V noci jsem snil, že jsem motýlem

ZPOČÁTKU BYLO při stavbě babylónské věže všechno jakž takž v pořádku; ba pořádek byl dokonce snad až příliš velký, přespříliš se myslelo na ukazatele cest, tlumočníky. bydlení pro dělníky· a spojovací cesty, jako by stavitelé mohli počítat se staletími nerušené práce. Názor tehdy převládající šel dokonce tak daleko, že ani nelze stavět dost pomalu; tento názor nebylo třeba ani moc přehnat a lidé by se byli zalekli už samotného položení základů. Argumentovalo se totiž takto: Nejpodstatnější na celém podniku je myšlenka postavit věž sahající až do nebe. Vedle této myšlenky je všecko ostatní vedlejší. Myšlenka pojatá jednou v celé své velikosti se nemůže již ztratit; pokud vůbec budou lidé, bude zde i mocné přání dostavět věž do konce. V tomto ohledu však není třeba strachovat se o budoucnost, naopak, vědění lidstva vzrůstá, stavitelské uměni učinilo pokroky a půjde ještě dál, práce, na niž jsme my potřebovali rok, bude za sto let vykonána možná za poloviční dobu – a nadto lépe, trvaleji. Proč se tedy už dnes lopotit do posledního vypětí sil? To by mělo smysl jen tehdy, kdyby tu byla naděje, že se věž postaví za života jedné generace. Jenže to nelze očekávat v žádném případě. Spíš se lze nadít, že příští generace se svými dokonalejšími vědomostmi shledá práci předchozí generace špatnou, zbourá to, co bylo postaveno, a začne znovu. Takové pomyšlení ochromovalo síly, a tak víc než o stavbu věže starali se lidé o stavbu městečka pro dělníky. Každý krajanský spolek chtěl mít to nejkrásnější bydlení, z toho vznikaly rozepře, jež vedly až ke krvavým půtkám. Tyto půtky neustávaly; vůdcům posloužily jako další argument pro to, aby se věž i pro nedostatek potřebného soustředění stavěla velice zvolna, anebo ještě lépe: aby se začalo stavět až po všeobecném usmíření. Leč půtky nezabíraly veškeren čas, v přestávkách se město krášlilo, a to byla ovšem příčina nové závisti a dalších půtek. Tak uběhl čas první generace, avšak žádná z následujících nebyla jiná, jen dovednost se ustavičně stupňovala a tím i bojechtivost. Navíc už druhá nebo třetí generace rozpoznala, jaký je to nesmysl, chtít stavět věž sahající až do nebe, jenže lidé byli už přespříliš spjati jeden s druhým, než aby opustili město.

Všechny pověsti a písně, které v tomto městě vznikly, jsou naplněny touhou po onom zaslíbeném dni, kdy jakási obří pěst pěti krátce po sobě následujícími údery rozdrtí město na kusy. Proto také má město ve svém znaku pěst.