V noci jsem snil, že jsem motýlem

VŠEOBECNÁ. SITUACE v obchodě je tak špatná, že když si někdy vyšetřím v kanceláři čas, sám vezmu tašku se vzorky a jdu osobně navštívit zákazníky. Mezi jinými jsem si dávno už umiňoval, že jednou zajdu k N-ovi, s nímž jsem kdysi býval v trvalém obchodním styku, který však v posledním roce z důvodů mně neznámých takřka ustal. Takové poruchy nemusí mít ani žádné zvláštní důvody; v dnešních labilních poměrech tu často rozhoduje nicotnost, nálada, a právě tak nicotnost, jediné slovo, může zase všechno dát do pořádku. Je však poněkud obtížné dostat se k N-ovi; je to starý člověk, poslední dobou silně churaví, a i když doposud obchodní záležitosti drží v rukou, sotva se sám dostane do obchodu; kdo s ním chce mluvit, musí za ním do bytu a takovou obchodní pochůzku člověk rád odkládá.

Včera večer po šesté hodině jsem se však přece jen vydal na cestu; nebyla už ovšem doba návštěv, avšak věc bylo třeba posuzovat nikoli společensky, nýbrž obchodnicky. Měl jsem štěstí. N. byl doma; právě se vrátil se svou ženou z procházky, jak mi řekli v předpokoji, a teď je prý v pokoji u svého syna, kterému není dobře a leží v posteli. Byl jsem vyzván, abych tam také vešel; váhal jsem nejdříve, potom ale převážila touha mít tu protivnou návštěvu co nejrychleji za sebou, a já tak jak jsem byl, v plášti, klobouku a se vzorkovnicí v ruce, jsem se dal vést jedním temným pokojem do jiného, který byl matně osvětlený a kde byla pohromadě malá společnost.

Snad instinktivně padl můj první pohled na jednoho obchodního agenta, kterého jsem až příliš dobře znal a který je částečně mým konkurentem. Tak se sem tedy vetřel ještě přede mnou. Seděl si pohodlně až u postele nemocného, jako by byl lékařem; seděl tu velkomožně ve svém krásném rozepjatém načechraném plášti; jeho drzost je nepřekonatelná; něco podobného si asi myslel nemocný, který tu ležel s tvářemi trochu zčervenalými horečkou a chvílemi se po něm podíval. Není ostatně už mladý ten syn, muž mého věku s krátkým, nemocí trochu zpustlým plnovousem. Starý N., veliký ramenatý muž, ale plíživým neduhem k mému údivu řádně pohublý, shrbený a znejistělý, tu pořád ještě stál tak, jak přišel, v kožichu, a mumlal něco synovi. Jeho žena, drobná a křehká, ale náramně živá, i když jen ve vztahu k němu – nás ostatní sotva vnímala –, mu svlékala kožich, což vzhledem k rozdílné velikosti obou působilo jisté potíže, avšak posléze se to přece jen podařilo. Ostatně hlavní potíž byla možná v tom, že N. byl velice netrpělivý a že se neklidně tápajícíma rukama ustavičně dožadoval lenošky, kterou mu pak jeho žena, když byl kožich svlečen, honem přistrčila. Ona sama vzala kožich, pod nímž se takřka ztrácela, a odnesla ho ven.

Teď se mi konečně zdálo, že nadešla má chvíle, anebo spíš nenadešla a taky tu asi nikdy nenadejde; jestliže jsem se vůbec chtěl o něco pokusit, muselo se to stát hned, neboť, jak jsem cítil, podmínky pro nějaký obchodní rozhovor se mohly už jen čím dál více zhoršovat; jenže usadit se tady na věky, jak zřejmě hodlal ten agent, to nebyl můj způsob; ostatně jsem se na něho nechtěl ani v nejmenším ohlížet. I vyrukoval jsem zkrátka se svou věcí, ačkoli jsem pozoroval, že N. má právě chuť popovídat si trochu se synem. Bohužel mám ve zvyku, když se v řeči trochu vzruším – a to se stává velmi brzy a v tomto pokoji s nemocným se to stalo ještě dřív než jindy –, vstát a během řeči přecházet sem a tam. Ve vlastní kanceláři se to hodí velmi dobře, ovšem v cizím bytě je to přece jen trochu trapné. Nemohl jsem se však přemoci, zejména když mi chyběla obvyklá cigareta. Nu, každý má své špatné zvyky, přitom si své ještě pochvaluji ve srovnání se zvyky onoho agenta. Co říci příkladně k tomu, že má na koleně položen svůj klobouk, pomalu si s ním pohrává a občas si ho docela znenadání nasadí na hlavu; hned ho sice zase sundá, jako by se to bylo stalo jen nedopatřením, ale přece jen ho měl na okamžik na hlavě, a tohle opakuje co chvíli. 'rakové počínání je přece doopravdy nepřípustné, to se musí říci. Mne to neruší, já chodím sem a tam, zcela zaujat svou věcí, a přehlížím to, ale jsou třeba lidé, jež by tyhle kousky s kloboukem mohly úplně přivést z míry. Ve svém zápalu si ovšem nevšímám nejen tohoto vyrušování, nýbrž vůbec nikoho, vidím sice, co se děje, ale neberu to – alespoň dokud neskončím nebo pokud neslyším zrovna námitky – takříkajíc na vědomí. Tak jsem například dobře pozoroval, že N. byl velmi málo schopen cokoli vnímat; celý nesvůj se vrtěl s rukama na opěradlech, ani se na, mě nepodíval, nýbrž nesmyslně pátravě hleděl do prázdna a jeho obličej se zdál tak nezúčastněný, jako by k němu nedoléhala ani jediná hláska mé řeči, ba ani pocit mé přítomnosti. Celé toto chorobné chování, jež mi skýtalo malou naději, jsem sice pozoroval, ale přesto jsem mluvil dál, jako bych přece jen měl ještě šanci, že má slova, mé výhodné ústupky – sám jsem žasl nad ústupky, které jsem dělal, nad ústupky, které po mně nikdo nežádal – nakonec zase všechno uvedou do rovnováhy. Také mi bylo jistým zadostiučiněním, že agent, jak jsem letmo postřehl, nechal konečně klobouk na pokoji a zkřížil ruce na prsou; mé výklady, které byly arci částečně vypočítány na něho, daly podle všeho jeho plánům citelnou ránu. I byl bych, v blahém pocitu, který to ve mně vzbudilo, pokračoval asi ještě hodně dlouho, nebýt toho, že syn, jehož jsem jako osobu pro sebe vedlejší doposud opomíjel, se náhle napůl zvedl z postele a hrozící pěstí mne umlčel. Chtěl zřejmě ještě něco říci, něco ukázat, ale neměl k tomu sil. Pokládal jsem to nejdříve za blouznění, ale když jsem hned potom bezděky pohlédl na starého N., pochopil jsem to lépe.

