„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Blumfeld, starší mládenec

02. Březen 2008

(1915)

BLUMFELD, starší mládenec, stoupal jednoho večera nahoru do svého bytu, což byla namáhavá práce, neboť bydlel v šestém poschodí. Stoupaje do schodů pomyslel si, jako poslední dobou častěji, jak protivný je tenhle naprosto osamělý život, že teď musí takřka potají vyšlapat těch šest pater, nahoře pak přijde do svého prázdného pokoje, tam si zase takřka potají oblékne župan, zapálí dýmku, trochu si počte v jednom francouzském časopisu, který už léta abonuje, k tomu bude usrkávat třešňovku vlastni výroby a za půl hodiny si půjde lehnout, aniž ovšem předtím opomene důkladně přestlat postel, již služka, nepřístupná jakémukoli poučení, pokaždé srovná po svém. Blumfeld by velice uvítal nějakého průvodce, nějakého diváka při těchto činnostech. Uvažoval již, jestli by si neměl opatřit nějakého psíka. Takové zvíře je veselé a především vděčné a věrné; jeden Blumfeldův kolega má takového psa, ten se nedruží s nikým jiným než se svým pánem, a jak ho chvilku nevidí, hned ho vítá s velikým štěkotem, čímž chce zřejmě dát najevo svou radost z toho, že opět nalezl svého pána, toho nesmírného dobrodince. Ovšemže pes má i své nevýhody. I když je držen k sebevětší čistotě, přece jen zaneřádí pokoj. Tomu se nelze vyhnout, nedá se pokaždé, když se bere do světnice, vykoupat v horké vodě, už jeho zdraví by to nevydrželo. Nečistotu v pokoji však zase nesnáší Blumfeld, čistota pokoje je pro něho něco nepostradatelného, několikrát za týden mívá o tom rozepře se svou služkou, která v tomto bodě bohužel není příliš úzkostlivá. Poněvadž je nedoslýchavá, přitáhne jí obyčejně za paži k tomu místu v pokoji, proti jehož čistotě má výhrady. Díky této přísnosti odpovídá pořádek v pokoji přibližně jeho přáním. Kdyby si však přivedl psa, pak by přímo dobrovolně uvedl do svého pokoje špínu, jíž se doposud pečlivě bránil. Dostavily by se blechy, stálí průvodci psů. Budou-li tu však jednou blechy, pak nebude daleko ani chvíle, kdy Blumfeld přenechá svůj pohodlný pokojík psovi a pro sebe si bude hledat jiný. Nečistota je však pouze jednou nevýhodou psa. Psi bývají také nemocní a v psích nemocech se přece vlastně nikdo nevyzná. Takové zvíře pak posedává v koutě nebo pokulhává po bytě, kňučí, pokašlává, zalyká se nějakou bolestí, člověk je zavine do deky, hvízdá mu něco, přistrkuje mu mléko, zkrátka ošetřuje je v naději, že se – což je také možné – jedná o nějaký přechodný neduh, ale zatím to může být vážná, odpuzující a nakažlivá choroba. A i když zůstane pes zdravý, jednou později přece jen zestárne, člověk se nebude moci rozhodnout věrné zvíře zavčas odstranit a pak přijde chvíle, kdy na nás z uslzených psích očí pohlédne vlastní stáří. Potom se však budeme muset trápit s poloslepým, dýchavičným, pro samý tuk skoro nepohyblivým zvířetem a draho tak zaplatíme radosti, jež pes kdysi působil. Jakkoli rád by teď Blumfeld měl nějakého psa, přece jen ještě raději chce třicet let stoupat po schodech sám, než aby byl pak později obtěžován takovým starým psem, který se vedle něho povleče ze schodu na schod s ještě hlasitějším hekáním než Blumfeld.
I zůstane tedy Blumfeld přece jen sám, nemá choutky staré panny, která chce mít ve své blízkosti nějakou podřízenou živou bytost, již smí chránit, k níž může být něžná, již chce ustavičně obsluhovat, takže jí stačí kočka, kanárek nebo dokonce i zlaté rybičky. A není-li ani to, spokojí se i s květinami za oknem. Naproti tomu Blumfeld chce mít jen průvodce, nějaké zvíře, o něž by se nemusel příliš starat, jemuž by tu a tam neuškodil kopanec, jež by v nejhorším mohlo i přespat na ulici, jež by však, kdyby se Blumfeldovi zachtělo, bylo ihned k dispozici se štěkotem, skákáním, olizováním ruky. Takového něco chce Blumfeld, jelikož by to však, jak nahlíží, nemohl získat bez příliš velkých nevýhod, raději se toho vzdá, ovšem –protože je povahy důkladné – přece jen čas od pasu, například dnes večer, se k těmto úvahám vracívá.
Když nahoře přede dveřmi svého pokoje vytahuje z kapsy klíč, zarazí ho zvuky vycházející z pokoje. Zvláštní cvakavý zvuk, avšak velmi živý velmi pravidelný. Jelikož Blumfeld právě myslel na psy, připomene mu to tlapky střídavě došlapující na zem. Avšak tlapky necvakají, nejsou to tlapky. Spěšně otevře dveře a otočí vypínačem. Na tento pohled nebyl připraven. To jsou hotové čáry, dva malé bílé, modře pruhované celuloidově míčky poskakují vedle sebe na parketách; když jeden dopadá na podlahu, je druhý ve výšce, a tak hra neúnavně pokračuje dál. Jednou na gymnasiu při známém elektrickém pokuse viděl Blumfeld podobně poskakovat malé kuličky, toto však jsou poměrně velké míče, poskakují ve volné místnosti a neprovádí se žádný elektrický pokus. Blumfeld se k nim skloní, aby si je důkladněji prohlédl. Jsou to beze vší pochyby obyčejné míče, obsahují patrně uvnitř ještě několik menších míčků a ty vydávají ten cvakající zvuk. Blumfeld hmátne do vzduchu, aby zjistil, nevisí-li snad na nějakém vláknu, nikoli, pohybují se docela samostatně. Škoda že Blumfeld už není malým dítětem, takové dva míče by pro něho byly radostné překvapení, kdežto teď to všechno na něho působí spíš nepříjemným dojmem. Není přece tak docela bezcenné žít si jen tak potají jako nikým nepovšimnutý starý mládenec, teď někdo, lhostejno kdo, toto tajemství poodhalil a poslal mu sera tyhle dva podivné míče.
