V noci jsem snil, že jsem motýlem

JAK JE TO, lovče Gracchu, ty už celá staletí jezdíš na tomto starém člunu?

Už patnáct set let. A stále na této lodi?

Stále na této bárce. Bárka je myslím správné označení. Ty se nevyznáš v lodnictví?

Ne, ne, zajímám se o to teprve ode dneška, od té doby, co vím o tobě, od té chvíle, co jsem vstoupil na loď.

Není omluva. Já jsem přece taky z vnitrozemí. Nikdy jsem nebyl námořníkem, nechtěl jsem jím být, hory a lesy byly moji přátelé, a teď – nejstarší námořník, lovec Gracchus, strážný duch námořníků, lovec Gracchus, se sepjatýma rukama se k němu modlí plavčík ve stožárním koši vystrašený bouřlivou nocí. Nesměj se.

Já že se směji? Ne, to opravdu ne. S bušícím srdcem jsem stál přede dveřmi tvé kajuty, s bušícím srdcem jsem vstupoval. Tvá vlídná povaha mě trochu uklidňuje, ale nikdy nezapomenu, čí host jsem.

Jistě, máš pravdu. Ať je tomu jakkoli, jsem lovec Gracchus. Nechceš se napít tady vína, značku neznám, ale je sladké a těžké, patron mne dobře zásobuje.

Teď ne prosím, jsem příliš neklidný. Snad později, jestli mě tu ještě strpíš. Taky si netroufám pít z tvé sklenice. Kdo je patron?

Majitel bárky. Tihle patroni totiž jsou znamenití lidé. Jenom jim nerozumím. Nemyslím jejich řeč, i když samozřejmě ani jejich řeči často nerozumím. Ale to jen mimochodem. Řečí jsem se během staletí naučil dost a mohl bych dělat tlumočníka mezi předky a dnešními lidmi. Ale myšlení patronů nerozumím. Snad bys mi je mohl vysvětlit.

Velkou naději si nedělám. Jak bych mohl něco tobě vysvětlovat, když proti tobě nejsem ani žvatlající dítě. Takhle ne, jednou provždy ne. Zavděčíš se mi, když

budeš vystupovat trochu mužněji, trochu sebevědoměji. Co si počnu se stínem hosta. Vyfouknu ho okénkem na jezero. Potřebuji všelicos vysvětlit. Ty, který se potloukáš venku, to můžeš udělat. Jestli se mi tu ale budeš klepat u stolu a samým klamáním sebe sama zapomeneš i to málo, co víš, pak se můžeš hned sebrat a jít. Jak to myslím, tak to říkám.

Na tom něco je. Skutečně stojím v něčem nad tebou. Pokusím se tedy přemoci. Ptej se!

Lepší, daleko lepší, v tom ohledu přeháníš a namlouváš si nějakou převahu. Musíš mi jen správně rozumět. Jsem člověk jako ty, jenže netrpělivější o pár století, o něž jsem starší. Tak tedy o patronech jsme chtěli mluvit. Dávej pozor! A napij se vína, aby sis zbystřil rozum. Bez upejpání. Pořádně. Je ho tu na lodi ještě velký náklad.

Gracchu, to je znamenité víno. Ať žije patron. Škoda, že dnes umřel. Byl to dobrý muž a zesnul v pokoji. Odrostlé děti stály u jeho smrtelného lože, v nohách jeho žena omdlela, avšak jeho poslední myšlenka platila mně. Dobrý muž, Hamburčan.

Dobrotivé nebe, Hamburčan, a ty tady na jihu už víš, že dnes umřel?

Jakže? Já abych neměl vědět, že můj patron umřel. Jsi přece jen řádně přihlouplý.

Chceš mě urážet?

Ne, vůbec ne, dělám to proti své vůli. Ale neměl by ses tolik divit a víc pít víno. S patrony se to však má takhle: Ta bárka přece původně nikomu nepatřila.

