V noci jsem snil, že jsem motýlem

Je to jedna malá paní; ač od přírody velice štíhlá, přece chodí silně sešněrovaná; vídám ji pořád v jedněch šatech, jsou ze žlutavě šedé látky tak trochu barvy dřeva a je na nich několik střapců či přívěsků podobných knoflíkům v téže barvě; bývá vždy bez klobouku, její matně světlé vlasy jsou hladké a nikoli nepořádné, ale uvolněné. Ačkoli nosí šněrovačku, pohybuje se lehce, přehání ovšem tu pohyblivost, ráda nosí ruce v bok a zničehonic překvapivě rychle otočí tělem na stranu. Abych vyjádřil dojem, který na mne dělají její ruce, musím říci, že jsem ještě neviděl ruku, jejíž jednotlivé prsty by byly tak výrazně od sebe odděleny jako její; avšak její ruka nemá vůbec žádnou anatomickou zvláštnost, je to naprosto normální ruka.

Nuže, tato malá paní je se mnou velice nespokojena, pořád proti mně něco má, pořád jí ubližuji, ustavičně ji popouzím; kdyby se dal život rozdělit na nejmenší částečky a každou částečku by bylo možno posuzovat zvlášť, určitě by každá částečka mého života v ní budila pohoršení. Často jsem přemýšlel, proč ji tak pohoršuji; možná, že všechno na mně odporuje jejímu smyslu pro krásu, citu pro spravedlnost, jejím zvyklostem, jejím tradicím, jejím nadějím, jsou takové navzájem si odporující povahy, ale proč ona tím tolik trpí? Vždyť mezi námi není vůbec žádný vztah, který by ji nutil, aby kvůli mně trpěla. Stačilo by jen, aby se rozhodla, že se na mne bude dívat jako na docela cizího člověka, jímž také jsem, a já bych se takovému rozhodnutí nebránil, naopak bych je velice uvítal, jen by se musela rozhodnout, že zapomene na mou existenci, již jsem jí přece nikdy nevnucoval a vnucovat nebudu – a bylo by po všem trápení. Nehledím přitom na sebe ani na to, že její chování je pochopitelně i pro mne trapné, nehledím na to, protože uznávám, že všechna ta trapnost není ve srovnání s jejím trápením ničím. Přičemž je mi ovšem naprosto jasné, že tu nejde o utrpení z lásky; nijak jí nezáleží na tom, aby mě učinila lepším, zejména když vše to, co proti mně má, není takového rázu, aby to nějak narušilo můj životní úspěch. Jenže o můj životní úspěch se ona nestará, stará se jedině o svůj osobní zájem, totiž pomstít se za muka, která jí působím, a zamezit muka, která jí v budoucnu ode mne hrozí. Už jednou jsem se jí pokoušel naznačit, jak nejlépe skoncovat s těmi mrzutostmi, ale tak jsem ji rozvzteklil, že už ten pokus nikdy nebudu opakovat.