Chce jeden uchopit, avšak ustupují před ním a lákají ho za sebou po pokoji. To je přece příliš hloupé, takhle pobíhat za míči, pomyslí si, zůstane stát a dívá se po nich, jak setrvávají na témž místě, když pronásledování, jak se zdá, skončilo. Ale přece jen se pokusím chytit je, řekne si pak zase a žene se k nim. Okamžitě utečou, ale Blumfeld je s nohama rozkročenýma zatlačuje do kouta pokoje a před kufrem, který tam stojí, se mu podaří jeden míč chytit. Je to chladný malý míček a kroutí se mu v ruce, zjevné touží vyklouznout. A i druhý míč, jako by viděl, že kamarád je v úzkých, vyskakuje výš než předtím a prodlužuje skoky, až se dotkne Blumfeldovy ruky. Bije do ruky, bije stále rychlejšími skoky, střídá místa útoku, pak, když proti ruce, která pevně objímá míč, nemůže nic pořídit, vyskakuje ještě výš a chce patrně dosáhnout Blumfeldova obličeje. Blumfeld by mohl chytit i tento druhý míč a oba někde zavřít, ale v té chvíli mu taková opatření proti dvěma malým míčkům připadají nedůstojná. Je to přece i zábavné mít takové dva míče, také se brzy unaví, zakutálí se něm kam pod skříň a dají pokoj. Navzdory těmto úvahám mrští však Blumfeld v jakémsi hněvu míčem o zemi, je to div, že se tenká, takřka průhledná celuloidová skořápka při tom nerozbije. Bez přechodu začnou oba míče se svými dřívějšími nízkými, navzájem sladěnými poskoky.
Blumfeld se klidně svlékne, uloží šaty do skříně, jako vždy pečlivě přehlédne, zda služka zanechala všechno v pořádku. Jednou nebo dvakrát se přes rameno podívá po míčích, které nepronásledovány jako by teď pronásledovaly jeho, postoupily až k němu a skáčou mu teď těsně za zády. Blumfeld si oblékne župan a chystá se k protější stěně pro jednu z dýmek, které tam visí ve stojánku. Než se obrátí, máchne bezděčně jednou nohou dozadu, míče se však dovedou uhnout a nejsou zasaženy. Když jde teď pro dýmku, míče se k němu ihned připojí, šmajdá v pantoflích, jeho kroky jsou nepravidelné, avšak přesto po každém došlápnutí následuje takřka bez přestávky dopad míčů, drží s ním krok. Blumfeld se znenadání obrátí, aby zjistil, jak to míče provedou. Ale sotva se obrátil, opíšou míče půlkruh a zase už jsou za ním a to se opakuje tak často, kolikrát se Blumfeld obrátí. Jako podřízení průvodci snaží se vyvarovat toho, aby se zdržovali před Blumfeldem. Doposud jako by se toho odvážily jen proto, aby se mu představily, teď však již nastoupily službu.
Blumfeld doposud vždycky ve všech výjimečných případech, kdy už mu nestačily síly k zvládnutí situace, volil pomocný prostředek, totiž dělat, jako že nic nepozoruje. Často to pomohlo a většinou alespoň zlepšilo situaci. Nuže chová se tak i teď, stojí před stojánkem na dýmky, s našpulenými rty si jednu vybere, obzvlášť důkladně ji nacpává z přichystaného váčku s tabákem a jakoby nic nechává oba míče za sebou poskakovat. Jen se nemůže odhodlat jít ke stolu, souzvuk skoků s jeho vlastními kroky mu působí takřka bolest. A tak stojí, zbytečně dlouho si nacpává dýmku a zkoumá vzdálenost dělící ho od stolu. Konečně však přemůže svou slabost a urazí tu cestu s takovým dupáním, že míče vůbec neslyší. Když sedí, skáčou mu ovšem za židlí zase stejně slyšitelně jako předtím.
Na dosah nad stolem je na stěně přidělána polička, na níž stojí láhev s třešňovkou a malé sklínky okolo. Vedle ní je naskládaný stoh sešitů francouzského časopisu. (Právě dnes přišel nový sešit a Blumfeld po něm sáhne. Na kořalku docela zapomene, má pocit, jako by si dnes nechtěl dát bránit ve svých navyklých činnostech jen pro jakousi útěchu, ani skutečnou potřebu číst nemá. Ačkoli je normálně zvyklý pečlivě obracet list po listu, otevře sešit na libovolném místě a najde tam velký obrázek. Nutí se do pozorného prohlížení. Obrázek představuje setkání ruského cara a francouzského presidenta. Odehrává se na lodi. Kolem dokola až do dálky je vidět ještě spousta dalších lodí, kouř jejich komínů se rozplývá do jasného nebe. Oba, car i president, k sobě právě dlouhými kroky přispěchali a teď si podávají ruku. Za carem i za presidentem stojí vždy dva páni. Proti radostným tvářím cara a presidenta jsou tváře průvodců velmi vážné, pohledy každé z doprovodných skupin se soustřeďují na jejich panovníky. O něco níže, děj se zřejmě odehrává na nejvyšší palubě lodi, stojí dlouhé řady salutujících námořníků, odříznuté dolním krajem obrazu. Blumfeld si prohlíží obrázek s pomalu rostoucí účastí, pak ho přidrží trochu dál od sebe a hledí na něj s přimhouřenýma očima. Míval vždycky velký smysl pro takovéto velkolepé scény. Připadá mu velmi věrné a pravdivé, jak nenuceně, srdečně a přirozeně si hlavní osoby tisknou ruce. A stejně správné je, jak průvodcové – ostatně rozumí se velmi vysoko postavení páni, jejichž jména jsou dole uvedena – v celém svém postoji dbají vážnosti historického okamžiku.)
A místo aby si podal shora všechno, co potřebuje, sedí Blumfeld tiše a dívá se do stále ještě nezapálené dýmky. Číhá, najednou, zcela znenadání, jeho strnulost pomine a on se trhnutím otočí i s židlí. Avšak i míče jsou náležitě bdělé anebo bezmyšlenkovitě poslušné zákona, který je ovládá, zároveň s Blumfeldovým obratem změní i ony své místo a skryjí se za jeho zády. Teď sedí Blumfeld zády ke stolu, v ruce studenou dýmku. Míče poskakují pod stolem, a protože je tam koberec, jsou jen velmi málo slyšet. To je velká výhoda; ozývají se jen velmi slabé tlumené zvuky, je třeba velké pozornosti, aby je člověk vůbec sluchem zachytil. Blumfeld je ovšem velmi pozorný a dobře je slyší. Ale to jen teď, za chvilku je už patrně vůbec nebude vnímat. Že mohou na kobercích budit tak malou pozornost, v tom vidí Blumfeld velkou slabinu míčů. Stačí jim podsunout jeden nebo ještě lépe dva koberce a jsou skoro bezmocné. Ovšem jen na určitou dobu, a krom toho už jejich existence znamená jistou moc.
