V noci jsem snil, že jsem motýlem

Mám jedenáct synů.

První je velmi nevzhledného zevnějšku, ale vážný a chytrý; přesto si ho nijak zvlášť nevážím, ačkoli ho jako dítě mám stejně rád jako ostatní. Jeho myšlení mi připadá příliš jednoduché. Nedívá se ani napravo, ani nalevo a ani do dálky; neustále pobíhá nebo lépe řečeno otáčí se ve svém těsném myšlenkovém okruhu.

Druhý je hezký, štíhlý, urostlý; je okouzlující vidět ho v šermířském postoji. I on je chytrý, ale kromě toho znalý světa; hodně viděl, a proto se zdá, že i zdejší příroda k němu mluví důvěrněji než k těm, kdo zůstali doma. Avšak za tuto přednost jistě nemá co děkovat pouze - a dokonce ani ne hlavně - cestování, patří spíše k nenapodobitelnosti tohoto dítěte, již například uzná každý, kdo chce napodobit třeba jeho umělecký skok do vody s řadou přemetů a přitom přímo sveřepě zvládnutý. Odvaha a chuť vystačí obyčejně až na konec skákacího prkna; tam si však napodobitel, místo aby skočil, najednou sedne a omluvně pokrčí rameny. - A přes to všechno (měl bych být vlastně šťastný z takového dítěte) není můj vztah k němu nezkažený. Má levé oko trochu menší než pravé a hodně jím mžiká; je to jen nepatrná vada, zajisté, činí jeho tvář ještě smělejší, než by byla jinak, a vzhledem k jeho nepřístupně uzavřené povaze se o tomto menším mžikajícím oku nikdo káravě nezmíní. Já, otec, to činím. Nemrzí mě přitom ovšem tato tělesná vada, nýbrž jistá nepravidelnost jeho ducha, která jí jaksi odpovídá, jakýsi jed bloudící v jeho krvi, jakási neschopnost dovršit osnovu svého života, již vidím pouze já. Na druhé straně ovšem zase právě toto z něho činí mého pravého syna, neboť tato vada je zároveň vadou celé naší rodiny a u tohoto syna je jen obzvlášť zřetelná.

Třetí syn je rovněž krásný, ale není to krása, jaká se mi líbí. Je to krása zpěváka: klenutá ústa; zasněné oko; hlava, která potřebuje mít za sebou drapérii, aby působila; nadmíru rozložitá hruď; snadno vylétající a příliš snadno klesající ruce; nohy, jež dělají drahoty, protože nedovedou nosit. A mimoto: jeho hlas nemá plný zvuk; chvilku klame; přiměje znalce, aby naslouchal; hned nato však pohasne. - Ačkoli celkem vzato všechno člověka láká, aby takového syna vystavoval na odiv, přece ho raději držím stranou; on sám se nevnucuje, nikoli však proto, že zná své nedostatky, nýbrž z nevinnosti. Mimoto si připadá cizí v naší době; jako by sice patřil do mé rodiny, ale nadto ještě do nějaké jiné, pro něho navždy ztracené rodiny, bývá často posmutnělý a nic ho nerozveselí.

Můj čtvrtý syn je snad nejpřístupnější ze všech. Jako pravě dítě své doby je každému pochopitelný, stojí na půdě, která je všem společná, a každý je v pokušení přisvědčovat mu. Snad díky tomuto všeobecnému uznání nabývá jeho bytost jakési lehkosti, jeho pohyby jakési volnosti, jeho úsudky jakési bezstarostnosti. Některé jeho výroky by se často člověku chtělo opakovat, ovšem jen některé, neboť vcelku přece jen trpí přílišnou snadností. Je jako člověk, který se podivuhodně odrazí, jak vlaštovka rozetne vzduch, ale potom přece jen žalostně skončí v bezútěšném prachu, nicka. Takové pomyšlení mi ztrpčuje pohled na toto dítě.

Pátý syn je milý a hodný; sliboval mnohem méně, než splnil; byl tak bezvýznamný, že se člověk v jeho přítomnosti doslova cítil sám; ale pak si přece jen zjednal jistou vážnost. Kdyby se mne někdo zeptal, jak se to stalo, sotva bych dovedl odpovědět. Nevinnost přece jen snad nejspíš odolá zuřícím živlům tohoto světa, a nevinný on je. Snad až příliš nevinný. Ke každému přívětivý. Snad až příliš přívětivý. Přiznám se: cítím se nesvůj, když ho přede mnou vychvalují. Je to pak snadná chvála, vychvalovat někoho, kdo je tak očividně chvályhodný jako můj syn.

Můj šestý syn se zdá, aspoň na první pohled, ze všech nejhlubokomyslnější. Svatoušek a přitom žvanil. Proto se s ním těžko něco svede. Hrozí-li mu nebezpečí, že podlehne, upadne do nepřekonatelné sklíčenosti; nabude-li odvahy, střeží si ji žvaněním. Avšak neupírám mu jistou nesobeckou náruživost; za bílého dne se často probíjí myšlenkami jako ve snu. Není nemocný - jeho zdraví je sprše velmi pevné - a přitom někdy zavrávorá, zvlášť za soumraku, ale nepotřebuje pomoci, neupadne. Možná, že za to může jeho tělesný vývin, je příliš velký na svůj věk. To ho činí vcelku nehezkým přes nápadně hezké jednotlivosti, například ruce a nohy. Nehezké má ostatně i čelo; jak co do pleti, tak co do utváření kostry jaksi zcvrklé.

