„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

K úvaze pánskému jezdci

Kategorie
03. Březen 2008
Uvážíme-li to, nic nás nemůže lákat, abychom chtěli být v závodě první.
Sláva, že nás v nějaké zemi uznají za nejlepšího pánského jezdce, způsobí ve chvíli, kdy spustí orchestr, příliš velikou radost, než aby se druhý den ráno nedostavila lítost.
Závist soupeřů, lstivých, značně vlivných lidí, nás musí bolet v tom těsném špalíru, jímž teď projíždíme k oné rovince, která se před námi brzy vyprázdnila až na pár jezdců, předstižených o celé kolo, kteří ujížděli, docela malí, k okraji obzoru.
Mnozí z našich přátel si spěchají vyzvednout výhru a jen přes rameno na nás pokřikují od vzdálených přepážek hurá; nejlepší přátelé však na našeho koně vůbec nevsadili, neboť se obávali, že v případě prohry by se na nás musili hněvat, teď však, když byl náš kůň první a oni nevyhráli nic, obracejí se zády, jak kolem nich projíždíme, a raději se dívají po tribunách.
Soupeři vzadu, pevně usazeni v sedle, snaží se přehlížet nezdar, který je postihl, a křivdu, která se jim jaksi děje; nasazují svěží tvář, jako by po této dětské hře musel začít nový a teď již vážný závod.
Mnoha dámám připadá vítěz směšný, protože se naparuje a přitom neví, jak se tvářit k tomu věčnému potřásání rukama, salutování, uklánění a zdravení na dálku, zatímco poražení mají ústa sevřená a zlehka poklepávají na krk svým vesměs řehtajícím koňům.
Naposled se ze zataženého nebe spustí dokonce déšť.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (3 hlasy)