V noci jsem snil, že jsem motýlem

Franz Kafka se svým těžko vymezitelným dílem na pokraji snu, smrti a života často nutí umělce k hlubšímu zamyšlení a následnému vyrovnání se s neklidem, který v jeho nejtajnějším nitru vyvolává. Dílo, jež pro pozdější teoretiky balancuje na úzké lávce mezi existencialismem a surrealismem, je ve skutečnosti zařaditelné jedině pod nálepku "Kafka", protože nejenže oba směry předběhl nejméně o deset let, ale překonal i jejich nejvrcholnější období, ke kterému se musely namáhavě dopracovávat. Od 60. let minulého století, kdy bylo pro svět "objeveno", se na jeho poselství pokusilo navázat již bezpočet ztvárnění, ale na rovinu: Kafka bez řádné dávky neklidu na pokraji šílenství interpretovat nelze.

Alexandr Prostov-Pokrovský jistě není prototypem šílence, ale jeho obrazy vycházející z díla a četby Franze Kafky navozují tu správnou "kafkovskou" atmosféru, člověka tápajícího v osamění uprostřed nevnímající davu, obrazy kloubící sen, svět démonů a záhrobí v hávu nejjasnější a nejvěrohodnější skutečnosti. Z každého obrazu čiší samota, těžké zamyšlení se nad podstatou smrti, ale bez jejího lákadla. Je to přízrak či opozdilý chodec, nebo snad obojí?