Kategorie
03. Březen 2008
Byl jsem ve velikých nesnázích: měl jsem před
sebou naléhavou cestu; těžce nemocný člověk na mne čekal ve vsi vzdálené deset
mil; prudká sněhová vánice vyplňovala daleký prostor mezi mnou a jím; vůz jsem
měl, lehký, s velkými koly, zrovna takový, jaký se hodí pro naše venkovské
cesty; zabalen do kožichu, s brašnou na nástroje v ruce stál jsem už na dvoře
přichystán na cestu; avšak kůň chyběl, kůň. Můj vlastní kůň zdechl na dnešek v
noci zmožen touto ledovou zimou; má služebná běhala teď po vsi, aby nějakého
koně vypůjčila; bylo to však beznadějné, věděl jsem to, a zbytečně jsem tu
postával čím dál více zasypán sněhem, čím dál nehybnější.
Děvče se objevilo u vrat, samotné, mávalo svítilnou; ovšem, kdo by teď půjčil
koně k takové jízdě? Ještě jednou jsem přešel dvůr; nepřipadal jsem na žádnou
možnost; z roztržitosti, celý ztrápený jsem kopl do ztrouchnivělých dveří
prasečího chlívku, který se už léta nepoužíval. Otevřely se a kývaly se ve
stěžejích sem tam. Zevnitř zavanulo teplo a pach jako od koní. Na provaze se
tam houpala matná stájová svítilna. Jakýsi muž přikrčený v nízké boudě ukázal
upřímnou modrookou tvář. "Mám zapřáhnout?" zeptal se vylézaje po
čtyřech ven. Nevěděl jsem, co říci, a jen jsem se sehnul, abych se podíval, co
v tom chlévě ještě je. Služebná stála vedle mne. "Člověk neví, co ve
vlastním domě chová," řekla a oba jsme se rozesmáli. "Hej, bratře,
hej, sestro!" zvolal čeledín a otvorem dveří se pouze mocnými obraty trupu
sunuli jeden za druhým dva koně, mohutná zvířata silných boků, s nohama
přitisknutýma k tělu, klopíce pěkně utvářené hlavy jak velbloudi, a docela
zaplnili otvor. Ihned však stáli zpříma na vysokých nohou, z těl jim stoupala
hustá pára. "Pomoz mu," řekl jsem a ochotné děvče spěchalo k
čeledínovi s postrojem od vozu. Ale jen k němu došla, obejme ji čeledín a
přitiskne svůj obličej na její. Dívka vykřikne a uteče se ke mně; červeně se jí
zaťaly dvě řady zubů do tváře. "Ty hovado," křičím zuřivě,
"chceš bičem?", ale hned si vzpomenu, že je zde cizí; že nevím, odkud
se vzal, a že mi dobrovolně pomáhá, když ostatní odpírají. Jako by znal mé
myšlenky, nehněvá se, že mu vyhrožuji, nýbrž dál se zabývá koňmi a jen se po
mně jednou obrátí. "Nasedněte," řekne pak a opravdu: vše je
připraveno. S tak krásným spřežením jsem dosud nejel, to vidím, nasedám tedy s
radostí. "Ale kočírovat budu já, ty neznáš cestu," říkám.
"Jistěže," říká on, "já vůbec nepojedu, zůstanu s Růženou."
"Ne," křičí Růžena a utíká do domu, správně tušíc, že její osud je
zpečetěn. Slyším, jak s řinčením připíná řetěz u dveří; slyším zapadnout zámek;
vidím, jak mimo to zháší světlo v chodbě a letíc dál i ve všech světnicích, aby
nebyla k nalezení. "Pojedeš se mnou," říkám čeledínovi, "nebo z
jízdy nebude nic, i když je velmi naléhavá. Ani mě nenapadne, abych ti za jízdu
platil tím děvčetem." "Hybaj!?" řekne
on; tleskne, vůz vyrazí, jako když proud uchvátí kus dřeva; ještě zaslechnu,
jak dveře mého domu praskají a tříští se pod čeledínovým náporem, potom naplní
mé oči a uši šum, stejnoměrně doléhající na všechny smysly. Ale to trvá jen
chvíli, neboť již jsem na místě, jako kdyby se dvůr mého nemocného otevřel
rovnou před mými vraty; klidně stojí koně, chumelenice ustala; kolem dokola
měsíční světlo; rodiče nemocného vybíhají z domu; za nimi jeho sestra; z vozu
mě téměř vynesou; ze zmatených řečí nepochopím nic; ve světnici nemocného je
nedýchatelný vzduch; zanedbaný krb kouří, hned otevřu okno dokořán; ale nejdříve
chci vidět nemocného. Hubený chlapec, bez horečky, ani studený, ani teplý, s
