V noci jsem snil, že jsem motýlem

POSEIDÓN SEDĚL u svého pracovního stolu a počítal. Správa veškerého vodstva mu dala spoustu práce. Pomocných sil by byl mohl mít, kolik by jen chtěl, a taky jich měl velmi mnoho, ale protože bral svůj úřad velice vážně, znovu ještě všechno přepočítával, a tak mu byly pomocné síly málo platné. Nedá se říci, že by ho byla práce bavila, vykonával ji vlastně jen proto, že mu byla uložena, často se už dokonce ucházel o práci veselejší, jak tomu říkal, ale když mu potom byly učiněny nejrůznější návrhy, vždycky se ukázalo, že mu nic tak nevyhovuje jako dosavadní úřad. Bylo také velmi obtížné najít pro něj něco jiného. Nedalo se mu přece přidělit třeba jedno určité moře; nehledě k tomu, že ani tehdy by počtářská práce nebyla menší, nýbrž jen malichernější, mohl veliký Poseidón dostat vždycky jedině vedoucí postavení. A jestliže se mu nabídlo nějaké místo mimo vadu, dělalo se mu špatně už z té představy, jeho božský dech začal váznout, jeho kovový hrudník se rozkolísal. Ostatně, jeho stížnosti vlastně nikdo nebral vážně; jakmile začne trápit někdo mocný, nezbývá než pokusit se vyhovět mu naoko i v záležitosti, která nemá nejmenších vyhlídek; na to, aby byl Poseidón skutečně zproštěn svého úřadu, nepomýšlel nikdo, od prvopočátku byl určen za boha moři a při tom muselo zůstat.

Nejvíce se zlobil – a v tom byla hlavní příčina jeho nespokojenosti s úřadem –, když slyšel, jaké představy o něm panují, třeba že se ustavičně s trojzubcem projíždí po vlnách. A on zatím vysedává tady v hlubinách mořských vod a bez ustání počítá, jediným přerušením té jednotvárnosti byla tu a tam cesta k Jupiterovi, ostatně cesta, z níž se většinou vracel rozzuřen. Takže všechna ta moře vlastně ani neviděl, leda letmo při spěšném výstupu na Olymp, a nikdy je doopravdy neprojezdil. Říkával, že si s tím počká až do zániku světa, pak se snad ještě naskytne klidná chvilka, kdy těsně před samým koncem, po revizi posledního účtu, bude moci ještě v rychlosti podniknout malou objížďku.