V noci jsem snil, že jsem motýlem

TI LIDÉ, já sám k nim patřím, kterým už obyčejný malý krtek připadá odporný, by patrně umřeli hnusem při pohledu na obřího krtka, který byl před několika lety pozorován poblíž jedné malé vesnice, jež tak získala jistou přechodnou proslulost. Teď už ovšem zase dávno upadla v zapomenutí a sdílí tak neslavný úděl celého onoho jevu, který zůstal naprosto nevyjasněn, o jehož vyjasnění se však nikdo ani moc nesnažil a který byl v důsledku nepochopitelné nedbalosti oněch kruhů, jež, se o něj měly starat a jež se ve skutečnosti horlivě: starají o věci mnohem nicotnější, bez důkladnějšího šetření zapomenut. To, že vesnice leží daleko od železnice, nemůže v žádném případě sloužit jako omluva. Mnozí lidé ze zvědavosti přišli zdaleka, dokonce i z ciziny, jen ti, kteří měli prokázat víc než zvědavost, ti nepřišli. Ba kdyby se byli celé věci nezištně neujali docela prostí lidé, lidé, jimž obyčejná denní práce sotva dovoluje klidně si oddychnout, pověst o tom jevu by byla pravděpodobně těžko pronikla za nejbližší okolí. Je nutno přiznat, že dokonce i pověst, která se přece jinak šíří takřka nezadržitelně, si v tomto případě počínala přímo těžkopádně; nebýt toho, že byla vysloveně postrkována, nerozšířila by se. Ale ani to nebyl jistě důvod, aby se touto záležitostí nikdo nezabýval, naopak, i tento jev měl být ještě podroben zkoumání. Místo toho bylo jediné písemné pojednání případu přenecháno starému vesnickému učiteli, který byl sice výtečným mužem ve svém povolání, jehož schopnosti mu však stejně málo jako jeho předběžné vzdělání umožňovaly důkladný a dále zužitkovatelný popis, natož pak výklad. Spisek byl vytištěn a hojně prodáván tehdejším návštěvníkům vesnice, dostalo se mu i jistého uznání, avšak učitel byl dost chytrý, aby poznal, že jeho osamělá a nikým nepodporovaná snaha v podstatě nemá cenu. Jestliže v ní přesto nepolevil a z věci, ač svou povahou rok od roku zoufalejší, učinil svůj životní úkol, pak to dokazuje na jedné straně, jak veliká působivost byla jevu vlastní, a na druhé straně jaké úsilí a věrnost v přesvědčení se najde u starého, přehlíženého vesnického učitele. Že však zle trpěl odmítavým postojem směrodatných osobností, dokazuje malý dodatek, který vydal po onom spisu, ovšem teprve po několika letech, avšak v době, kdy už si skoro nikdo nevzpomínal, oč se tehdy jednalo. V tomto dodatku – a jeho přesvědčivost není snad v obratnosti, zato ale v poctivosti – si stěžuje na nedostatek porozumění, s nímž se setkal u lidí, kde by to nejméně čekal. O těchto lidech praví výstižní:: “Ne já, nýbrž oni mluví jako staří venkovští učitelé.” A uvádí mezi jiným výrok jednoho učence, k němuž zvlášť kvůli tomu zajel. Jméno učence se neudává, avšak z různých vedlejších okolností lze uhodnout, kdo to byl. Učitel musel překonat značné obtíže, aby se vůbec domohl přístupu k učenci, avšak hned při pozdravu zpozoroval, že učenec je v zajetí nepřekonatelných předsudků, co se jeho věci dotýče. Jak roztržitě naslouchal učitelově obšírné zprávě, již tento podával ke svému spisku, ukázala poznámka., kterou učinil po chvíli zdánlivého uvažování: “Půda ve vašem kraji je přece obzvlášť černá a těžká. Skýtá tedy i krtkům obzvlášť tučnou potravu a oni pak dorostou neobyčejné velikosti.” “Ale přece ne takovéto velikosti,” zvolal učitel a přeháněje trochu ve svém rozhořčení odměřil na stěně dva metry. “Ó ano,” odpověděl učenec, kterému to všechno zřejmě. připadalo velice legrační. S touto odpovědí odjel učitel zpátky domů. Vypráví, jak ho večer v chumelenici čekala na silnici jeho žena s jeho šesti dětmi a jak jim musel přiznat konečné ztroskotáni svých nadějí.