Sedmý syn mi náleží možná víc než všichni ostatní. Lidé ho nedovedou ocenit; nechápou jeho zvláštní žertování. Nepřeceňuji ho; vím, že je dosti nevýznamný; kdyby svět neměl žádnou jinou vadu než tu, že ho nedovede ocenit, byl by pořád ještě bezvadný. Ale já bych toho syna v rodině nechtěl postrádat. Má v sobě jak neklid, tak hlubokou úctu k tradici, a obojí spojuje, alespoň já to tak cítím, v nepopiratelný celek. S tímto celkem si ovšem ví rady sám nejméně; kolo budoucnosti do pohybu neuvede; avšak tato jeho schopnost je tak povzbudivá, tolik je v ní naděje; chtěl bych, aby měl děti a ty aby zase měly děti. Bohužel se nezdá, že by se toto přání splnilo. Se sebeuspokojením, jež sice chápu, ale jež je nicméně nežádoucí a ovšem v ohromném protikladu k tomu, co soudí okolí, se samoten potlouká světem, o děvčata se nestará, a přesto nikdy neztrácí svou dobrou náladu.

Můj osmý syn mi působí bolest a nevím vlastně ani proč. Hledí na mne cize a já se s ním přece cítím otcovsky pevně spjat. Čas mnohé srovnal. Dříve však jsem se. někdy celý roztřásl, jak jen jsem na něj pomyslel. Jde svou vlastní cestou; přerušil se mnou všechny styky; a se svou tvrdou lebkou, se svým malým, atletickým tělem - jen nohy měl ten hoch hodně slabé, ale to už se snad zatím srovnalo - určitě prorazí všude, kde se mu zachce. Často jsem měl chuť zavolat ho zpátky, zeptat se ho, jak to s ním vlastně je, proč se tak uzavírá před otcem a co má vlastně v úmyslu, ale teď je už tak daleko a tolik času už uplynulo, ať už to teď jen zůstane tak, jak to je. Slýchám, že jako jediný z mých synů nosí plnovous; hezky to u tak malého člověka ovšem nevypadá.

Můj devátý syn je velmi elegantní a má sladký pohled stvořený pro ženy. Tak sladký, že když na to přijde, svedl by i mne, a já přece vím, že doslova stačí mokrá houba, aby se všechen ten nadzemský lesk setřel. Zvláštní na tomto chlapci však je to, že vůbec nemá v úmyslu někoho svádět, stačilo by mu proležet celý život na kanapi a promrhat svůj pohled do stropu nebo ještě raději nechat ho v klidu pod víčky. Když je v této oblíbené poloze, rád mluví a ne špatně; jadrně a názorně; přece však jen v úzkých mezích; překročí-li je, čemuž se při jejich těsnosti nelze vyhnout, je jeho řeč náhle prázdná. Člověk by ho zarazil, kdyby tu byla naděje, že to tento pohled plný spánku zpozoruje.

O mém desátém synovi se říká, že má neupřímnou povahu. Nechci tuto vadu ani rozhodně popírat, ani docela potvrzovat. Jisto je, že kdo ho vidí přicházet s honosivostí, jež daleko přesahuje jeho věk, ve vycházkovém plášti vždy upjatém, v starém, avšak přepečlivě vycíděném černém klobouku, s nehnutou tváří, poněkud vystouplou bradou, víčky, jež se těžce klenou nad očima, s dvěma prsty, jež se občas blíží k ústům - kdo ho takto vidí, pomyslí si, že je neskonalý pokrytec. Ale jen si ho poslechněte, když mluvil Rozumně; rozvážlivě; úsečně; jeho otázky se křižují se zlomyslnou živostí; mluví v úžasném, samozřejmém a radostném souladu s všehomírem; v souladu, jenž mu nutně napíná krk a povznáší tělo. Mnohé, kteří se považují za velmi chytré a kteří se - podle jejich mínění právě proto - cítili odpuzováni jeho zevnějškem, mocně upoutal svým slovem. Jenže jsou zase lidé, které jeho zevnějšek ponechává lhostejnými, zato jeho slova jim připadají pokrytecká. Jako otec tu nechci rozhodovat, avšak musím přiznat, že tito pozorovatelé rozhodně zasluhují spíše pozornosti než první.

Můj jedenáctý syn je útlý, snad nejslabší z mých synů; ale je to klamná slabost; chvílemi dovede být totiž silný a rozhodný, ale i pak ovšem zůstává slabost jaksi základní. Avšak není to zahanbující slabost, nýbrž cosi, co se pouze na této naší zemi zdá být slabosti. Není například i odhodlání vzlétnout slabostí, když je v něm přece i kousání i neurčitost i třepotání? Něco takového je v mém synovi. Otce takové vlastnosti ovšem netěší; vždyť směřují k rozkladu rodiny. Někdy se na mne podívá, jako by chtěl říci: "Vezmu tě s sebou, tatínku." Tu si pomyslím: "Ty bys byl ten poslední, komu bych se svěřil." A jeho pohled opět jako by říkal: "Nechť jsem tedy aspoň ten poslední."

To je mých jedenáct synů.