Gracchu, jednu prosbu. Řekni mi nejdříve krátce, ale souvisle, jak to s tebou je. Abych pravdu řekl: já to totiž nevím. Pro tebe jsou to ovšem samozřejmé věci, a jaký už jsi, předpokládáš jejich znalost u všech lidí. Jenže v tom krátkém lidském životě – život je totiž krátký, Gracchu, snaž se to pochopit – v tomto krátkém životě tedy má člověk plné ruce práce, aby povznesl sebe a svou rodinu. Jakkoli zajímavý je lovec Gracchus – to je přesvědčení, nikoli podlézavost –, nemáme kdy na něj myslet, informovat se o něm nebo dokonce dělat si s ním starosti. Snad na smrtelném loži, jako tvůj Hamburčan, to nevím. Tam snad má přičinlivý muž poprvé čas natáhnout se a do lenošných myšlenek se pak zatoulá jednou i zelený lovec, Gracchus. Jinak ale, jak říkám: nevěděl jsem o tobě, kvůli obchodům jsem tu v přístavu, uviděl jsem bárku, můstek byl přichystán, přešel jsem po něm –, ale teď bych rád o tobě slyšel něco souvislého.

Ach, souvislého. Staré, staré historie. Všechny knihy jsou toho plné, ve všech školách to učitelé malují na tabule, matka o tom sní, když jí dítě saje z prsu, šeptá se o tom v objetích, obchodníci o tom vyprávějí kupcům, vojáci to zpívají do pochodu, kazatel to vyvolává v kostele, dějepisci s ústy dokořán vidí ve svých pokojích to, co se dávno událo, a bez ustání to popisují, v novinách to stojí vytištěno a národ si to podává z ruky do ruky, vynašel se telegraf, aby to rychleji obíhalo po zemi, v zasutých městech se to vykopává a výtah se s tím řítí ke střeše mrakodrapu. Cestující ve vlaku to zvěstují z oken zemím, jimiž projíždějí, ale ještě předtím to na ně hulákají divoši, ve hvězdách se to dá. číst a moře to zrcadlí, potoky to přinášejí z hor a sníh to zase trousí po vrcholcích, a ty, člověče, tu sedíš a ptáš se mě na souvislost. Tys musel ale vybraně prohýřit své mládí.

Možná, jak už to v mládí bývá. Ale tobě by myslím velmi prospělo, kdyby ses jednou trochu porozhlédl po světě. Jakkoli divné ti to snad připadá, taky se tomu skoro sám divím, ale je to tak, ty nejsi předmětem toho, o čem mluví město, i když se mluví o mnohém, ty k tomu nepatříš, svět jde svou cestou a ty konáš svou plavbu, ale až dodnes jsem nikdy nepozoroval, že by se vaše cesty zkřížily.

To jsou tvá pozorování, můj milý, jiní udělali jiná pozorování. Jsou jen dvě možnosti. Buď zatajuješ, co o mně víš, a máš přitom nějaký určitý záměr. Pro tento případ ti říkám zcela otevřeně: jsi na omylu. Anebo: myslíš opravdu, že si na mne nemůžeš vzpomenout, protože si pleteš mou historii s nějakou jinou. Pro tento případ ti říkám jen: Jsem – ne, nemohu, kdekdo to ví a zrovna já ti to mám vykládat! Je to už tak dávno. Zeptej se dějepisců! Jdi k nim a pak zase přijď. Je to tak dávno. Jakpak to mám uchovávat v tom přeplněném mozku.

Počkej, Gracchu, ulehčím ti to, budu se tě ptát. Odkud pocházíš?

Ze Schwarzwaldu, jak je všeobecně známo. Ovšem, ze Schwarzwaldu. A tam jsi lovil asi tak ve čtvrtém století?

Člověče, znáš Schwarzwald? Ne.

Ty neznáš opravdu vůbec nic. Kormidelníkovo děcko ví více než ty, pravděpodobně mnohem více. Kdo tě to seny zahnal? Je to osud. Tvá dotěrná skromnost byla skutečně až příliš odůvodněná. Jsi nic, které napájím vínem. Teď tedy neznáš ani Schwarzwald. A já jsem se tam narodil. Až do pětadvaceti let jsem tam lovil. Nebýt toho, že mě zvábil ten kamzík – tak, teď to víš –, byl bych prožil dlouhý, krásný život lovce, ale ten kamzík mě zvábil, zřítil jsem se a rozbil jsem se o kameny. Dál se neptej. Tu jsem, mrtvý, mrtvý, mrtvý. Nevím, proč jsem tu. Naložili mě tenkrát na člun smrti, jak se to patří, ubohý mrtvý, tři čtyři úkony se mnou provedli, jako s každým, jaképak výjimky s lovcem Gracchem, všechno bylo v pořádku, natažený jsem ležel v člunu.