Když jsem četl o tom, jak se učenec zachoval k učiteli, vůbec jsem ještě neznal učitelův hlavní spis. Avšak rozhodl jsem se, že okamžitě seberu a sestavím všechno, co se o tom případu lze dovědět. Poněvadž jsem nemohl pohrozit učenci, měl můj spis alespoň obhájit učitele anebo, lépe řečeno, ani ne tak učitele jako dobrý úmysl poctivého, avšak nevlivného muže. Doznávám, že jsem později litoval tohoto rozhodnutí, neboť jsem brzy vycítil, že jeho provedení mě nutně přivede do podivuhodné situace. Na jedné straně ani můj vliv nebyl zdaleka takový, aby přesvědčil učence či dokonce veřejné mínění v učitelův prospěch, na druhé straně však zase učitel musel zpozorovat, že na jeho hlavním záměru, totiž důkazu objevení velikého krtka, mi záleží méně než na obhajobě jeho, učitelovy, poctivosti, která se zase jemu zdála samozřejmou a neměla zapotřebí obhajoby. Muselo tedy dojít k tomu, že ač jsem se chtěl učiteli zavděčit, nenalezl jsem u něho žádné pochopení, a místo abych pomohl, sám bych byl měl pro sebe zapotřebí dalšího pomocníka, který se arci sotva naskytne. Krom toho jsem svým rozhodnutím uvalil na sebe velikou práci. Chtěl-li jsem přesvědčit, nesměl jsem se odvolávat na učitele, který přece přesvědčit nedokázal. Znalost jeho díla by mě byla jen mátla, i odložil jsem jeho četbu až po dokončení své vlastní práce. Ba ani jsem s učitelem nevešel ve styk. Dověděl se ovšem přes jiné lidi o mých výzkumech, nevěděl však, pracuji-li v jeho duchu, nebo proti němu. Ba dohadoval se patrně to druhé, třebaže to později popíral, neboť mám všelijaké důkazy, že mi stavěl do cesty nejrůznější překážky. Nebylo to těžké, neboť jsem byl nucen všechna šetření, která on kdysi už provedl, podniknout ještě jednou, a on mě proto mohl vždycky předejít. To však bylo to jediné, co se mé metodě mohlo právem vytknout, ostatně byla to nevyhnutelná výtka, která však byla velmi oslabena opatrností, ba zdrženlivostí mých závěrů. Jinak však byl můj spis prost jakéhokoli učitelova vlivu, snad jsem byl v tomto bodě až příliš úzkostlivý, vypadalo to úplně tak, jako by ten případ doposud nikdo nezkoumal, jako bych já byl první, kdo vyslechl očité svědky, první, kdo seřadil údaje, první, kdo vyvodil závěry. Když jsem později četl učitelův spis, – měl velmi nemotorný název: “Krtek, tak veliký, jak ho ještě nikdo neviděl” – opravdu jsem shledal, že se v podstatných bodech neshodujeme, i když se oba domníváme, že jsme dokázali tu hlavní věc, totiž existenci krtka. Ať tak či onak, ony jednotlivé názorové rozdíly zabránily vzniku přátelského vztahu k učiteli, který jsem vlastně přese všechno očekával. Vyvinulo se skoro jakési nepřátelství z jeho strany. Choval se ke mně sice stále skromně a pokorně, ale tím jasněji jsem mohl vypozorovat jeho skutečnou náladu. Byl totiž toho názoru, že jsem mu celou věcí veskrze uškodil, a domnívám-li se, že jsem mu posloužil či mohl posloužit, je to v nejlepším případě prostoduchost, spíše však domýšlivost anebo lest. Především nejednou poukazoval na to, že všichni jeho dosavadní odpůrci své nepřátelství buď vůbec nedali najevo, nebo jen mezi čtyřma očima či aspoň jen ústně, kdežto já jsem považoval za nutné dát své výhrady hned vytisknout. Krom toho těch několik málo odpůrců, kteří se skutečně, byť i jen povrchně, věcí zabývali, vyslechlo prý alespoň jeho, učitelovo, tedy v tomto případě směrodatné mínění, dříve než se sami vyjádřili, já však jsem prý z nesystematicky posbíraných a zčásti nepochopených údajů vyvodil důsledky, které, i když byly v zásadě správné, přece jen musely působit nevěrohodně, a to jak na široké vrstvy, tak na vzdělance. Sebeslabší záblesk nevěrohodnosti je prý však v tomto případě to nejhorší, co se mohlo stát.