Teď by se Blumfeldovi hodil pes, takové mladé, bujné zvíře by bylo s míči brzy hotovo; představuje si, jak po nich pes chňape tlapami, jak je vyhání z jejich místa, jak je prohání křížem krážem po pokoji a nakonec je dostane mezi zuby. Je docela dobře možné, že si Blumfeld v nejbližší době nějakého psa opatří.
Zatím se však míče mají co bát jen Blumfelda a ten teď nemá nejmenší chuť zničit je, možná že mu k tomu chybí jen odhodlání. Přijde večer unavený z práce a tu, když má zapotřebí klidu, čeká na něho takové překvapení. Teprve teď cítí, jak je vlastně unaven. Rozbije ty míče určitě, a to v nejbližší době, ale teď zatím ne, pravděpodobně až zítra. Díváme-li se na to všechno nezaujatě, počínají si ty míče koneckonců dost skromně. Mohly by příkladně také čas od času poskočit dopředu, ukázat se a opět se vrátit na své místo, nebo by mohly vyskočit výš, zabubnovat na desku stolu a tak se odškodnit za ten kobercový útlum. Ale neudělají to, nechtějí Blumfelda zbytečně dráždit, omezují se zřejmě jen na to, co je bezpodmínečně nutné.
Ovšem i to nutné stačí Blumfeldovi znechutit posezení u stolu. Sedí tam sotva pár minut a už myslí na spaní. Jeden z důvodů je mezi jiným i to, že zde nemůže kouřit, protože zápalky položil na noční stolek. Musel by si tedy pro zápalky dojít, bude-li však jednou u nočního stolku, bude snad už lépe zůstat tam a lehnout si. Chová přitom ještě jednu postranní myšlenku, myslí totiž na to, že míče ve své slepé mánii držet se ustavičně za ním vyskočí na postel a on že je tam, když si lehne, chtě nechtě rozmačká. Námitku, že by třeba i zbytky míčů mohly skákat, odmítá. I neobyčejné musí mít své meze. Celé míče skáčou i jinak, třeba ne nepřetržitě, kousky míčů naproti tomu neskáčou nikdy a ani zde nebudou skákat.
“Vzhůru!” zvolá, takřka rozjařený těmito úvahami, a dupe opět s míči za sebou k posteli. Zdá se, že jeho naděje se potvrzuje, když si úmyslně stoupne až těsně k posteli, jeden z míčů okamžitě na postel vyskočí. Naproti tomu nastane něco neočekávaného druhý míč se odebere pod postel. Na možnost, že by míče mohly skákat i pod postelí, Blumfeld vůbec nepomyslel. Rozzlobí se na ten míč, přestože cítí, jak je to nespravedlivé, neboť skákáním pod posteli plní ten míč svou úlohu snad ještě lépe než míč na posteli. Teď záleží na tom, pro které místo se míče rozhodnou, neboť Blumfeld nevěří, že by mohly dlouho pracovat odděleně. A skutečně v příštím okamžiku vyskočí i dolní míč nahoru na postel. Teď je mám, myslí si Blumfeld, celý vzrušený radostí, a strhne si župan s těla, aby se vrhl do postele. Ale vtom tentýž míč skočí zase dolů pod postel. Nesmírně zklamán, Blumfeld se takřka zhroutí. Míč se nahoře nejspíš jen porozhlédl a nelíbilo se mu tam. A teď ho následuje i druhý' a ovšem zůstane dole, protože dole je to lepší. “Teď tu budu mít ty bubeníky celou noc,” pomyslí si Blumfeld, zatne rty a potřese hlavou.
Je smutný, ale přitom vlastně neví, jak by mu mohly míče v noci vadit. Spí výtečně, snadno přemůže ten nepatrný hluk. Aby měl úplnou jistotu, podstrčí jim v souhlase se získanou zkušeností dva koberce. Je to, jako by měl malého psíka, jemuž chce měkce ustlat. A jako by i oba míče byly unavené a ospalé, jejich skoky jsou teď nižší a pomalejší než předtím. Když si Blumfeld klekne u postele a posvítí si dolů baterkou, připadá mu chvílemi, že míče natrvalo ulehnou na koberce, tak slabě dopadají, tak pomalu se vždycky kousek odkulí. Potom se ovšem zase pozvednou, jak povinnost káže. Je však docela možné, že když se Blumfeld podívá pod postel časně ráno, najde tam dva tiché nevinné dětské míče.
Ale zdá se, že nevydrží skákat ani do rána, neboť už když Blumfeld leží v posteli, vůbec je neslyší. Napíná uši, vyklání se z postele a naslouchá – ani hlásku. Tak silně nemohou koberce působit, jediné vysvětlení je, že míče už neskáčou, buď se nemohou od měkkých koberců dost odrazit a proto zatím skákání zanechaly, anebo, což je pravděpodobnější, nebudou už nikdy skákat. Blumfeld by mohl vstát a podívat se, jak se věci vlastně mají, avšak v uspokojení nad tím, že je konečně klid, zůstane raději ležet, ani pohledem se nechce dotknout uklidněných míčů. Dokonce i kouření si rád odřekne, obrátí se na bok a ihned usne.
Leč nezůstane nerušen; jako vždy spí i tentokrát beze snů, avšak velmi neklidně. Nesčetněkrát za noc vytrhne ho ze spánku klamné zdání, jako by někdo klepal na dveře. Ví bezpečně, že nikdo neklepe; kdo by v noci klepal, a k tomu na dveře osamělého starého mládence. Ačkoli to však s určitostí ví, vždycky znovu vyskočí a chvíli napjatě hledí na dveře, ústa dokořán, oči vytřeštěné a prameny vlasů se mu chvějí na zvlhlém čele. Pokouší se počítat, kolikrát byl vzbuzen, avšak celý bez sebe nad ohromnými čísly, která mu vycházejí, upadne zase do spánku. Zdá se mu, že ví, odkud zaznívá to klepání, neklepe se na dveře, nýbrž docela jinde, avšak v zajetí spánku se nedovede rozpomenout, na čem se jeho dohady zakládají. Ví jen, že nejdříve se nahromadí spousta drobných protivných úderů a ty potom vydají to velké silné klepání. On však by byl ochoten snášet protivnost těch drobných úderů, jen kdyby se mohl vyhnout klepání, ale z nějakého důvodu je vždycky už příliš pozdě, nemůže tu již zasáhnout, je to promeškáno, nemá už ani slov, ústa se otevřou jen k němému zívnutí a on se vztekle vrhne tváří do polštářů. Tak mine noc.