Též na mně leží, abych tak řekl, jistá odpovědnost, neboť ačkoli je mi ta malá paní cizí a ačkoli jediným vztahem mezi námi je zloba, kterou já v ní vzbouzím, či spíše zloba, která se v ní proti mně vzbouzí, přece jen mi nemůže být lhostejné, jak očividně touto zlobou i tělesně trpí. Tu a tam, poslední dobou stále častěji, mi docházejí zprávy, že byla zase po ránu celá bledá, nevyspalá, že ji trápily bolesti hlavy a skoro nemohla pracovat; dělá tím starosti příbuzným, hledají příčiny toho stavu v tom či onom a doposud je nenašli. Jedině já je znám, je to ona stará a pořád nová zloba. Starosti příbuzných ovšem nesdílím; ona je silná a nezlomná; kdo se dovede tak hněvat, ten patrně dovede i překonat následky hněvu; mám dokonce podezření, že alespoň zčásti – své utrpení předstírá, aby tak soustředila podezření lidí na mne. Je příliš pyšná, aby otevřeně řekla, jak ji má existence trýzní; připadalo by jí, že se ponižuje, kdyby se kvůli mně dovolávala druhých; zabývá se mnou jedině z odporu, z neutuchajícího, věčně ji pohánějícího odporu; hovořit o této nečisté záležitosti ještě i veřejně, to by bylo příliš mnoho na její stud. Avšak také naprosto mlčet o věci, jejíž nepřetržitý tlak na ni doléhá, je na ni příliš mnoho. A tak to s ženskou vychytralostí zkouší střední cestou; mlčky, pouze vnějšími náznaky tajného utrpení chce tu záležitost přivést před soud veřejnosti. Snad dokonce doufá, že jestliže na mne jednou veřejnost zplna upře svůj zrak, vyvstane proti mně všeobecná veřejná zloba, jež mě svými značnými mocenskými prostředky odsoudí s naprostou konečností a mnohem pádněji a rychleji, než by to dokázala její přece jen poměrně chabá soukromá zloba; potom se však ona stáhne, oddychne si a obrátí se ke mně zády. Nuže, chová-li opravdu takové naděje, pak se mýlí. Veřejnost nepřevezme její úlohu; veřejnost mi nikdy nebude mít tak nekonečně mnoho co vyčítat, i když mě vezme pod svou nejsilnější lupu. Nejsem tak zbytečný člověk, jak si myslí; nechci se vychloubat, zvlášť v této souvislosti ne; i když se snad nevyznačuji žádnou obzvláštní užitečností, určitě nebudu nikomu nápadný ani jejím nedostatkem; jen pro ni, jen v jejích skoro bělostně sálajících očích jsem takový, nikoho jiného o tom nedokáže přesvědčit. Mohu teď být v tomto ohledu docela klidný. Nikoli, přece jen nikoli; neboť jestliže skutečně vejde ve známost, že z mého chování přímo ochořela, a někteří slídilové, právě ti nejsnaživější donašeči, to už málem prohlédli, nebo se aspoň tváří, že to prohlédli, a přijdou lidé a zeptají se, proč tu ubohou malou paní trýzním svou nenapravitelností a chci-li ji snad dohnat až k smrti, a kdy už budu mít konečně tolik rozumu a prostého lidského soucitu, abych s tím přestal – jestliže se mne lidé takto zeptají, bude nesnadné jim odpovědět. Mám se pak přiznat, že nijak zvlášť nevěřím oněm příznakům nemoci, a mám tak vzbudit nepříjemný dojem, že ve snaze zbavit se viny obviňuji druhé a ještě k tomu tak nepěkným způsobem? A mohl bych snad vůbec otevřeně říci, že i kdybych věřil, že je skutečně nemocná, neměl bych ani v nejmenším soucit, protože ta žena je mi přece úplně cizí, a vztah, který je mezi námi, vytvořila pouze ona a jen ona ho udržuje? Nechci tvrdit, že by mi neuvěřili; spíše by mi ani nevěřili, ani věřili; vůbec bychom se nedostali k tomu, aby na to došla řeč; pouze by si zaznamenali, co jsem jim odpověděl o té slabé, choré ženě, a to by pro mne bylo málo příznivé. V tom případě stejně jako při jakékoli jiné odpovědi by mi zatvrzele překážela neschopnost lidí potlačit v takovém případě podezření z milostného vztahu, ačkoli je nanejvýš zřejmé, že tento vztah zde není, a kdyby byl, že by vycházel spíš ode mne, neboť já bych byl přese všechno schopen obdivovat tu malou paní pro její pohotový úsudek a neumdlévající důslednost, nebýt toho, že jsem právě jejími přednostmi ustavičně trestán. U ní však není ani stopy po přívětivém vztahu; v tom je upřímná a pravdivá; je to má poslední naděje; ani kdyby se jí hodilo do válečného plánu namluvit lidem, že ke mně takovýto vztah chová, nezapomněla by se do té míry, aby něco podobného učinila. Avšak veřejnost, která je v tomto směru naprosto tupá, setrvá při svém mínění a vždy rozhodne proti mně.