Na tyto byť zastřeně vyslovené výtky byla lehká odpověď – tak například právě jeho spis je arci vrcholem nevěrohodnosti –, méně snadné bylo však čelit jeho ostatní podezíravosti, a to byl důvod, proč jsem se k němu vůbec vcelku choval velmi zdrženlivě. Myslel si totiž vskrytu, že jsem ho chtěl připravit o jeho slávu prvního veřejného zastánce krtka. Nuže o slávě se tu v souvislosti s jeho osobou vůbec nedalo mluvit, leda o zesměšnění, jež se omezovalo na čím dál menší okruh a o něž jsem se věru nechtěl ucházet. Kromě toho jsem v úvodu ke svému spisu výslovně prohlásil, že za objevitele krtka je třeba pro všechny časy považovat učitele – jenže on nebyl ani objevitelem – a že jen účastenství s učitelovým osudem mě přimělo k sepsání tohoto spisu. “Účelem tohoto spisu je,” – takto nadmíru pateticky jsem psal závěrem, avšak to odpovídalo mému tehdejšímu rozrušení “dopomoci učitelovu spisu k zaslouženému rozšíření. Zdaří-li se toto, pak mé jméno, které je do této záležitosti zapleteno jen dočasně a vnějškově, budiž z ní ihned vymazáno.” Odmítal jsem tedy přímo jakýkoli větší podíl na věci; bylo to skoro, jako bych nějak předem tušil učitelovu neuvěřitelnou výtku. Přesto právě tohoto místa použil proti mně, a já nepopírám, že v tom, co říkal, nebo spíš naznačoval, byla jakási zdánlivá stopa oprávnění, jakož mě vůbec nejednou napadlo, že vůči mně v nejednom ohledu prokázal více bystrostí než ve svém spise. Tvrdil totiž, že můj úvod je licoměrný. Jestliže mi opravdu záleželo na tom, abych jeho spis rozšířil, proč jsem se nezabýval výhradně jím a jeho spisem, proč jsem neukázal jeho přednosti, jeho nevývratnost, proč jsem se neomezil na to, abych zdůraznil a objasnil význam jeho objevu, proč jsem se, naprosto nedbaje jeho spisu, pletl do objevu samého? Což snad již nebyl učiněn? Bylo snad v tomto ohledu ještě třeba něco přičinit? Jestliže jsem však vskutku myslel, že musím objev udělat ještě jednou, proč se potom v úvodu tak slavnostně objevu odříkám? Mohla to být pokrytecká skromnost, ale bylo to cosi horšího. Znehodnocoval jsem ten objev, upozorňoval jsem na něj jen proto, abych jej znehodnotil, kdežto on jej prozkoumal a odložil stranou. Možná že se o té věci poslední dobou trochu méně mluvilo, já ji teď zase rozvířil, zároveň jsem však dostal učitele do těžší situace, než v jaké kdy byl. Co záleží učiteli na tom, aby někdo bránil jeho poctivost! Na věci, jedině na věci mu záleží. Tu však jsem já zradil, neboť jsem ji nepochopil, neboť jsem ji nedocenil, neboť jsem pro ni neměl nejmenší smysl. Ona nebetyčně přesahuje můj rozum. Seděl přede mnou, hleděl na mne klidně svým starým, vrásčitým obličejem, a přece měl na mysli jen toto. Ovšemže nebylo pravda, že mu záleželo jen na věci samé, byl dokonce velmi ctižádostivý a také chtěl vydělat peníze, což bylo s ohledem na jeho početnou rodinu velmi pochopitelné. Přesto se mu můj zájem na věci zdál poměrně tak nepatrný, že