Ráno ho probudí zaklepání služky, s osvobozujícím povzdechem uvítá to lehké zaklepání, na jehož neslyšitelnost si vždycky stěžoval, a již se chystá zvolat “dále”, když tu uslyší ještě jiné živé, slabé sice, avšak takřka bojovné klepání. Jsou to míče pod postelí. Což se probudily, načerpaly na rozdíl od něho v noci nové síly? “Hned,” zavolá Blumfeld na služku, vyskočí z postele, ale z opatrnosti tak, že si udržuje míče stále za zády, vrhne se, stále zády k nim, na zem, podívá se s hlavou stočenou po míčích – a skoro se mu chce zaklít. Jako děti, které si v noci shrnou překážející přikrývky, povysunuly míče – patrně drobným, celou noc trvajícím cukáním – koberce tak daleko zpod postele, až se samy zase octly na holých parketách a mohly vydávat svůj hluk. “Zpátky na koberce,” řekne Blumfeld se zlým obličejem, a teprve když se míče díky kobercům znovu utišily, pozve služku dál. Zatímco tato tlustá, přituplá, vždy toporně kráčející osoba klade na stůl snídani a koná několik nezbytných pohybů, stojí Blumfeld nehnutě v županu u postele, aby míče dole udržel na uzdě. Sleduje služku pohledem, aby zjistil, jestli něco pozoruje. Při její nedoslýchavosti je to velmi nepravděpodobné a Blumfeld to připisuje jen předrážděnosti ze špatného spaní, když se mu zdá, že vidí, jak se služka přece jen tu a tam zarazí, přidrží se některého kusu nábytku a se zdviženým obočím naslouchá. Byl by šťasten, kdyby mohl služku přimět, aby svou práci trochu urychlila, ale ona je skoro ještě pomalejší než jindy. Rozvláčně na sebe naloží Blumfeldovy šaty a střevíce a vyjde s nimi na chodbu, dlouho zůstává pryč, doléhají sem monotónní a zcela ojedinělé údery, jimiž venku zpracovává šaty. A po celou tuto dobu musí Blumfeld setrvávat u postele, nesmí se ani hnout, nechce-li za sebou vláčet míče, kávu, kterou rád pije pokud možno teplou, musí nechat vychladnout a nemůže dělat nic jiného, než civět na spuštěnou záclonu, za níž se kalně rozednívá. Konečně je služka hotova, popřeje dobré jitro a chystá se odejít. Avšak ještě než se konečně vzdálí, zastaví se u dveří, slabě pohne rty a spočine na Blumfeldovi dlouhým pohledem. Blumfeld ji už chce vyzvat, aby promluvila, tu konečně odejde. Blumfeld by nejraději vyrazil ze dveří a rozkřikl se za ní, co je za hloupou, starou, tupou ženskou.
Když si však rozváží, co vlastně proti ní má, nalezne jen tu nesmyslnou věc, že bezpochyby nic nepozorovala a přesto si chtěla dodat zdání, jako by něco pozorovala. Jaké to má popletené myšlenky! A to po jediné špatně prospané noci! Jakési malé vysvětlení pro špatný spánek najde v tom, že se včera večer uchýlil od svých zvyklostí, nekouřil a nenapil se kořalky. Jak si jednou nezakouřím a nenapiju se kořalky, spím špatně, to je výsledek jeho úvah.
Bude ode dneška víc dbát o své zdraví a začne tím, že si z domácí lékárničky nad nočním stolkem vyndá vatu a dvě kuličky z vaty strčí do uší. Pak vstane a udělá krok na zkoušku. Míče ho sice následují, ale on neslyší skoro nic, další kousek vaty je učiní docela neslyšitelnými. Blumfeld vykoná ještě několik kroků, jde to bez zvláštních nesnází. Každý je sám pro sebe, Blumfeld i míče, ty jsou sice na sebe vázány, avšak jeden druhého neruší. Jen když se jednou Blumfeld rychleji otočí a jeden z míčů nedokáže dost rychle provést protipohyb, narazí do něho Blumfeld kolenem. To je jediný incident, jinak Blumfeld v klidu vypije svou kávu, má hlad, jako by tu noc vůbec nespal, ale vykonal dlouhou cestu, umyje se chladnou, neobyčejně osvěžující vodou a oblékne se. Dosud ještě nevytáhl záclony, z opatrnosti setrvával raději v pološeru, pro míče nepotřebuje žádné cizí oči. Avšak když je teď přichystán k odchodu, musí se o míče nějak postarat pro případ, že by se odvážily následovat ho i na ulici, čemuž nevěří. Dostane dobrý nápad, otevře velký šatník a postaví se k němu zády. Míče, jako by vytušily záměr, mají se na pozoru před vnitřkem skříně, využijí každého zbylého místečka mezi šatníkem a Blumfeldem, nejde-li to jinak, skočí na okamžik do skříně, avšak hned zase před její temnotou utečou ven, přes hranu skříně je nelze nijak dostat, to spíš poruší svou povinnost a drží se skoro Blumfeldovi po boku. Avšak nic jim nepomohou jejich malé lsti, neboť teď Blumfeld sám vstoupí pozpátku do skříně a tu ony ovšem musí za ním. Tím je však o jejich osudu rozhodnuto, protože na dně skříně leží všelijaké menší předměty jako střevíce, krabice, kufříky, jež jsou sice – teď toho Blumfeld lituje – pěkně srovnány, avšak míčům přece jen velmi překážejí. A když teď Blumfeld, který mezitím dveře od skříně skoro přivřel, velikým skokem, jaký už léta neprovedl, skříň opustí, přirazí dveře a otočí klíčem, jsou míče uvězněny. “To se tedy podařilo,” pomyslí si Blumfeld a setře si pot s tváře. Jak ty míče ve skříni rámusí! Dělá to dojem, jako by si zoufaly. Zato Blumfeld je spokojen. Vyjde z pokoje a už pustá chodba na něho působí blahodárně. Osvobodí uši od vaty a spousta hluků probouzejícího se domu ho uvede v nadšení. Lidí je vidět jen málo, ještě je velmi brzy.
