„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Most

Kategorie
07. Červen 2009

(1917)

BYL JSEM NEPODDAJNÝ a studený, byl jsem most, ležel jsem nad propasti. Na jedné straně byly zabořeny špičky nohou, na druhé ruce, byl jsem pevně zahryzlý do drolivé hlíny. Šosy kabátu mi vlály po stranách. V hlubině lomozil ledový potok s pstruhy. Žádný turista nezabloudil do těchto neschůdných výšek, v mapách most ještě nebyl zakreslen. – Tak jsem ležel a čekal; musel jsem čekat. Žádný jednou zbudovaný most nemůže přestat být mostem, aniž by se zřítil.
Bylo to jednou k večeru – byl to první večer, byl to tisící, nevím, – mé myšlenky se pohybovaly pořád ve zmatku a pořád v kruhu. K večeru v létě, temněji hučel potok, vtom jsem zaslechl lidský krok! Ke mně, ke mně. – Napni se, moste, ukaž, co dokážeš, tráme bez zábradlí, podrž toho, jenž je ti svěřen. Nepozorovatelně vyrovnej nejistotu jeho kroku, zakolísá-li však, dej se poznat a jako horský bůh jej vymršti na zem.
Přišel, železnou špicí své hole mě oklepal, pak jí nadzvedl šosy mého kabátu a urovnal je. Do chomáčů mých vlasů zajel svou špicí a nechal ji tam, rozhlížeje se patrně divoce kolem. Potom však – právě jsem ho následoval v jeho snu přes hory a doly – mi oběma nohama skočil doprostřed těla. Zatrnulo ve mně – nic netušícím – prudkou bolestí. Kdo je to? Dítě? Sen? Zákeřník? Sebevrah? Pokušitel? Ničitel? A já se obrátil, abych se na něho podíval. – Most, který se obrátí! Ještě jsem se neobrátil docela, a už jsem se řítil, řítil jsem se dolů, a už jsem byl rván a bodán špičatými oblázky, které na mne vždycky tak pokojně hleděly ze zuřících vod.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.6 (17 hlasů)