si myslel, že se smí tvářit naprosto nezištně, a nedopustí se příliš velké nepravdy. A mně skutečně nestačilo ani k vnitřnímu uspokojení pomyšlení, že výčitky toho muže se vysvětlují v podstatě jen tím, že on jaksi oběma rukama třímá svého krtka, a každého, kdo by se jen prstem přiblížil, nazve zrádcem. Tak tomu nebylo, jeho chování se nedalo vysvětlit lakotou, alespoň ne pouze lakotou, spíše podrážděností, kterou v něm vzbudila naprostá neúspěšnost jeho velikého úsilí. Ale ani ta podrážděnost nevysvětlovala všechno. Snad byl můj zájem o věc opravdu příliš malý. Nezájem u cizích bral učitel už jako něco normálního, trpěl jím všeobecně, nikoli však už v jednotlivých případech. Jenže zde se konečně našel jeden, který se věci ujal mimořádným způsobem, a ani ten věc nepochopil. Když už na mne jednou dotíral z této strany, nechtěl jsem zapírat. Nejsem žádný zoolog, možná že bych se byl tím případem z hloubi srdce nadchl, kdybych ho byl sám objevil, ale já jsem ho přece neobjevil. Tak obrovský krtek je jistě pozoruhodná věc, avšak nelze pro ni vyžadovat trvalou pozornost celého světa, zvláště když existence krtka není tak zcela nezávadně prokázána a rozhodně jej nelze demonstrovat. A také jsem doznával, že ani kdybych byl jeho objevitelem, nebral bych se patrně o krtka tolik, jako jsem se s radostí a dobrovolně bral o učitele.

Nuže tedy nesoulad mezi mnou a učitelem by se byl patrně brzy rozplynul, kdyby můj spis měl úspěch. Avšak právě tento úspěch se nedostavil. Možná že nebyl ten spis dobře, dost přesvědčivě napsán, jsem obchodník, zpracování takového spisu přesahuje okruh, který je mi vymezen, možná ještě víc než v případě učitelově, ačkoli jsem ovšem všemi potřebnými znalostmi učitele daleko převyšoval. I jinak se dal ten neúspěch vykládat, snad doba vydání nebyla příznivá. Objev krtka, který nepronikl do veřejnosti, se na jedné straně neudál tak dávno, aby mohl být úplně zapomenut a působit teď jako překvapení, na druhé straně zase uplynula už dost dlouhá doba, aby ten nepatrný zájem, který tu původně byl, docela vyprchal. Ti, kteří se vůbec mým spisem nějak zaobírali, říkali si s pocitem marnosti, který již před lety ovládal tuto diskusi, že se už zase asi chce oživovat zbytečné úsilí kolem té neplodné záležitosti, a někteří dokonce zaměňovali můj spis se spisem učitelovým. V jednom vůdčím zemědělském časopise se objevila následující poznámka, naštěstí až na konci a malým písmem: “Znovu nám byl zaslán spis o obřím krtkovi. Vzpomínáme si, že už jednou před lety jsme se nad zním srdečně zasmáli. Spis od té doby nezmoudřel a my jsme nezhloupli. Jenom smát se už podruhé nemůžeme. Zato se ptáme našich učitelských sdružení, zda venkovský učitel nemůže najít užitečnější práci než honit se za obřími krtky.” Neodpustitelná záměna! Nečetli ani první, ani druhý spis, a dvě ubohá, ve spěchu pochycená slova obří krtek a venkovský učitel stačila už těm pánům, aby