prázdnýma očima, bez košile se nadzvedá pod peřinou, věší se mi na krk, šeptá
mi do ucha: "Doktore, nech mě umřít." Rozhlížím se; nikdo to
neslyšel; rodiče stojí mlčky skloněni a čekají na můj úsudek; sestra přinesla
židli pro mou brašnu. Otvírám brašnu a hledám mezi nástroji; chlapec po mně
ustavičně z postele hmatá, aby mi připomněl svou prosbu; beru pinzetu, zkoumám
ji ve světle svíčky a zase ji odkládám. "Ano," říkám si rouhavě,
"v takových případech bohové pomohou, sešlou chybějícího koně, kvůli
spěchu přidají i druhého, navíc ještě poskytnou čeledí na -." Teprve teď
si znovu vzpomenu na Růženu; co počít jak ji zachránit, jak ji vyprostit zpod
toho čeledína deset mil daleko od ní, s neovladatelnými koňmi u vozu? S těmi
koňmi, kteří si nějak uvolnili řemeny; zvenčí, nevím jak, otevřeli okna; každý
jedním oknem strká hlavu dovnitř, nedávaje se vyrušit výkřiky rodiny, a hledí
na nemocného. "Hned pojedu zpátky," říkám si, jako by mě ti koně
vybízeli na cestu, avšak nechávám si od sestry, která má za to, že jsem omámen
horkem, svléknout kožich. Nalijí mi sklenku rumu, starý mi poklepává na rameno,
obětoval mi svůj poklad a má tedy právo na tu důvěrnost. Vrtím hlavou; v těsném
kruhu starcových myšlenek by se mi udělalo zle; jedině proto odmítám pít. Matka
stojí u postele a vábí mě k sobě; poslechnu a zatímco jeden kůň hlasitě řehtá
do stropu, kladu chlapci hlavu na prsa a on se pod mým vlhkým vousem zachvívá.
Potvrzuje se, co vím; chlapec je zdráv, poněkud špatně prokrvený, starostlivá
matka ho prolévala kávou, ale je zdráv a nejlépe by bylo rázem ho vyhnat z
postele. Není mou věcí napravovat svět a nechávám ho ležet. Jsem zaměstnancem
okresu a svou povinnost plním vrchovatě, ba skoro až přespříliš. Ačkoli mě
špatně platí, přece jsem k chudým štědrý a rád jim pomohu. Ještě o Růženu se
musím postarat, pak dám chlapci za pravdu a také chci umřít. Co tu mám co
dělat, v téhle nekonečné zimě! Kůň mi zdechl a ve vsi se nenajde nikdo, kdo by
mi půjčil svého. Z prasečího chlívku abych vytáhl své spřežení; kdyby to
náhodou nebyli koně, musil bych vyjet se sviněmi. Tak je to. A přikyvuji
rodině. Ti o tom nevědí nic, a kdyby věděli, nevěřili by. Recepty psát je
snadné, ale v ostatním se s lidmi dorozumět je těžké. Nuže, zde by tedy byla má
návštěva u konce, zase jednou mě zbytečně obtěžovali, na to jsem si zvykl, celý
okres mě mučí pomocí mého nočního zvonku, ale že jsem musel tentokrát i Růženu
obětovat, to hezké děvče, které léta žilo u mne v domě, skoro aniž jsem si ho
všiml - tato oběť je příliš veliká a já si musím vypomáhat všelijakou
chytristikou, abych si to v hlavě nějak srovnal, abych se neosopil na tu
rodinu, která mi přece při nejlepší vůli nemůže Růženu vrátit. Ale když zavřu
brašnu a pokynu, aby mi podali kožich, rodina stojí pohromadě, otec očichává
sklenku s rumem v ruce, matka, již jsem patrně zklamal - ale co vlastně čekají
ti lidé? -, se slzami v očích se kouše do rtů a sestra mává silně zkrvaveným
ručníkem, tu jsem jaksi za jistých okolností ochoten připustit, že chlapec je
přece jen možná nemocen. Jdu k němu, on se na mne usmívá, jako bych mu snad
nesl nejvydatnější polévku - ach, teď začnou oba koně řehtat; ten povyk má asi
z příkazu vyšších míst usnadnit vyšetření -, a tu shledávám: ano, ten chlapec
je nemocen. V jeho pravém boku, v krajině kyčelní, se otevřela rána velká jako
dlaň. Růžová v mnoha odstínech, v hloubce temná, při krajích světlejší,
jemnozrnná, krev v ní nestejnoměrně prosakuje, otevřená jako povrchový důl. Tolik
zdálky. Zblízka to vypadá ještě hůř. Kdo by si při tomto pohledu tiše nehvízdl?