Tak by mi vlastně už jen zbývalo změnit se zavčas, než zasáhnou lidé, natolik, abych ne snad odstranil zlobu malé paní, to je nemyslitelné, ale aspoň ji trochu zmírnil. A opravdu jsem se sám sebe už kolikrát tázal, zda mě můj současný stav natolik uspokojuje, že ho vůbec nehodlám měnit, zda bych se nemohl odhodlat k určitým změnám sebe sama, byt ne proto, že bych byl o nezbytnosti takových změn přesvědčen, nýbrž abych uchlácholil tu paní. A poctivě jsem to zkoušel, nikoli bez úsilí a svědomitosti, dokonce mi to vyhovovalo, bavilo mě to skoro; ukázaly se ojedinělé změny, byly daleko viditelné, nemusel jsem na ně tu paní upozorňovat, všimne si takových věcí dříve než já, všimne si už toho; projeví-li se v mém chování nějaký záměr; avšak nebyl mi souzen úspěch. Jak by to také bylo možné? Její nespokojenost se mnou, jak už teď poznávám, je zásadní; nic ji nemůže odstranit, ani odstranění mne samého; její zuřivost třeba při zprávě o mé sebevraždě by neměla konce. Nejde mi do hlavy, že tak důvtipná žena, jako je ona, neuzná stejně jako já jednak beznadějnost svých snah, jednak mou nevinnost, neschopnost při nejlepší vůli vyhovět jejím požadavkům. Jistě že to uznává, ale jako· bojovná povaha na to v zápalu boje zapomíná a má nešťastná povaha, kterou si ovšem nemohu vybírat, neboť mi už jednou byla dána, mne vede k tomu, abych šeptem napomínal někoho, kdo je vzteky bez sebe. Takovým způsobem se ovšem nikdy nedohodneme. Dál budu třeba vycházet z domu do blaženého časného rána a vídat tu tvář kvůli mně zkormoucenou, ty mrzutě našpulené rty, ten zkoumavý pohled, který zná výsledek dřív, než začal zkoumat, který mě přelétne a jemuž ani při sebevětší zběžnosti nic neunikne, ten trpký úsměv vrývající se do dívčích tváří, ten pohled žalující k nebesům, a pak to rozhořčené zblednutí a rozechvění.

Onehdy jsem – vůbec poprvé, jak jsem si při té příležitosti s údivem přiznal – naznačil jednomu dobrému příteli cosi o této záležitosti, jen tak mimochodem, letmo, několika slovy, a jakkoli je pro mne význam celé věci navenek v podstatě nepatrný, ještě jsem ho proti pravdě trochu ztlumil. Je podivné, že přítel zmínku přesto nepřeslechl, ba sám od sebe přidal věci významu, nenechal se od ní odvést a setrvával při ní. Ještě podivnější ovšem je, že přesto věc v rozhodujícím bodě podcenil, neboť mi vážné poradil, abych na čas odcestoval. Nemohlo být nerozumnější rady; celá záležitost je sice prostá, s trochou pozornosti ji každý může prohlédnout, ale tak prostá přece zas není, aby se všechno, nebo aspoň to nejdůležitější, urovnalo mým odjezdem. Naopak, musím se spíš vyvarovat toho, abych odjel; mám-li se vůbec řídit nějakým plánem, pak rozhodně tím, že budu věc udržovat v jejích dosavadních úzkých hranicích, které ještě nezahrnou okolní svět, že tedy klidně zůstanu tam, kde jsem, a nedopustím žádné velké, nápadné změny, jež by tato věc mohla způsobit, k čemuž patří i to, že o ní s nikým nebudu mluvit, avšak to vše nikoli proto, že by snad šlo o nějaké nebezpečné tajemství, nýbrž proto, že jde o drobnou, čistě osobní a tudíž přece jen snadno snesitelnou záležitost, jež má takovou i zůstat. V tom tedy nebyly přítelovy poznámky bez účinku, nepoučily mě sice o ničem novém, zato posílily mé základní přesvědčení.

Jakož se vůbec při důkladnější úvaze ukazuje, že změny, jichž stav věcí během času zdánlivě doznal, nejsou změny věci samé, nýbrž jen vývoj názoru na ni, a to potud, že tento názor se jednak stává klidnějším, mužnějším, blíží se jádru věci, jednak ovšem pod nepřekonatelným vlivem ustavičných otřesů byt sebelehčích se do něho mísí i jistá nervozita.

