V noci jsem snil, že jsem motýlem

NAŠE ZÁKONY nejsou všeobecně známy, jsou tajemstvím malé skupiny šlechty, která nám vládne. Jsme přesvědčeni, že tyto staré zákony jsou přesně dodržovány, přece však je krajně mučivé být ovládán zákony, které člověk nezná. Nemám při tom na mysli nejrůznější možnosti výkladu a nevýhody, které plynou z toho, že se na výkladu podílejí pouze jedinci a nikoli celý národ. Snad nejsou tyto nevýhody ani tak velké. Vždyť zákony jsou prastaré, staletí pracovala na jejich výkladu, i výklad sám se už snad stal zákonem, jakási svoboda výkladu tu sice stále ještě je ovšem velice omezená. Krom toho nemá šlechta zjevně žádný důvod dát se ovlivnit svými vlastními osobními zájmy v náš neprospěch, neboť zákony jsou přece od prvopočátku stanoveny pro šlechtu, šlechta stojí vně zákona – a právě proto, jak se zdá, byl zákon dán výhradně do rukou šlechty. V tom je ovšem moudrost – kdo by pochyboval o moudrosti starých zákonů? –, ale právě i naše trýzeň, patrně je to nevyhnutelné.

Ostatně i o těchto zdánlivých zákonech lze chovat jen dohady. Je dáno tradicí, že existují a že jsou jako tajemství svěřeny šlechtě, ale víc než starobylá a skrze starobylost věrohodná tradice to není a nemůže být, neboť už sám charakter těchto zákonů vyžaduje utajeni jejich existence. Avšak jestliže my jako národ od nejstarších dob pozorně sledujeme počiny šlechty, chováme o nich zápisy prapředků, svědomitě v nich pokračujeme a shledáváme v těch nespočetných skutečnostech – jak se nám zdá – jakési směrnice, z nichž lze usuzovat na, ta či ona dějinná určení, a jestliže se podle těchto úzkostlivě přebraných a uspořádaných závěrů pokoušíme jakžtakž se zařídit v přítomnosti i pro budoucnost – pak je to všechno nejisté, je to snad jen hra rozumu, protože tyto zákony, jež se tu snažíme uhodnout, třeba vůbec neexistují. Existuje nepočetná strana, která opravdu zastává tento názor a která, se snaží dokazovat, že je-li opravdu nějaký zákon, může znít jen takto: Co činí šlechta, to, je zákon. Tato strana vidí pouze zvůli šlechty a zavrhuje lidovou tradici, která podle ní přináší jen nepatrný náhodný užitek, zato většinou značnou újmu, neboť vnuká národu tváří v tvář nadcházejícím událostem falešnou, klamnou, k lehkomyslnosti svádějící jistotu. Tuto újmu nelze popírat, avšak naprosto převážná většina našeho národa vidí její příčinu v tom, že tradice ještě zdaleka nedostačuje, že je v ní tedy třeba ještě daleko více bádat, že ovšem i její materiál – jakkoli na pohled obrovitý – je příliš nepatrný a že ještě musí uplynout staletí, než bude postačující. Tyto vzhledem k přítomnosti pochmurné vyhlídky osvětluje jedině víra, že jednou přijde chvíle, kdy tradice a její výzkum takříkajíc s úlevou učiní za vším poslední tečku, všechno bude najednou jasné, zákon přejde do rukou lidu a šlechta zmizí. Neříkám to snad s nenávistí ke šlechtě, naprosto ne, ani já, ani kdokoli z nás. To spíš nenávidíme sami sebe, že ještě nejsme s to být hodni zákona. A právě proto ona v jistém smyslu přece jen velmi přitažlivá strana, která na žádný zákon jako takový nevěří, zůstává tak nepatrná, neboť i ona plně uznává šlechtu a její právo na existenci.

Vlastně to lze vyjádřit jen jakýmsi protimluvem:

Strana, která by spolu s vírou v zákon zavrhla i šlechtu, měla by okamžitě za sebou celý národ, jenže žádná taková strana nemůže vzniknout, protože nikdo se neodváží šlechtu zavrhnout. Na takovém ostří nože žijeme. Jeden spisovatel to kdysi shrnul takto: Jediný, viditelný, nepochybný zákon, který nám byl uložen, je šlechta – a o tenhle jediný zákon bychom se měli sami připravit?