Červi tlustí a dlouzí jako můj malíček, sami už růžoví a ještě potřísnění krví,
vězí uvnitř v ráně a bílou hlavičkou i spoustu nožiček se derou ven. Ubohý
chlapče, tobě není pomoci. Nalezl jsem tvou velikou ránu; na tenhle květ v svém
boku zahyneš. Rodina je šťastna, vidí mě v činnosti; sestra to řekne matce,
matka otci, otec několika hostům, kteří balancujíce po špičkách s pažemi
rozpřaženými vcházejí měsíčním svitem otevřených dveří
dovnitř. "Zachráníš mě?" vzlykaje šeptá hoch, dočista oslněn životem
v své ráně. Takoví jsou lidé v mém kraji. Stále žádají po lékaři nemožné.
Starou víru ztratili; farář sedí doma a cupuje mešní roucha jedno po druhém;
lékař však svou jemnou rukou chirurga má dokázat vše. Nu, jak je libo; já se
nenabízel; spotřebujete-li mě pro posvátné účely, i to si dám líbit; co lepšího
si mohu přát, já, starý venkovský lékař, oloupený o svou služebnou! A oni
přicházejí, rodina a obecní starší, a svlékají mě; školní sbor s učitelem v
čele stojí před domem a zpívá velmi prostou melodii na slova:
Svlečte ho a bude léčit,
a nebude-li, zabte ho!
Je to lékař, jenom lékař.
a nebude-li, zabte ho!
Je to lékař, jenom lékař.
Pak jsem vysvlečen a s prsty ve vousech a
hlavou skloněnou hledím pokojně na lidi. Cítím nad ostatními převahu a zůstávám
naprosto klidný, i když mi to nic nepomáhá, neboť nyní mě berou za hlavu a za
nohy a nesou mě do postele. Ke zdi mě kladou, po bok té ráně. Pak všichni ze
světnice odcházejí; dveře se zavřou; zpěv utichá; mraky zastíní měsíc; hřejí mě
peřiny; jako stíny se kymácejí koňské hlavy v okenních otvorech.
"Víš," říká mi hlas do ucha, "má důvěra v tebe je nepatrná.
Vždyť i ty jsi jen odněkud setřesen, nepřicházíš na vlastních nohou. Místo abys
mi pomohl, zabíráš mi místo na smrtelné posteli. Nejraději bych ti oči
vyškrábal." "Máš pravdu," říkám, "je to ostudné. Jenže já
jsem už jenom lékař. Co mám dělat? Věř mi, že ani mně není lehko." "S
touhle omluvou se mám spokojit? Ach, co jiného mi zbývá. Pořád abych se
spokojoval. S krásnou ránou jsem přišel na svět; to byla veškerá má
výbava." "Mladý příteli," řekl jsem, "tvá chyba je, že
nemáš přehled. Byl jsem daleko široko v jizbách všech nemocných a říkám ti: tvá
rána není tak zlá. Dvakrát se v ostrém úhlu zaťala sekera. Mnozí nabízejí svůj bok
a stěží uslyší sekeru v lese, nemluvě o tom, že by se k nim přiblížila."
"Je to doopravdy tak, nebo mě klameš v horečce?" "Opravdu je to
tak, dávám ti čestné slovo úředního lékaře." A on je přijal a umlkl. Teď
však bylo načase, abych pomýšlel na svou záchranu. Věrně stáli ještě koně na
svých místech. Rychle jsem posbíral šaty, kožich a brašnu; s oblékáním jsem se
nechtěl zdržovat; pospíší-li si koně jako cestou sem, skočím jaksi jen z této
postele do své. Poslušně couvl jeden z koní od okna; hodil jsem ranec do vozu;
kožich zalétl příliš daleko, jen jedním rukávem se zachytil za hák. Stačí.
Vyšvihl jsem se na koně. Volně se vláčejí řemeny, jeden kůň s druhým sotva
spřaženi, vůz vzadu poletuje sem a tam, naposled kožich ve
sněhu. "Hybaj!" řekl jsem, ale hýbali jsme
se jen tak tak; pomalu jako starci jsme se vlekli
sněžnou pustinou; dlouho zněl za námi nový, avšak klamný dětský zpěv:
Radujte se, pacienti,
lékař vám leží v posteli!
lékař vám leží v posteli!
Takhle nikdy nedorazím k domovu; má vzkvétající praxe je
tatam; nějaký nástupce mě okrade, ale nadarmo, neboť mě nemůže nahradit; v mém
domě řádí hnusný čeledín; Růžena je jeho obětí; ani domyslit to nechci. Nahý,
vydán na pospas mrazu tohoto obzvlášť neblahého období, s pozemským vozem,
nepozemskými koňmi, potloukám se tu, já stařec. Můj kožich visí vzadu za vozem,
nedosáhnu však na něj a nikdo z té čilé sebranky pacientů nehne ani prstem.
Podveden! Podveden! Jednou poslechneš na klamné zazvonění nočního zvonku -
nikdy to nenapravíš.