Dole v chodbě před nízkými dveřmi, vedoucími do služčina sklepního bytu, stojí malý desetiletý chlapec. Věrný obraz své matky, žádný z ošklivých rysů staré není v jeho dětském obličeji opomenut. Stojí tam křivonohý, s rukama v kapsách a funí, jelikož už teď má vole a sotva popadá dech. Jindy, když se mu chlapec namane do cesty, zrychlí Blumfeld krok, aby si pokud možno ušetřil tuto podívanou, kdežto dnes by se u něho málem rád zastavil. I když byl chlapec přiveden na svět onou ženou a nese všechny známky svého původu, přece jen je prozatím ještě dítě, v této neforemné hlavě jsou přece dětské myšlenky, kdyby ho člověk srozumitelně oslovil a něco se ho zeptal, pravděpodobně by jasným hláskem nevinně a uctivě odpověděl, a po jistém přemáhání by člověk pohladil i tyto tváře. Tak uvažuje Blumfeld, nicméně pokračuje v cestě. Na ulici zjistí, že počasí je přívětivější, než si v pokoji myslel. Ranní mlha se roztrhala a ukázaly se kusy modrého, silným větrem vymeteného nebe. Blumfeld má co děkovat míčům, že vyšel z bytu mnohem dříve než jindy, i noviny zapomněl nepřečtené na stole, na každý pád tak získal čas a může tedy jít pomalu. Je podivné, jak málo starostí si dělá s míči od té chvíle, co je od sebe oddělil. Pokud se držely za ním, bylo je možné považovat za něco, co k němu přináleží, za něco, co při posuzování jeho osoby je jaksi nutno vzít v úvahu, teď naproti tomu byly jen hračkou doma ve skříni. A přitom Blumfelda napadne, že by se ty míče daly nejlépe zneškodnit tím, kdyby je vrátil jejich původnímu určení. Tam v chodbě ještě stojí ten chlapec, Blumfeld mu míče daruje, ne snad půjčí, nýbrž výslovně daruje, což jistě znamená totéž jako rozkaz k jejich zničení. A i kdyby snad zůstaly celé, přece jen v chlapcových rukou budou znamenat ještě méně než ve skříni, celý dům uvidí, jak si s nimi chlapec hraje, přidají se i jiné děti, natrvalo a neodvolatelně se usoudí, že tu jde o míče na hraní a ne snad o Blumfeldovy životní průvodce. Blumfeld se žene zpátky do domu. Chlapec právě sestoupil po sklepních schodech a chystá se dole otevřít dveře, Blumfeld tedy musí na chlapce zavolat a vyslovit jeho jméno, které je směšné jako všechno, co se s tímto chlapcem uvede do souvislosti. “Alfrede, Alfrede,” zvolá Blumfeld. Chlapec dlouho váhá. “Jen pojď,” říká Blumfeld, “něco ti dám.” Z protějších dveří vyšla dvě domovníkova děvčátka a zvědavě se postavila nalevo a napravo vedle Blumfelda. Chápou mnohem rychleji než chlapec a nerozumějí, proč hned nejde. Kynou mu, přitom nepouštějí Blumfelda z očí, nemohou však přijít na to, jaký dárek Alfreda čeká. Zvědavost je trápí a přeskakují z nohy na nohu. Blumfeld se směje jak jim, tak chlapci. Ten si zřejmě konečně srovnal všechno v hlavě a toporně a těžkopádně stoupá do schodů. Ani na chodbě nezapře svou matku, která se ostatně objevila dole ve sklepních dveřích. Blumfeld křičí, aby ho i služka slyšela a v případě potřeby dohlédla na provedení jeho příkazu. “Mám nahoře v pokoji,” říká Blumfeld, “dva pěkné míčky. Chtěl bys je?” Chlapec jen stáhne pusu, neví, jak se zachovat, otočí se a tázavě pohlédne na matku dole. Zato děvčátka začnou hned poskakovat kolem Blumfelda a prosí o míčky. “Vy si s nimi také budete smět hrát,” řekne jim Blumfeld, čeká však na odpověď chlapcovu. Mohl by dát míče hned děvčatům, ale ta mu připadají příliš lehkomyslná a on má teď víc důvěry k chlapci. Ten se mezitím bez jediného slova poradil s matkou a souhlasně přikývne na Blumfeldovu opakovanou otázku. “Tak dávej pozor,” řekne Blumfeld, který rád přehlédne, že tady se mu za jeho dárek nedostane díku, “klíč od mého pokoje má tvá matka, musíš si ho od ní vypůjčit, tady ti dám klíč od mého šatníku a v tomto šatníku jsou ty míče. Opatrně zase zamkni skříň i pokoj. S míčky si ale můžeš dělat, co chceš, a nemusíš mi je vracet. Rozuměls mi?” Chlapec však bohužel nerozuměl. Blumfeld chtěl tomuto bezmezně zabedněnému stvoření vyložit všechno obzvlášť jasně, ale právě proto opakoval všechno až příliš často, příliš často mluvil střídavě o klíčích, o pokoji a skříni, a v důsledku toho civí na něho chlapec ne jako na svého dobrodince, nýbrž jako na nějakého svůdce. Děvčata ovšem ihned všechno pochopila, tlačí se na Blumfelda a nastavují ruce po klíči. “Počkejte,” řekne Blumfeld a je už dopálený na všechny. Také čas utíká, nemůže se už dlouho zdržovat. Kdyby aspoň služka konečně řekla, že mu porozuměla a že za chlapce všechno správně zařídí. Ona však místo toho pořád ještě stojí dole u dveří, usmívá se upejpavě, jako by se styděla a nedoslýchala, a snad si myslí, že Blumfeld nahoře se zničehonic nadchl jejím chlapcem a dává si od něho odříkávat malou násobilku. Blumfeld ale přece zas nemůže sejít k ní, se schodů a křičet jí do ucha, že ji prosí, aby ho její chlapec pro milosrdenství boží osvobodil od těch míčů. Dost se už přemohl, když chce téhle rodině na celý den svěřit klíč od svého šatníku. Podává tu chlapci klíč, místo aby ho dovedl nahoru a tam mu dal míče, ne proto, aby sám sebe šetřil. Ale nemůže přece nahoře nejdřív míče darovat a pak – což by se podle všeho nutně stalo – je chlapci zase vzít tím, že je za sebou odvleče jako svou družinu. “Ty mně tedy pořád ještě nerozumíš?” ptá se Blumfeld skoro bolestně, když už začal znovu s vysvětlováním, ale pak je tváří v tvář chlapcovu prázdnému pohledu zase přerušil. Takový prázdný pohled člověka odzbrojí: Mohl by svést k tomu, aby člověk řekl víc, než chce, jen aby tu prázdnotu vyplnil pochopením.
“My mu ty míčky přineseme,” volají děvčata. Jsou chytrá, poznala, že mohou ty míče dostat jen prostřednictvím chlapce, že však i toto zprostředkování musí nějak sama nastrojit. Z domovníkovy světnice odbíjejí hodiny a přimějí Blumfelda ke spěchu. “Tak si tedy vezměte klíč,” řekne Blumfeld a klíč je mu z ruky spíš vytržen, než aby ho sám podal. Chlapci by byl podal klíč s nesrovnatelně větší jistotou. “Klíč od pokoje si vezměte dole od paní,” řekne Blumfeld ještě, “a až se vrátíte s míči, musíte dát paní oba klíče.” “Ano, ano,” volají děvčata a už běží dolů po schodech. Vědí všechno, úplně všechno, a Blumfeld, jako by byl nakažen chlapcovou zabedněností, sám teď nechápe, jak mohly z jeho výkladů všemu tak rychle porozumět.
