic neznamená, pokud sázíte na vítěze. Joe ze mě vytáhl ještě dva dolary na devátý dostih a jeho kůň zase zklamal. Joe se přiznal, že nemá auto, a zeptal se, jestli bych ho nemohl hodit domů.

„Nebudeš mi to věřit,“ svěřoval se, „ale zase jsem na podpoře.“

„Já ti to věřím, Joe.“

„Stejně se z toho dostanu. Víš přece, že Pittsburghský Phil se taky položil, a nebylo to jednou. Vždycky se ale vyšvihl zpátky. Jeho kámoši mu věřili. Půjčili mu prachy.“

Vysadil jsem ho. Bydlel ve starém činžáku, asi čtyři bloky ode mě. Já bydlel pořád na tom samém místě. Když vystoupil, řekl: „Na zítřek je parádní rozpis. Půjdeš?“

„Ještě to nevím jistě, Joe.“ „Když tak mi dej vědět.“ „Jasně, Joe.“

Tu noc u mě někdo klepal. Poznal jsem, že je to Joe. Neotevřel jsem. Běžela mi televize, ale neotevřel jsem. Ležel jsem na posteli a ani nedutal. Klepal dál.

„Hanku! Hanku! Jseš tam? HEJ, HANKU!“

Pak už do dveří doopravdy mlátil, hajzl jeden. Nejspíš zešílel. Nakonec přestal. Slyšel jsem, jak jde chodbou. Pak jsem zaslechl, jak klaply hlavní dveře. Vstal jsem, vypnul televizi, šel k lednici, udělal si sendvič se sýrem a šunkou a otevřel si pivo. Pak jsem se do toho dal. Rozevřel jsem zítřejší program a začal studovat první dostih, běh za pět tisíc dolarů, pro jednoročky, dvouročky, tříročky a starší. Líbila se mi osmička. Podle programu brala 5 ku jedné. To shrábnu.