„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Jezdec na uhláku

Kategorie
02. Březen 2008

(1917)

SPOTŘEBOVÁNO VEŠKERÉ UHLÍ; uhlák prázdný; k ničemu lopatka; chladný dech kamen; do pokoje čiší mráz; před okny stromy tuhé jinovatkou; nebe stříbrný štít proti tomu, kdo od něho žádá pomoc. Musím sehnat uhlí; nesmím přece zmrznout; za mnou nemilosrdná kamna, přede mnou. nebe zrovna takové, proto občas musím projet jak na koni přesně mezi nimi a uprostřed hledat pomoc u uhlíře. K mým obvyklým prosbám je už však otrlý; musím mu nezvratně dokázat, že už nemám ani prášek uhlí a on že je tedy pro mne doslova tím, čím je slunce na nebeské báni. Musím přijít jako žebrák, který už už s chroptěním hlady dodělává na prahu, a proto se panská kuchařka rozhodne nalít mu sedlinu od poslední kávy; stejně tak uhlíř vztekle, leč osvícen přikázáním “Nezabiješ!” mi musí hodit do uhláku lopatu uhlí.
Už můj příjezd musí rozhodnout; i přicválám na uhláku. Jako jezdec na uhláku, s rukou na držadle, nejprostší uzdě, ztěžka vytáčím schody dolů; dole však se můj uhlák vzepne, hotová nádhera; ani velbloudi odpočívající na zemi nevstávají – otřásajíce se pod vůdcovou holí – krásněji. Umrzlou ulicí se jede pravidelným klusem; náhle se vznesu až do výše prvního patra; nikdy nesestoupím až k domovním dveřím. A obzvlášť vysoko se vzepnu před sklepením uhlířovým, který hluboko dole dřepí u stolku a zapisuje; dveře má otevřené, aby přemíra vedra měla kudy unikat.
“Uhlíři!” zvolám hlasem zimou zprahlým, zahalen parami dechu, “prosím, uhlíři, dej mi trochu uhlí. Uhlák mám již prázdný, že na něm mohu jezdit. Buď tak dobrý. Zaplatím, jen co budu moci.”
Uhlíř přiloží dlaň k uchu. “Slyším dobře?” ptá se přes rameno ženy, která na lavici u kamen plete, “slyším dobře? Zákazník.”
“Já neslyším nic,” řekne žena, klidně oddychujíc nad pletacími dráty, v zádech příjemné teplo.
“Ó ano,” volám, “já to jsem; starý zákazník; věrně oddaný; jen v této chvíli bez prostředků.”
“Ženo,” řekne uhlíř, “je tu někdo, je; tolik se přece nemohu plést; dávný, velmi dávný zákazník to musí být, když mi takhle dovede promluvit k srdci.”
“Co pořád máš, muži,” řekne žena, a na okamžik odpočívajíc přitiskne ruční práci na prsa, “nikdo tu není, ulice je prázdná, všechno naše zákaznictvo je už zaopatřené; můžeme na kolik dní zavřít krám a odpočívat.”
“Ale vždyť já sedím tady na uhláku,” volám a oči mi zastírají slzy chladu, jež necítím, “pohleďte, prosím, sem nahoru; hned mě objevíte; o jednu lopatu vás prosím; a dáte-li dvě, učiníte mne přešťastným. Vždyť všechno ostatní zákaznictvo je už zaopatřené. Ach, kéž už bych to slyšel v uhláku rachotit!”
“Už jdu,” řekne uhlíř a chystá se na svých krátkých nohou vylézt do sklepních schodů, ale už je u něho žena, chytí ho za paži a řekne: “Tady zůstaneš. Nepřestaneš-li se svou umíněností, půjdu nahoru sama: Vzpomeň si, jak těžce jsi dnes v noci kašlal. Ale kvůli obchodu, třeba jen domnělému, zapomeneš na ženu i dítě a obětuješ plíce. Jdu.” “Tak mu ale vyjmenuj všechny druhy, které máme na skladě; ceny ti zavolám nahoru.” “Dobrá,” řekne žena a stoupá vzhůru
na ulici. Ovšemže mě vidí hned. “Paní uhlířová,” volám, “uctivý služebník; jenom jedinou lopatu uhlí; rovnou tady do uhláku; sám si to dopravím domů; jednu lopatu toho nejhoršího. Zaplatím ji samosebou řádně, jenom ne hned, ne hned.” Jako hlas zvonu znějí ta dvě slova a mámivě splývají s klekáním, jež je právě slyšet z blízké věže kostela!
“Tak co tedy chce?” volá uhlíř. “Nic,” volá žena zpátky, “nic to nebylo; nic nevidím, nic neslyším; jenom odbíjí šest a my zavíráme. Strašná zima; zítra budeme mít asi ještě hodně práce.”
Nic nevidí a nic neslyší; ale přece jen si odváže zástěru a snaží se mě jí odehnat. Bohužel se jí to podaří. Všecky přednosti dobrého jezdeckého zvířete má můj uhlák; vzdorovat neumí; je příliš lehký; ženská zástěra mu vezme půdu pod nohama.
“Ty zlá,” volám ještě zpátky, ale ona, obracejíc se do krámu, zpola opovržlivě, zpola uspokojeně mávne rukou do vzduchu, “ty zlá! O jedinou lopatu toho nejhoršího jsem prosil a tys mi ji nedala.” A s tím stoupám do krajin ledovců a mizím v nenávratnu.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.6 (9 hlasů)