vystoupili na scénu jako zastánci oprávněných zájmů. Proti tomu se jistě dalo ledacos s úspěchem podniknout, avšak nedostatek porozumění mezi učitelem a mnou mi v tom bránil. Spíš jsem se pokoušel tajit před ním ten časopis, jak dlouho to jen půjde. On jej však velmi brzy objevil, poznal jsem to už z jedné poznámky v dopise, který mi sliboval jeho návštěvu o vánočních svátcích. Psal: “Svět je špatný a ještě se mu to usnadňuje,” čímž chtěl vyjádřit, že já náležím k tomu špatnému světu, avšak nespokojuji se sobě vlastní špatností, nýbrž ještě to světu usnadňuji, to jest snažím se vylákat všeobecnou špatnost a dopomoci jí k vítězství. Nuže, já jsem již učinil potřebná rozhodnutí, klidně jsem ho mohl očekávat a klidně se dívat, jak přichází, zdraví dokonce méně zdvořile než jindy, beze slova si sedá proti mně, pečlivě vytahuje z náprsní kapsy svého podivně vatovaného kabátu onen časopis a otevřený mi ho přistrkuje. “Znám to,’` řekl jsem a bez čtení jsem mu časopis přistrčil zpátky. “Vy to znáte,” řekl s povzdechem, měl starý učitelský zvyk opakovat cizí odpovědi. “Samozřejmě to nenechám bez odezvy,” pokračoval, rozčileně poklepával prstem na časopis a ostře na mne přitom hleděl, jako bych byl opačného mínění; tušil asi, co chci říci; i jindy se mi zdálo, že poznávám ani ne tak z jeho slov, jako z jiných příznaků, jak často velmi správně dovede vycítit mé úmysly, neposlechne však tento cit a nechá se splést. Co jsem mu tehdy řekl, mohu reprodukovat takřka doslovně, neboť jsem si to krátce po našem rozhovoru zaznamenal. “Dělejte, jak rozumíte,” řekl jsem, “naše cesty se ode dneška rozcházejí. Myslím, že to pro vás není ani nečekané, ani vám to není nevhod. Ta noticka v tomto časopise zde není příčinou mého rozhodnutí, pouze je definitivně upevnila; vlastní příčina je v tom, že jsem původně myslel, že vám svým vystoupením mohu být prospěšný, kdežto teď chtě nechtě vidím, že jsem vám v každém směru uškodil. Proč se to tak zvrtlo, nevím, důvody úspěchu a neúspěchu jsou vždy mnohoznačné, nehledejte jen ty výklady, které mluví proti mně. Pomyslete na sebe, i vy jste měl ty nejlepší úmysly a přesto jste neuspěl, díváme-li se na věc v celku. Neříkám to v žertu, míří to přece proti mně, řeknu-li, že i spojení se mnou je bohužel třeba počítat k vašim neúspěchům. Ustupuji-li teď od celé věci, není to ani zbabělost, ani zrada. Dokonce se to neděje bez sebezapření; jak velice si vážím vaší osoby, ukazuje již můj spis, stal jste se mi v jistém smyslu učitelem, a dokonce i krtka jsem si téměř oblíbil. Přesto ustupuji, vy jste objevitel, a já ať dělám co dělám, vždy překáží m tomu, aby vás zahrnula možná sláva, a místo toho přitahuji neúspěch a přenáším ho na vás. Alespoň takový je váš názor. Dosti toho. Jediné pokání, jež mohu na sebe vzít, je poprosit vás o odpuštění, a žádáte-li si toho, zopakovat doznání, které jsem vám tu učinil, též veřejně, například v tomto časopise.”