Už tahají dole služku za sukni, ale jakkoli je to lákavé, Blumfeld již nemůže dál přihlížet, jak provedou svůj úkol, a to nejen proto, že je již pozdě, nýbrž i proto, že nechce být při tom, až se míče dostanou na svobodu. Chce být dokonce vzdálen již několik ulic, až budou děvčata nahoře teprve otvírat dveře jeho pokoje. Vždyť ani neví, čeho se od míčů ještě může nadít! I vykročí podruhé toho rána do ulice. Zahlédl ještě, jak se služka děvčatům takřka brání a jak chlapec pohnul křivýma nohama, aby přišel matce na pomoc. Blumfeld nechápe, proč se na světě daří takovým lidem, jako je služka, a ještě se rozmnožují.
Cestou do továrny na prádlo, kde je Blumfeld zaměstnán, myšlenky na práci pomalu převládnou nad vším ostatním. Přidá do kroku a přes zdržení, zaviněné chlapcem, je v kanceláři první. Ta kancelář je sklem přepažený prostor, je v ní jeden psací stůl pro Blumfelda a dva pultíky pro Blumfeldovi podřízené praktikanty. Ačkoli jsou tyto pultíky tak malé a úzké, jako by byly určeny pro školní děti, přece je v kanceláři velice těsno a praktikanti si nesmějí sednout, poněvadž by pak nezbylo místo pro Blumfeldovu židli. A tak stojí celý den přimáčknuti na své pulty. Je to pro ně jistě velmi nepohohodlné, ale i pro Blumfelda je obtížnější pozorovat je. Často se horlivě naklánějí nad pult, ale ne snad proto, aby pracovali, nýbrž proto, aby si spolu šeptali anebo dokonce si zdřímli. Blumfeld má s nimi mnoho zlobení, zdaleka mu nejsou dostatečnou oporou v obrovité práci, která na něm leží. Tato práce spočívá v tom, že má na starosti veškerý zbožní i peněžní provoz týkající se domácích dělnic, jež pro továrnu zhotovují jisté jemnější zboží. Aby se dala posoudit velikost této práce, muselo by se blíže vidět do celých poměrů. Takto do věci – od té doby, co před několika léty zemřel Blumfeldův přímý nadřízený – však už nikdo nevidí, proto také nemůže Blumfeld nikomu přiznat právo, aby jeho práci posuzoval. Továrník pan Ottomar například zjevně podceňuje Blumfeldovu práci, uznává ovšem zásluhy, jichž si Blumfeld během dvaceti let v továrně vydobyl, a uznává je nejen proto, že musí, nýbrž i proto, že si váží Blumfelda jako věrného, důvěryhodného muže, – avšak jeho práci přesto podceňuje, má totiž za to, že by se dala zařídit jednodušeji a tudíž v každém ohledu výhodněji, než jak ji provádí Blumfeld. Říká se, a není proč tomu nevěřit, že se Ottomar jen proto objevuje tak zřídka v Blumfeldově oddělení, aby si ušetřil zlost, již mu působí pohled na Blumfeldovy pracovní metody. Být takto zneuznáván je pro Blumfelda jistě smutné, avšak není žádná pomoc, neboť nemůže přece Ottomara nutit, aby třeba zůstal měsíc nepřetržitě v Blumfeldově oddělení, prostudoval si nejrozmanitější druhy práce, již je zde nutno zvládnout, použil svých údajně lepších metod a nakonec potvrdil Blumfeldovu pravdu tím, že by se zhroutilo oddělení, což by nezbytně muselo následovat. Proto tedy Blumfeld pokračuje ve své práci neotřesitelně jako dříve, trochu se vyleká, když se Ottomar jednou za dlouhý čas objeví, podnikne pak z pocitu povinnosti podřízeného přece jen chabý pokus vysvětlit Ottomarovi to či ono zařízení – načež tento s němým kývnutím a očima sklopenýma pokračuje v cestě – a trpí ostatně méně tímto zneuznáním než pomyšlením na to, že až bude jednou muset odstoupit ze svého místa, bude okamžitě následovat veliký zmatek, který nikdo nerozplete, neboť Blumfeld nezná v celé továrně nikoho, kdo by ho mohl nahradit a ujmout se jeho místa takovým způsobem, aby se v podniku na celé měsíce dalo zabránit aspoň těm nejtěžším poruchám. Jestliže šéf někoho podceňuje, pak se ho v tom zaměstnanci samozřejmě snaží pokud možno ještě překonat. Proto tedy Blumfeldovu práci podceňuje každý, nikdo nepovažuje za nutné, aby ke svému dalšímu výcviku pracoval nějaký čas v Blumfeldově oddělení, a jsou-li přijímáni noví zaměstnanci, nebývá nikdo z vlastního popudu přidělen Blumfeldovi. V důsledku toho chybí Blumfeldovu oddělení dorost. Byly to týdny nejtěžších bojů, když Blumfeld, který do té doby všechno v oddělení obstarával sám za pomoci pouze jediného sluhy, požadoval přidělení jednoho praktikanta. Takřka denně přicházel Blumfeld do Ottomarovy kanceláře a vysvětloval mu klidně a podrobně, proč je praktikant v tomto oddělení nezbytný. Není nezbytný snad proto, že by se Blumfeld chtěl šetřit, Blumfeld se nechce šetřit, pracuje přes svou míru a nehodlá přestat, avšak nechť pan Ottomar uváží, jak se podnik průběhem doby rozvinul, všechna oddělení se přiměřeně zvětšila, jen na Blumfeldovo oddělení se stále zapomíná. A jak právě tam práce narostla! Když Blumfeld nastupoval – na ty doby se pan Ottomar jistě už nemůže pamatovat –, bylo tam co činit asi s deseti šičkami, dnes kolísá jejich počet mezi padesáti a šedesáti. Taková práce vyžaduje síly, Blumfeld může ručit za to, že on vydá ze sebe to poslední, za to však, že ta práce bude plně zvládnuta, již od nynějška ručit nemůže. Pan Ottomar tedy Blumfeldovy žádosti nikdy přímo nezamítl, něco takového by starému úředníkovi nikdy neudělal, avšak celý způsob, jak skoro neposlouchal, jak přes prosícího Blumfelda hovořil s jinými lidmi, dával poloviční přísliby, za několik dní zase všechno