N. tu seděl s očima otevřenýma, skelnýma, naběhlýma, sloužícíma ještě jen pro tuto chvíli, celý se třásl a nakláněl se dopředu, jako by ho někdo držel za zátylek nebo ho do něho tloukl, spodní ret, ba celá dolní čelist s úplně obnaženou dásní bezvládně visela, celý obličej se rozpadl; ještě dýchal, i když ztěžka, potom však jako vysvobozen padl naznak do lenošky, zavřel oči, výraz jakési veliké námahy přelétl ještě jeho tvář a pak byl konec. Rychle jsem k němu přiskočil, uchopil neživě visící, studenou ruku, z níž mnou projela hrůza; žádný tep. Nuž tedy, bylo po všem. Zajisté, starý člověk. Kéž by naše smrt nebyla těžší. Ale co všechno bylo teď třeba učinit! A co honem nejdřív? Hledal jsem očima pomoc; avšak syn si přetáhl přikrývku přes hlavu, bylo slyšet jeho neutuchající vzlykot; agent, studený jako žába, seděl pevně ve svém křesle, na dva kroky od N” a zjevně byl odhodlán nepodnikat nic než vyčkat času; jen já tedy, jenom já jsem zbýval, abych něco udělal – a hned to nejtěžší, totiž nějakým snesitelným způsobem, tedy způsobem, jaký na světě není, sdělil zprávu ženě. A už jsem slyšel z vedlejší místnosti horlivé, šouravé kroky.

Přinášela – pořád ještě v kabátě, neměla ještě čas se převléci – od kamen zahřátou noční košili, kterou teď chtěla manželovi obléci. “On usnul,” řekla s úsměvem a potřásajíc hlavou, když nás viděla tak tiché. A s nekonečnou důvěřivostí nevinného uchopila tutéž ruku, kterou jsem já právě s odporem a bázní držel, políbila ji jako v maličké manželské hře a – jak jsme asi zírali my tři ostatní! – N. se pohnul, hlasitě zívl, nechal si navléci košili, s mrzutě ironickou tváří snášel ženiny výčitky stran příliš namáhavé dlouhé procházky a sám proti tomu, aby nám jinak vysvětlil svou dřímotu, říkal kupodivu něco o nudě. Potom, aby se nenachladil cestou do druhého pokoje, ulehl prozatím do postele k synovi; jeho hlava byla uložena vedle synových nohou na dva polštáře, jež žena rychle přinesla. Po tom, co předcházelo, neshledával jsem už na tom nic divného. Poté požádal o večerník, bez ohledu na hosty si jej rozložil, nečetl však ještě, jenom do něho sem tam nahlížel a přitom k nám s podivuhodnou obchodnickou bystrostí pronášel všelijaké značně nepříjemné poznámky stran našich nabídek, přičemž volná ruka bez přestání dělala odmítavé pohyby a mlaskání jazyka naznačovalo nepříjemnou chuť v ústech, vyvolanou naším obchodním počínáním. Agent se nezdržel několika nevhodných poznámek, vycítil snad dokonce i svým hrubým rozumem, že po tom, co se zde přihodilo, je třeba obnovit jakousi rovnováhu, ovšem jeho způsob k tomu byl nejméně vhodný. Já jsem se teď rychle loučil, byl jsem agentovi takřka vděčný; nebýt jeho přítomnosti, těžko bych se odhodlal již odejít.

V předpokoji jsem ještě zastihl paní N. Při pohledu na její chatrnou postavu řekl jsem v zamyšlení, že mi trochu připomíná mou matku. A poněvadž mlčela, dodal jsem: “Ať říká kdo chce cokoli, ona dokázala zázraky. Co my jsme zničili, ona napravila. Ztratil jsem ji už v dětství.” Schválně jsem mluvil přehnaně pomalu a zřetelně, měl jsem totiž za to, že stará paní nedoslýchá. Jenže ona byla asi hluchá, protože se bez přechodu zeptala: “A co říkáte mému muži, jak vypadá?” Z několika slov při loučení jsem ostatně vyrozuměl, že si mne plete s agentem; pomyslil jsem si, že by byla jinak projevila větší důvěru.

Pak jsem šel po schodech dolů. Sestup byl těžší než výstup předtím, a už ten nebyl lehký. Ach, jaké existují neúspěšné obchodní cesty a člověk musí to břímě nést dál.