Taková byla tehdy má slova, nebyla docela upřímná, avšak to upřímné se z nich snadno dalo vyrozumět. Mé prohlášení zapůsobilo na něha tak, jak jsem zhruba očekával. Většina starých lidí má vůči mladším ve své povaze cosi klamavého, cosi lživého, žijeme vedle nich klidně, pokládáme vzájemný vztah za bezpečný, jsou nám známy převládající názory, ustavičně se nám dostává ujištění o míru, bereme všechno jako samozřejmé a najednou, když se přece jen udá něco rozhodujícího a teď by měl zapůsobit dlouho připravovaný klid, stojí tu tito staří lidé jako cizinci, mají hlubší, mocnější názory, teprve teď doslova rozvinou svůj prapor a my na něm s hrůzou čteme nový výrok. Tato hrůza pochází především z toho, že to, co teď staří říkají, má opravdu mnohem více oprávněnosti, smyslu, a jako by se samozřejmé dalo stupňovat, ještě více samozřejmosti. Nepřekonatelná prolhanost spočívá však v tom, že oni to, co říkají teď, v podstatě říkali vždycky. Musel jsem být do učitele zavrtaný už hodně hluboko, že mě teď docela nepřekvapil. “Dítě,” řekl, položil mi ruku na mou a přátelsky ji hladil, “jak jste vůbec přišel na myšlenku pouštět se do téhle věci? – Hned jak jsem o tom prvně slyšel, hovořil jsem o tom se svou ženou.” Poodsedl si od stolu, rozpřáhl paže a pohlédl k zemi, jako by tam dole, maličká, stála jeho žena a on k ní promlouval. “‚Tolik let,’ řekl jsem jí, ‚bojujeme osaměle, teď však, jak se zdá, se nás v městě hodlá ujmout vzácný příznivec, městský obchodník jménem Tenaten. Měli bychom se tedy velice radovat, že ano? Obchodník z města neznamená málo; uvěří-li nám nějaký otrhaný sedlák a řekne to, nemůže nám to nijak pomoci, neboť cokoli učiní sedlák, vždycky je to nepřístojné, ať řekne: starý venkovský učitel má pravdu, nebo ať si třeba nevhodně uplivne, obojí v účinku vyjde na stejno. A povstane-li místo jednoho sedláka deset tisíc sedláků, pak je účinek pokud možno ještě horší. Naproti tomu obchodník v městě je něco docela jiného, takový člověk má styky, i to, co řekne jen tak mimochodem, se rozkřikne v širším okruhu, věci se ujmou noví příznivci, jeden řekne například: I od venkovských učitelů se lze něčemu přiučit, a druhý den si to už šeptá spousta lidí, do nichž by se to, soudě podle zevnějšku, nikdy neřeklo. Teď se najdou pro věc peněžní prostředky, jeden sbírá a ostatní mu sázejí peníze do ruky, usoudí se, že se sem musí ten učitel z vesnice přivést, přijdou, nestarají se o to, jak vypadá, vezmou ho mezi sebe, a protože se na něho věší žena a děti, vezmou i je. Pozorovalas už lidi z města? To je nepřetržité švitoření. Jak je jich pohromadě řada, postupuje švitoření zprava doleva a zase zpátky a sem a tam. A tak nás švitoříce zvednou na vůz, člověk nemá ani čas všem přikyvovat. Pán na kozlíku si narovná cvikr, švihne bičem a jedeme. Všichni mávají vesnici na rozloučenou, jako bychom byli ještě tam a neseděli uprostřed mezi nimi. Z města nám vyjede naproti několik vozů s obzvláštními nedočkavci. Jak se blížíme, vstávají ze sedadel a natahují se, aby nás viděli. Ten, co sbíral peníze, všechno rovná a napomíná ke klidu. Když vjíždíme do města, je to už dlouhá řada vozů. Mysleli jsme, že uvítání máme už za sebou, ale tu před hotelem teprve začíná. V městě se totiž na zavolání shromáždí hned spousta lidí. Oč se zajímá jeden, o to se hned zajímá i druhý. Berou jeden druhému názory z úst a přivlastňují si je. Všichni ti lidé nemohou jet vozem, čekají před hotelem, jiní by sice mohli jet, ale neudělají to kvůli sebevědomí. I ti čekají. Je nepochopitelné, jak si ten, co sbíral peníze, udrží přes všechno přehled.‘”

Klidně jsem mu naslouchal; ba během řeči jsem byl čím dál klidnější. Na stole jsem měl nakupeny všechny exempláře svého spisu, které jsem ještě vlastnil. Chybělo jich jen pár, protože jsem si v poslední době napsal o všechny rozeslané exempláře a také jsem jich většinu dostal zpátky. Z mnoha stran mi ostatně velice zdvořile napsali, že si vůbec nevzpomínají, že by byli takový spis obdrželi, a jestliže snad přece jen přišel, pak ho k svému politování asi ztratili. I tak to bylo v pořádku, vlastně jsem nic jiného nechtěl. Jen jeden mě prosil, aby si směl spis ponechat jako kuriozitu, a zavázal se, že jej ve smyslu mého dopisu během příštích dvou let nikomu neukáže. Učitel tento oběžník ještě vůbec neviděl. Byl jsem rád, že jeho slova mi usnadňují, abych mu jej ukázal. Mohl jsem to však i bez toho s klidem udělat, neboť jsem si při jeho sepisování počínal velmi obezřele a nikdy jsem nespustil ze zřetele zájem venkovského učitele a jeho věci. Hlavní věty tohoto psaní totiž zněly: “Neprosím o vrácení svého spisu proto, že bych byl snad od názorů v něm zastávaných ustoupil nebo je třeba v jednotlivostech považoval za scestné anebo i jen neprokazatelné. Moje prosba má povýtce osobní, ovšem velice naléhavé důvody; mého postoje k věci se však ani v nejmenším nedotýká. Prosím, aby toto bylo obzvláště vzato v úvahu a, je-li libo, i šířeno dál.”