zapomněl, – tento způsob byl značně urážlivý. Ani ne tak vlastně pro Blumfelda, Blumfeld není žádný fantasta, jakkoli krásné jsou pocty a uznání, Blumfeld se bez nich může obejít, navzdory všemu vytrvá na svém místě, jak dlouho to jen půjde, každopádně je v právu a právo musí konečně dojít uznání, i když to někdy trvá dlouho. A tak také skutečně Blumfeld získal posléze dokonce dva praktikanty, ovšem jaké praktikanty. Skoro jako by Ottomar poznal, že spíše než odpíráním praktikantů vyjádří svou nevážnost k oddělení přidělením takovýchto praktikantů. Ba Ottomar třeba jen proto vodil Blumfelda tak dlouho za nos, že hledal takové dva praktikanty a nemohl je, pochopitelně, dlouho najít. A stěžovat si teď Blumfeld nemohl, odpověď se dala předvídat, dostal přece dva praktikanty, ačkoli žádal jen jednoho; tak šikovně Ottomar všechno zařídil. Ovšem že si Blumfeld stejně stěžoval, avšak jen proto, že ho k tomu jeho kritická situace takřka nutila, ne že by snad ještě doufal v nápravu. Také si nestěžoval nijak důrazně, nýbrž jen tak mimochodem, když se naskytla vhodná příležitost. Přesto se mezi zlovolnými kolegy brzy rozšířila pověst, že se kdosi Ottomara ptal, je-li možné, že si Blumfeld, kterému se teď přece dostalo tak mimořádné výpomoci, stále ještě stěžuje. Na to prý Ottomar odpověděl, že to je pravda, že si Blumfeld stále ještě stěžuje, avšak právem. On, Ottomar, to prý konečně nahlédl a hodlá Blumfeldovi postupně pro každou šičku přidělit jednoho praktikanta, tedy celkem asi šedesát praktikantů. Kdyby však ani ti nestačili, bude posílat další a neustane dříve, dokud ten blázinec, který se v Blumfeldově oddělení už léta rozrůstá, nebude dokonalý. Nuže v této poznámce byl ovšem dobře napodoben Ottomarův způsob vyjadřování, on sám však, o tom Blumfeld nepochyboval, byl na hony vzdálen tomu, aby se kdy byť i jen podobně o Blumfeldovi vyjádřil. Všechno to byly výmysly lenochů z kanceláří v prvním patře, Blumfeld to přecházel, – kéž by mohl stejně klidně přejít i existenci praktikantů. Ti zde však jednou byli a již se nedali odstranit. Bledé, slaboučké děti. Podle svých dokumentů měli mít již školní věk za sebou, ve skutečnosti se tomu však nedalo uvěřit. Ba dokonce ani učiteli by je člověk nesvěřil, tak očividně patřili ještě do rukou mateřských. Nedovedli se ještě rozumně pohybovat, dlouhé stání je obzvlášť první dobu nesmírně unavovalo. Jak je člověk nechal bez dohledu, hned se jim slabostí podlomila kolena, postávali nakřivo a shrbeně někde v koutě. Blumfeld se jim pokoušel vštípit, že ze sebe udělají nadosmrti mrzáky, budou-li takto povolovat své pohodlnosti. Žádat od praktikantů sebemenší pohyb, to už byla přílišná smělost, jednou měl jeden z nich jen pár kroků cosi odnést, rozeběhl se s přehnanou horlivostí a rozbil si o pult koleno. Místnost byla tehdy plná šiček, pulty plné zboží, avšak Blumfeld musel všeho nechat, odvést plačícího praktikanta do kanceláře a tam mu dát ránu trochu ovázat. Ale i tato horlivost praktikantů byla jen vnějšková, chtěli se jako pravé děti občas vyznamenat, avšak ještě častěji nebo spíše skoro vždy chtěli jen oklamat pozornost nadřízeného a podvést ho. Jednou v době největší práce se Blumfeld, zalitý potem, hnal kolem nich a zpozoroval, že jsou schováni mezi balíky zboží a vyměňují si známky. Nejraději by jim byl dal pěstí do hlavy, za takové chování by to byl jediný možný trest, avšak byly to děti, Blumfeld nemohl přece utlouci děti. A tak se s nimi trápil dál. Původně si představoval, že praktikanti mu budou k ruce bezprostředními pomocnými úkony, jež v době rozdílení zboží vyžadují tolik námahy a bdělosti. Myslel si, že on sám bude stát někde uprostřed za pultem, o všem bude mít stále přehled a převezme zapisování, zatímco praktikanti budou podle jeho rozkazů přebíhat sem a tam a všechno rozdělovat. Představoval si, že jeho dohled, který, jakkoli byl ostrý, nemohl stačit takovému návalu, bude doplněn pozorností praktikantů, a že tito praktikanti pozvolna nasbírají zkušenosti, nebudou v každé jednotlivosti závislí na jeho rozkazech a posléze se sami naučí rozlišovat jednotlivé šičky, pokud jde o potřebu zboží i důvěryhodnost. Soudě podle těchto praktikantů, byly to naděje zcela plané, Blumfeld přišel brzy na to, že je vůbec nesmí nechávat mluvit se šičkami. K některým šičkám totiž od samého začátku vůbec nepřistoupili, protože k nim měli odpor nebo se jich báli, jiným naproti tomu, které si oblíbili, běželi často naproti až ke dveřím. Těm pak snášeli, co si jen přály, jakoby potají jim to strkali do rukou, i když šičky byly oprávněny věc přejmout, sbírali v prázdném regálu pro tyto oblíbenkyně všelijaké odstřižky, bezcenné zbytky, ale i ještě upotřebitelné maličkosti, už zdálky tím na ně, Blumfeldovi za zády, celí šťastní mávali a dostávali pak za to přímo do pusy bonbóny. Blumfeld učinil těmto neplechám ovšem brzy přítrž, a když šičky přicházely, zahnal praktikanty vždycky za přepážku. Oni to však ještě dlouho pokládali za veliké bezpráví, trucovali, svévolně lámali pera a někdy, aniž si ovšem troufli zvednout hlavy, hlasitě zaklepali na skleněné tabulky, aby upozornili šičky na špatné zacházení, jehož se jim podle jejich mínění od Blumfelda dostává.
