„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Mlčení Sirén

Kategorie
02. Březen 2008

(1917)

DOKLAD TOHO, že i nedostačující, ba dětinské prostředky mohou přispět k záchraně:
Aby se uchránil před Sirénami, zacpal si Odysseus uši voskem a dal se přikovat ke stožáru. Něco podobného mohli ovšem udělat všichni pocestní, kteří tudy kdy pluli, až na ty, jež Sirény už zvábily zdálky, jenže v celém světě bylo známo, že tohle vůbec nemůže pomoci. Zpěv Sirén pronikl vším, a vášeň svedených by byla zlomila víc než řetězy a stožár. Na to však Odysseus nemyslel, třebaže o tom možná slyšel. Naprosto důvěřoval hrsti vosku a svazku řetězů a nevinně se raduje ze svých ubohých prostředků plul Sirénám vstříc.
Jenže Sirény mají jednu ještě strašlivější zbraň než zpěv, totiž mlčení. Sice se to nikdy nestalo, avšak snad si lze představit, že by se někdo zachránil před jejich zpěvem – před jejich mlčením určitě ne. Pocitu, že je člověk přemohl svými vlastními silami, a vše strhující pýše, která z toho pochází, neodolá nic pozemského.
A skutečně – když se Odysseus přiblížil, mocné pěvkyně nezpívaly, buď že se domnívaly, že tohoto protivníka lze zasáhnout jen mlčením, nebo že při pohledu na blaženou tvář Odysseovu, který nemyslel na nic jiného než na vosk a řetězy, zapomněly na všechen svůj zpěv.
Odysseus však, aby se tak řeklo, neslyšel jejich mlčení, měl za to, že zpívají, a jen on že je chráněn před tím, aby je slyšel. Letmo nejprve spočinul zrakem na jejich otáčejících se šíjích, dmoucích se hrudích, očích plných slz, pootevřených ústech, domníval se však, že to všechno patří k áriím, jež neslyšeny kolem něho doznívají. Brzy však všecko sklouzlo po jeho pohledech upřených do dálky, Sirény se doslova ztratily před jeho rozhodností, a právě když jim byl nejblíž, již o nich nevěděl.
Ony však – krásnější než kdy jindy – se protahovaly a obracely, své strašlivé vlasy daly na pospas větru a své drápy rozpjaly po skalách. Nechtěly již svádět, jen odlesk velikých očí Odysseových chtěly ještě podržet tak dlouho, jak jen možno.
Kdyby Sirény měly vědomí, byly by tenkrát zničeny. Takhle však zůstaly, jen Odysseus jim unikl. Ostatně, traduje se ještě dodatek k tomu. Odysseus, praví se, byl prý tak lstivý, takový lišák to byl, že ani sama bohyně osudu nedokázala proniknout do jeho nejhlubšího nitra. Možná – ačkoli to už není lidským rozumem pochopitelné – že opravdu zpozoroval, že Sirény mlčely, a ono výše popsané předstírané chování podržel před sebou takříkajíc jako štít proti Sirénám a bohům.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.3 (3 hlasy)