V noci jsem snil, že jsem motýlem

Potkám-li krásnou dívku a poprosím ji: “Buď tak hodná, pojď se mnou,” a ona přejde beze slova kolem mne, mysli tím:

“Nejsi vévoda vzletného jména, nejsi rozložitý Američan indiánské postavy s vodorovně spočívajícíma očima, s kůží hnětenou vzduchem trávníků a řek, jež jimi protékají, nepodnikl jsi žádné cesty k velkým, nevímkde ležícím jezerům ani po nich. Tak prosím, proč bych já, krásná dívka, měla s tebou jít?”

“Zapomínáš, že nejedeš v automobilu, kolébajícím se po ulici dlouhými záběry; nevidím, že by za tebou v přesném půlkruhu kráčel doprovod pánů naditých do šatů a mumlavě ti žehnajících; tvá ňadra jsou pěkně srovnána šněrovačkou, ale stehna a boky se odškodňují za to odříkání; máš na sobě taftové plisované šaty, jež nás všechny loňského podzimu docela potěšily, a přece se – s tímhle nebezpečím života na těle – chvílemi usmíváš.”

“Ano, oba máme pravdu, a abychom si to neuvědomili se vší nezvratností, půjdeme raději každý svou cestou domů, že ano.”