Že se sami dopouštějí nesprávností, to nemohou pochopit. Tak například skoro stále přicházejí pozdě do práce. Blumfeld, jejich představený, který od nejranějšího mládí pokládal za samozřejmé přicházet nejméně půl hodiny před začátkem úřadování – nemělo ho k tomu šplhounství či přehnaný smysl pro povinnost, pouze jakýsi cit pro slušnost –, Blumfeld musí na své praktikanty čekat většinou déle než hodinu. Přežvykuje ranní housku stojí už obyčejně za pultem v sále a zanáší šičkám do malých knížek vyúčtování. Brzy se zahloubá do práce a nemyslí na nic jiného. Vtom se tak vyleká, že se mu ještě chvíli potom chvěje pero v ruce. Jeden z praktikantů se vřítil dovnitř, vypadá to, jako by co chvíli měl padnout, jednou rukou se něčeho přidržuje, druhou tiskne na těžce dýchající hruď – ale to všechno neznamená nic jiného, než že ze sebe hodlá vypravit omluvu za pozdní příchod, která je tak směšná, že ji Blumfeld úmyslně přeslechne, neboť kdyby to neudělal, musel by chlapce po zásluze vyplatit. Takto se však na něj jen chvíli dívá, pak ukáže napřaženou rukou k přepážce a znovu se obrátí ke své práci. I dalo by se teď snad čekat, že praktikant uzná dobrotivost představeného a pospíší si na své místo. Nikoli, nepospíchá, cupitá, jde po špičkách, teď zvolna klade nohu před nohu. Chce snad svého představeného zesměšnit? Ani to ne. Je to zase jen ona směsice strachu a spokojenosti sebou samým, proti níž je člověk bezbranný. Jak by se jinak dalo vysvětlit, že Blumfeld dnes, kdy přece sám přišel do kanceláře nezvykle pozdě, teď, po dlouhém čekání – do kontroly knížek se mu vůbec nechce – a skrze mračna prachu, jež před ním koštětem rozviřuje prostoduchý sluha, najednou uvidí na ulici oba praktikanty, jak si klidně přicházejí. Pevně se drží kolem ramen a zdá se, že si vykládají důležité věci, jež však jistě mají se zaměstnáním leda nedovolenou souvislost. Čím víc se blíží zaskleným dveřím, tím pomalejší je jejich krok. Konečně jeden z nich uchopí kliku, avšak nestiskne ji, pořád ještě si vyprávějí, naslouchají si a smějí se. “Tak otevři přece našim pánům,” vykřikne Blumfeld s rukama zdviženýma na sluhu. Když však praktikanti vstoupí, nemá Blumfeld chuť se hádat, neodpoví jim na pozdrav a přejde ke svému psacímu stolu. Začne počítat, chvílemi však vzhlédne, aby se podíval, co praktikanti dělají. Jeden vypadá velmi unavený a tře si oči; když si věší plášť na hřebík, využije příležitosti a chvíli zůstane opřen o stěnu, na ulici byl čilý, ale blízkost práce ho unavuje. Zato druhý praktikant má chuť do práce, ale jen do některé. Tak je odedávna jeho přáním smět zametat. Jenže to je zas práce, která mu nepřináleží, zametání přísluší sluhovi; Blumfeld by nic neměl proti tomu, aby praktikant zametal, jen ať praktikant zametá, hůř než sluha to dělat nemůže, jenže chce-li praktikant zametat, pak ať přijde ovšem dřív, ještě než začne zametat sluha, a ať k tomu nepoužívá doby, během níž je zavázán výhradně k práci kancelářské. Když však už ten malý chlapec není přístupný žádné rozumné úvaze, pak by mohl aspoň sluha, tento poloslepý stařec, jehož by šéf určitě v žádném jiném oddělení netrpěl a který už žije jen z milosti boží a šéfovy, pak by mohl aspoň tento sluha být ústupnější a přenechat na chvíli koště chlapci, který je tak jako tak nešikovný, zametání ho hned přestane bavit, a poběží s koštětem za sluhou a bude ho přemlouvat, aby zase zametal on. Jenže jak se zdá, sluha právě zametání bere obzvláště odpovědně, je vidět, jak se třaslavýma rukama snaží pevněji uchopit koště, sotvaže se k němu chlapec přiblíží, raději se zastaví a nechá zametání, aby mohl veškerou pozornost zaměřit na držení koštěte. Praktikant neprosí slovy, přece jen se bojí Blumfelda, který naoko počítá, taky by obyčejná slova nebyla k ničemu, neboť sluha je dosažitelný jen mocným křikem. Praktikant tedy nejdříve tahá sluhu za rukáv. Sluha ovšem ví, oč jde, zamračeně hledí na praktikanta, vrtí hlavou a přitahuje si koště blíž, až na prsa. I sepne praktikant ruce a prosí. Nemá ovšem naději, že by prosbami něčeho dosáhl, prošení ho jen baví a proto prosí. Druhý praktikant to vše provází tichým smíchem a myslí si zřejmě, i když je to nepochopitelné, že ho Blumfeld neslyší. Na sluhu neudělá prošení ani nejmenší dojem, otočí se a má za to, že teď zas může s koštětem nerušeně dál pracovat. Avšak praktikant poskakující po špičkách a s prosebným třením dlaní ho sledoval a prosí ho teď z této strany. Tyto sluhovy obraty a praktikantovo hopkání se opakují několikrát. Posléze se sluha cítí ze všech stran obklíčen a zjistí – což mohl při poněkud menší prostoduchosti zjistit hned na začátku –, že se unaví dřív než praktikant. Proto se jme hledat cizí pomoc, hrozí praktikantovi prstem a ukazuje na Blumfelda, jemuž si, jestliže praktikant hned nepřestane, bude stěžovat. Praktikant si uvědomí, že chce-li se vůbec ke koštěti dostat, bude si teď muset velice pospíšit, a sáhne drze po koštěti. Bezděčný výkřik druhého praktikanta naznačuje nadcházející rozhodnutí. Sluha sice pro tentokrát ještě koště zachrání, neboť ustoupí o krok a táhne je za sebou. Ale praktikant teď už nepovolí, s otevřenými ústy a blýskajícíma očima poskočí dopředu, sluha chce prchnout, avšak jeho staré nohy se spíš pletou, než aby běžely, praktikant trhá koštětem, a i když se ho hned nezmocní, dosáhne aspoň toho, že koště upadne na zem, a tím je pro sluhu ztraceno. Zdánlivě ovšem i pro praktikanta, neboť jakmile koště upadlo na zem, všichni tři rázem strnou, praktikanti i sluha, neboť teď vyjde před Blumfeldem vše najevo. Blumfeld skutečně vyhlédne svým okénkem, jako by se teprve teď probudila jeho pozornost, přísně a zkoumavě změří každého z nich, ani koště na podlaze mu neunikne. Buď že mlčení trvalo příliš dlouho, nebo že provinilý praktikant nemůže potlačit touhu po zametání, každopádně se sehne, ovšem velice opatrně, jako by nesahal po koštěti, ale po nějakém zvířeti, uchopí koště, přejede s ním po podlaze, ihned je však zděšeně odhodí, když Blumfeld vyskočí a vyjde dveřmi z přepážky. “Oba do práce a už ani muk,” křikne Blumfeld a napřaženou rukou ukazuje oběma praktikantům cestu k jejich pultíkům. Ihned uposlechnou, ne však zahanbeně a s hlavou svěšenou, ztuha přejdou kolem Blumfelda a utkvěle mu hledí do očí, jako by mu tak chtěli zabránit, aby je uhodil. A přitom by mohli být dostatečně poučeni zkušenostmi, že Blumfeld zásadně nikdy nebije. Oni jsou však přespříliš úzkostliví a hledí vždy a beze všeho jemnocitu hájit svá skutečná či domnělá práva.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.7 (7 hlasů)