Uklidňuje mě vzhledem k té věci dojem, že jakkoliv blízko se zdá být rozhodnutí, přece jen asi ještě nenadejde; člověk mívá zvláště v mladých letech velký sklon přeceňovat tempo, jímž dochází k rozhodnutím; když se jednou má malá soudkyně, celá zesláblá od pohledu na mne, skácela na židli, jednou rukou se chytila opěradla, druhou rozepínala šněrovačku a po tvářích se jí koulely slzy hněvu a zoufalství, pomyslel jsem si, že teď už je rozhodnuto a já budu pohnán k odpovědnosti. Ale kdepak rozhodnutí, kdepak odpovědnost, ženě se snadno udělá zle, lidé nemají kdy dávat pozor na všechny případy. A cožpak se vlastně za všechna ta léta stalo? Nic víc, než že se takové případy opakovaly, jednou prudčeji, podruhé slaběji, a že tedy rostl jejich celkový počet. A že se poblíž potloukají lidé a rádi by zasáhli, kdyby měli možnost; ale oni ji nenacházejí, spoléhají se zatím jen na svůj čich a čich sám stačí sice bohatě zaměstnat své majitele, ale jinak není k ničemu. Tak to ale bylo vlastně vždycky, vždy existovali tihle ničemní zevlouni a darmošlapové, kteří vždycky nějak vychytrale omluvili svou přítomnost, nejraději příbuzenskými svazky, vždycky špehovali, vždycky čenichali, ale veškerý výsledek je, že tam pořád ještě postávají. Celý rozdíl je v tom, že jsem se je pomalu naučil znát, že je poznám podle tváře; dříve jsem měl za to, že se sem ze všech stran pozvolna scházejí, že rozsah záležitosti vzrůstá a sám od sebe si vynutí rozhodnutí; dnes myslím vím, že to vše zde bylo odedávna a že to má s blížícím se rozhodnutím velmi málo nebo vůbec nic společného. A vůbec rozhodnutí, proč je nazývám tak velkým slovem? Kdyby jednou – a jistě ne zítra ani pozítří a patrně vůbec nikdy – mělo dojít k tomu, že se veřejnost přece jen bude zabývat touto věcí, pro niž, jak budu neustále opakovat, není kompetentní, nevyjdu sice z toho řízení bez újmy, ale přece jen se snad vezme ohled na to, že nejsem veřejnosti neznám, že jí odjakživa žiji na očích, naplněn důvěrou a důvěru zasluhuje, a že tedy tato trpící mladá paní, která se objevila až dodatečně a v níž by, mimochodem řečeno, někdo jiný než já možná už dávno poznal lopuchovou kuličku a rozšlápl by ji, aniž by si toho veřejnost vůbec všimla, že tato malá paní by v nejhorším případě mohla leda přičinit malou ošklivou kudrlinku k diplomu, jímž mě veřejnost prohlásí svým úctyhodným členem. Takový je dnešní stav a nemusím se jím tedy obzvláště znepokojovat.

Že jsem s lety jen trochu zneklidněl, nemá s vlastním významem věci vůbec co dělat; člověk prostě nesnese, aby ustavičně někoho pohoršoval, i když je mu jasné, že ten hněv je zcela bezdůvodný, zneklidní, začne – jaksi pouze tělesně – číhat na rozhodnutí, i když na jeho příchod rozumově zvlášť nevěří. Zčásti však jde též pouze o projev stáří; mládí sluší vše; nepěkné jednotlivosti se ztrácejí v neutuchajícím prameni síly mládí; i když má někdo jako chlapec trochu číhavý pohled, nikdo mu ho nezazlívá, nikdo si ho vůbec nevšimne, ani on sám ne; avšak v stáří zůstávají jen zbytky, každého je potřeba, žádný se neobnovuje, každý je sledován a číhavý pohled stárnoucího muže je právě docela zřejmě číhavý pohled a není těžké jej rozpoznat. Jenže ani zde to nemůže opravdu věcně přitížit.

Ať na to tedy pohlížím z kterékoli strany, vždy se ukáže, a na tom trvám, že jestliže nepatrnou věc třeba i jen docela zlehka zakryji rukou, budu moci ještě hodně dlouho nerušen lidmi pokojně vést svůj dosavadní život navzdory zuření té paní.