V noci jsem snil, že jsem motýlem

VOJENSKÉ ODVODY, které jsou často nutné, protože pohraniční boje neustávají, konají se takto:

Vydá se příkaz, že v jeden určitý den v jedné určité čtvrti města musí všichni obyvatelé, muži, ženy, děti bez rozdílu, zůstat ve svých bytech. Většinou až k poledni objeví se u vchodu do oné části města, kde již od svítání čeká vojenský oddíl, pěšáci i jízda, mladý šlechtic, který se má ujmout odvodů. Je to mladý muž, útlý, nevelký, slabý, nedbale oblečený, s unavenýma očima, bez ustání jím projíždí neklid jako nemocným mrazení. Aniž na koho pohlédne dá znamení bičíkem, který je jeho jedinou výzbrojí, několik vojáků se k němu připojí a on vejde do prvního domu. Jeden voják, který osobně zná všechny obyvatele této části města, přečte seznam domácích lidí. Obyčejně tu všichni jsou, stojí už ve světnici v řadě, očima visí na šlechtici, jako by už byli vojáky. Může se však také stát, že tu a tam jeden – vždycky jsou to jen muži chybí. Tu se nikdo neodváží pronést nějakou výmluvu nebo dokonce lež, všichni mlčí, sklopí oči, sotva snášejí tlak rozkazu, proti němuž se v tomto domě někdo provinil, avšak němá přítomnost šlechticova drží přece jen všechny na jejich místech. Šlechtic dá znamení, není to ani kývnutí hlavy, dá se jen vyčíst z očí, a dva vojáci začnou chybějícího hledat. Nedá to žádnou námahu. Nikdy není mimo dům, nikdy nemá v úmyslu skutečně se vyhnout odvodům, jen ze strachu nepřišel, ale zase to není strach ze služby, on se vůbec bojí ukázat se, rozkaz je pro něho vysloveně příliš veliký, tak veliký, až mu nahání hrůzu, nemá sám dost sil, aby přišel. Avšak neprchá proto, jen se schovává, a jak zaslechne, že šlechtic je v domě, vyplíží se asi ze svého úkrytu, připlíží se ke dveřím světnice, takže vycházející vojáci ho okamžitě chytí. Je předveden před šlechtice, který uchopí bičík oběma rukama je tak slaboučký, jednou rukou by to vůbec nedokázal – a muže zpráská. Velké bolesti to sotva působí, pak napůl vyčerpáním, napůl odporem upustí bičík, bičovaný ho musí zvednout a podat mu ho. Teprve pak se smí zařadit mezi ostatní; ostatně je skoro jisté, že nebude odveden. Stává se však také, a to je častější, že je tu víc lidí než v seznamu. Nějaké cizí děvče je tu například a hledí na šlechtice, je odjinud, snad z venkova, odvody ji sem přilákaly, je mnoho žen, které neodolají lákavosti takových cizích odvodů – odvody doma mají docela jiný význam. A podivná věc – neshledává se na tom nic potupného, když taková žena takovému vábení podlehne, naopak, je to cosi, co podle názoru některých lidí žena musí prodělat, je to dluh, který splácí svému pohlaví. Taky to probíhá pokaždé stejně. Dívka nebo žena uslyší, že kdesi, třeba hodně daleko, u příbuzných či známých, jsou odvody, poprosí svou rodinu, aby jí dovolila vydat se tam, dostane se jí souhlasu, něco takového nelze odmítnout, oblékne si nejlepší, co má, je veselejší než jindy, přitom klidná a vlídná, jakkoli je jinak třeba lhostejná, a za vším klidem a vlídností nepřístupná, třeba jako by byla docela cizí a teď odjížděla do své vlasti a na nic jiného už neměla myšlenky. V rodině, kde se má odvod konat, je přijata docela jinak než obyčejný host, všechno kolem se jí vlichocuje, všechny místnosti v domě musí projít, ze všech oken se vyklonit, a položí-li někomu ruku na hlavu, je to víc než otcovské požehnání. Když se rodina chystá k odvodům, dostane to nejlepší místo, to jest poblíž dveří, kde šlechtic na ni nejlépe uvidí a ona na něho. Takto uctívána je však jen do té doby, než vstoupí šlechtic, od té chvíle zrovna odkvete. On ji vidí stejně málo jako ty ostatní, a i když na někoho obrátí oči, necítí ten člověk, že by se na něho pohlédlo. Tohle neočekávala anebo spíš to s určitostí očekávala, neboť jinak to ani nemůže být, ale nepřitáhlo ji sem ani očekávání opaku, přitáhlo ji sem jen něco, co teď ovšem skončilo. Pociťuje stud takovou měrou, jak ho naše ženy jinak ani nepocítí, teprve teď vlastně zpozoruje, že se vnutila k cizím odvodům, a když voják dočte seznam, její jméno se neozvalo a teď na chvíli nastane ticho, prchá celá se třesouc a přikrčená ze dveří a ještě dostane od vojáka herdu do zad.

Je-li přespočetný muž, nepřeje si nic jiného, než být rovněž odveden, ačkoli nepatří k domu. I to je naprosto beznadějné, nikdy ještě nebyl takový přespočetný odveden a nikdy se nic podobného nestane.