Kategorie
03. Březen 2008
(1920)
NAŠE ZÁKONY nejsou všeobecně známy, jsou
tajemstvím malé skupiny šlechty, která nám vládne. Jsme přesvědčeni, že tyto
staré zákony jsou přesně dodržovány, přece však je krajně mučivé být ovládán
zákony, které člověk nezná. Nemám při tom na mysli nejrůznější možnosti výkladu
a nevýhody, které plynou z toho, že se na výkladu podílejí pouze jedinci a
nikoli celý národ. Snad nejsou tyto nevýhody ani tak velké. Vždyť zákony jsou
prastaré, staletí pracovala na jejich výkladu, i výklad sám se už snad stal
zákonem, jakási svoboda výkladu tu sice stále ještě je ovšem velice omezená.
Krom toho nemá šlechta zjevně žádný důvod dát se ovlivnit svými vlastními
osobními zájmy v náš neprospěch, neboť zákony jsou přece od prvopočátku
stanoveny pro šlechtu, šlechta stojí vně zákona – a právě proto, jak se zdá,
byl zákon dán výhradně do rukou šlechty. V tom je ovšem moudrost – kdo by
pochyboval o moudrosti starých zákonů? –, ale právě i naše trýzeň, patrně je to
nevyhnutelné.
Ostatně i o těchto zdánlivých zákonech lze
chovat jen dohady. Je dáno tradicí, že existují a že jsou jako tajemství
svěřeny šlechtě, ale víc než starobylá a skrze starobylost věrohodná tradice to
není a nemůže být, neboť už sám charakter těchto zákonů vyžaduje utajeni jejich
existence. Avšak jestliže my jako národ od nejstarších dob pozorně sledujeme
počiny šlechty, chováme o nich zápisy prapředků, svědomitě v nich pokračujeme a
shledáváme v těch nespočetných skutečnostech – jak se nám zdá – jakési
směrnice, z nichž lze usuzovat na, ta či ona dějinná určení, a jestliže se
podle těchto úzkostlivě přebraných a uspořádaných závěrů pokoušíme jakžtakž se
zařídit v přítomnosti i pro budoucnost – pak je to všechno nejisté, je to snad
jen hra rozumu, protože tyto zákony, jež se tu snažíme uhodnout, třeba vůbec
neexistují. Existuje nepočetná strana, která opravdu zastává tento názor a
která, se snaží dokazovat, že je-li opravdu nějaký zákon, může znít jen takto:
Co činí šlechta, to, je zákon. Tato strana vidí pouze zvůli šlechty a zavrhuje
lidovou tradici, která podle ní přináší jen nepatrný náhodný užitek, zato
většinou značnou újmu, neboť vnuká národu tváří v tvář nadcházejícím událostem
falešnou, klamnou, k lehkomyslnosti svádějící jistotu. Tuto újmu nelze popírat,
avšak naprosto převážná většina našeho národa vidí její příčinu v tom, že
tradice ještě zdaleka nedostačuje, že je v ní tedy třeba ještě daleko více bádat,
že ovšem i její materiál – jakkoli na pohled obrovitý – je příliš nepatrný a že
ještě musí uplynout staletí, než bude postačující. Tyto vzhledem k přítomnosti
pochmurné vyhlídky osvětluje jedině víra, že jednou přijde chvíle, kdy tradice
a její výzkum takříkajíc s úlevou učiní za vším poslední tečku, všechno bude
najednou jasné, zákon přejde do rukou lidu a šlechta zmizí. Neříkám to snad s
nenávistí ke šlechtě, naprosto ne, ani já, ani kdokoli z nás. To spíš
nenávidíme sami sebe, že ještě nejsme s to být hodni zákona. A právě proto ona
v jistém smyslu přece jen velmi přitažlivá strana, která na žádný zákon jako
takový nevěří, zůstává tak nepatrná, neboť i ona plně uznává šlechtu a její
právo na existenci.
Vlastně to lze vyjádřit jen jakýmsi
protimluvem:
Strana, která by spolu s vírou v zákon zavrhla i šlechtu,
měla by okamžitě za sebou celý národ, jenže žádná taková strana nemůže
vzniknout, protože nikdo se neodváží šlechtu zavrhnout. Na takovém ostří nože
žijeme. Jeden spisovatel to kdysi shrnul takto: Jediný, viditelný, nepochybný
zákon, který nám byl uložen, je šlechta – a o tenhle jediný zákon bychom se
měli sami připravit?