Prozatím jsem ještě zakrýval oběžník rukama a řekl jsem: “Chcete mi vyčítat, že se to nestalo? Pro;; to chcete dělat? Neztrpčujme si rozchod. A pokuste se konečně pochopit, že jste sice učinil objev, avšak že tento objev nepřevyšuje snad všecko ostatní, a proto i bezpráví, které se vám děje, nepřevyšuje všechno ostatní bezpráví. Neznám stanovy učených společností, mám však za to, že ani v tom nejpříznivějším případě by vám nebylo uchystáno přijetí, jež by se aspoň blížilo tomu, jež jste snad líčil své ubohé ženě. Jestliže jsem si něco od účinku spisu sliboval, tedy to, že by snad mohl na náš případ upozornit nějakého profesora, ten že by mohl pověřit některého mladého studenta, aby za věcí šel, že by tento student za vámi zajel a na místě by ještě jednou svým způsobem přešetřil vaše a moje výzkumy, a posléze, kdyby mu výsledek stál za zaznamenání, – tu je třeba si uvědomit, že všichni studenti hýří pochybami – vydal by vlastní spis, který by vědecky zdůvodnil to, co jste napsal vy. Avšak ani tehdy, kdyby se tato naděje splnila, nebylo by mnoho dosaženo. Spis studenta, který by obhajoval tak podivný případ, by byl možná zesměšňován. Na příkladě zemědělského časopisu vidíte, jak snadno se to může stát, a vědecké časopisy jsou v tom ještě bezohlednější. Je to také pochopitelné, profesoři mají velikou odpovědnost před sebou, před vědou, před potomstvem a nemohou se každému novému objevu hned vrhnout do náruče. My ostatní jsme tu proti nim ve výhodě. Avšak nehledě k tomu chci teď předpokládat, že by se studentův spis prosadil. Co by se stalo pak? Vaše jméno by asi bylo párkrát s úctou vysloveno, patrně by to prospělo i vašemu stavu, řeklo by se: ,Naši venkovští učitelé mají otevřené oči,’ a kdyby časopisy měly paměť a svědomí, musel by vás tenhle tady veřejně odprosit, pak by se našel i nějaký příznivě nakloněný profesor, který by vám vymohl stipendium, je také opravdu možné, že by se vás pokusili dostat do města, opatřit vám místo na některé obecné škole v městě a dát vám tak příležitost, abyste k svému dalšímu vzdělání využil pomocných vědeckých prostředků, jež poskytuje město. Mám-li mluvit upřímně, myslím, že by se o to jen pokusili. Povolali by vás sem, vy byste přišel, a to jako obyčejný prosebník, jakých jsou stovky, bez slavnostního uvítání, pohovořili by s vámi, uznali vaši poctivou snaživost, zároveň by však hned viděli, že jste starý člověk, že V tomto věku je nesmyslné začínat vědecká studia, a především že jste se k svému objevu dostal spíš náhodou než plánovitě a mimo tento ojedinělý případ ani nehodláte dále pracovat. Z těchto důvodů by vás asi nechali na vsi. Na vašem objevu by se ovšem pracovalo dál, neboť tak nepatrný není, aby mohl být kdy zapomenut, došel-li jednou uznání. Ale vy byste se o tom už moc nedovídal, a tomu, co byste se dověděl, byste stěží rozuměl. Každý objev bývá hned uveden do celého úhrnu vědy a tak do jisté míry přestává být objevem, rozpustí se v celku a zmizí, je třeba mít už vědecky školený pohled, abychom jej pak ještě rozpoznali. Ihned se napojí na nitky zásad, o jejichž existenci ještě nemáme ani tušení, a v průběhu vědeckých sporů je za tyto nitky zásad vytažen až do oblak., Jak chceme tomu rozumět? Nasloucháme-li učeným diskusím, zdá se nám například, že se jedná o ten objev, avšak ve skutečnosti se jedná o docela jiné věci, příště si zase myslíme, že se jedná o jiné věci, nikoli o ten objev, jenže teď se jedná zrovna o něm. Chápete to? Byl byste zůstal ve vsi, ze získaných peněz byste mohl trochu lépe živit a ošatit svou rodinu, avšak váš objev by vám byl odňat a vy byste se proti tomu nemohl žádným právem bránit, neboť on teprve ve městě došel svého skutečného významu. A možná že by k vám ani nebyli nevděční, někde nad místem, kde byl objev učiněn, by třeba dali postavit malé muzeum, stalo by se pamětihodností vesnice, vy byste opatroval klíče, a aby nechybělo ani vnějších vyznamenání, propůjčili by vám malou medaili, jaká se zavěšuje na prsa, jakou nosívají sluhové ve vědeckých ústavech. To všechno by bylo bývalo možné; avšak bylo to to, co vy jste chtěl?”

Aniž se zdržoval s odpovědí, opáčil správně: “A to jste se mi tedy pokoušel zjednat?”

“Možná,” řekl jsem, “nejednal jsem tenkrát po tak zralé úvaze, abych vám mohl test odpovědět s určitostí. Chtěl jsem vám pomoci, ale nepodařilo se to, je to dokonce ta nejnepodařenější věc, jakou jsem kdy udělal. Proto od ní teď chci ustoupit a sprovodit ji ze světa, pokud mé síly budou stačit.”

“Nuže dobrá,” řekl venkovský učitel, vyndal dýmku a začal si ji nacpávat tabákem, který nosil volně po všech kapsách. “Dobrovolně jste se ujal té nevděčné věci a teď od ní dobrovolně ustupujete. To všechno je docela v pořádku!” “Nejsem tvrdohlavý,” řekl jsem. “Máte, co byste mému návrhu snad vytkl?” “Ne, vůbec nic,” řekl venkovský učitel a jeho dýmka již dýmala. Nesnášel jsem pach jeho tabáku, a proto jsem vstal a přecházel po pokoji. Už z dřívějších pohovorů jsem byl zvyklý, že venkovský učitel byl vůči mně velice mlčenlivý, a přesto, jakmile jednou přišel, nechtěl se z mého pokoje hnout. Nejednou mě to již udivilo; on ode mne ještě něco chce, říkal jsem si pokaždé, a nabídl jsem mu peníze, jež on také zpravidla přijal. Ale odcházel vždycky až tehdy, když se mu zlíbilo Obyčejně bývala dýmka dokouřena, on se okázale otočil na židli, již pak uctivě přistavil ke stolu, sáhl do kouta po své sukovici, rychle mi stiskl ruku a šel. Jestliže se jednou někomu nabídne definitivní rozchod, jako jsem to udělal já, a druhý to uzná za docela správné, pak se přece pokud možno rychle skoncuje s tím málem, co je ještě třeba společně vyřídit, a nezatěžujeme zbytečně toho druhého svou mlčenlivou přítomností. Když se člověk podíval na toho malého houževnatého staříka zezadu, jak sedí u mého stolu, řekl by, že ho vůbec nebude možno dostat pryč z mého pokoje. – –