V noci jsem snil, že jsem motýlem

Židovskou očistnou lázeň, kterou má v Rusku každá židovská náboženská obec, si představuji jako kabinu s umývadlem přesně stanovených rozměrů a se zařízením, jež předepsal a nad nímž dohlíží rabín; má pouze smývat pozemskou špínu duše, takže její vnější podoba nerozhoduje, je symbolem, a proto může být špinavá a smradlavá, což také je, ale přesto plní svůj účel. Zajde tam žena, aby se očistila od čmýry, písař thory, aby se před napsáním poslední věty odstavce očistil od hříšných myšlenek.

Někdy se zdá, že hra utkvívá kdesi nahoře v kulisách, herci z ní stahují pásky, jejichž konce hravě drží v rukou nebo si je omotávají kolem těla, a že jen tu a tam některá nepoddajná páska vyzvedne před zděšeným obecenstvem toho či onoho herce do výše.

Mám nesporně odpor k antitézám. Přicházejí sice nečekaně, ale nepřekvapují, neboť byly vždycky na dosah ruky; pokud byly v podvědomí, pak jen na jeho nejzazším okraji. Plodí sice důkladnost, bohatství, úplnost, ale jen jako figura v kole života; honíme dokola svůj ubohý nápad. Jakkoliv se dovedou od sebe lišit, jsou bez jakékoliv nuance, rostou člověku pod rukama, jako by bobtnaly ve vodě, zpočátku se zdá, že porostou do nekonečna, ale nakonec se spokojí s průměrnou, neměnnou velikostí. Svinují se, nelze je rozvinout, skýtají opěrný bod, jsou dírou po suku, nehybným útokem, shůry, jak jsem ukázal, přitahují antitézy. Kéž by přitáhly k sobě všecky a navždy.

Psát deník je výhodné i proto, že si člověk s uklidňující jasností uvědomí změny, jimž neustále podléhá, na něž ovšem vcelku věří, které tuší a přiznává, které však povědomě popře vždycky, když má z takového přiznání načerpat naději nebo klid. V deníku najde důkazy toho, že i v situacích, které se dnes zdají nesnesitelné, žil, pozoroval a zapisoval postřehy, že tady tahle pravice se pohybovala jako dnes, kdy jsme sice moudřejší o možnost přehlédnout tehdejší situaci, ale proto tím spíše si musíme přiznat, jak neohroženě jsme tenkrát bojovali, což se nám dařilo přes všechnu tehdejší neznalost.

Rozběhnout se proti oknu a po roztříštěných rámech a střechách, vyčerpán nasazením veškerých sil, překročit římsu.

Růst sil po rozsáhlém, usilovném vzpomínání. K naší lodi se stáčí samostatná brázda, a se stoupajícím účinkem stoupá vědomí sil i sám účinek.

Dokončit sebemenší stať není ani tak těžké proto, že náš cit pro ukončení určitého úseku si žádá ohně, který nelze jen tak vykřesat z toho, co jsme doposud skutečně napsali, nýbrž spíš proto, že i nejmenší stať vyžaduje od autora spokojenost se sebou samým a sebezapomnění, z něhož se bez silného rozhodnutí a vnějšího impulsu nevychází tak snadno na čerstvé povětří všedního dne, a tak člověk spíš od všeho neklidně uteče a nenápadně se odpoutá dřív, než se stať hladce uzavře, takže závěr se pak musí dokončovat zvenčí holýma rukama, které musí nejen pracovat, ale také se něčeho přidržovat.

Obrat, k němuž dojde v hovoru, kde se nejdřív obšírně mluví o strastech nejhlubší existence a pak, ne zrovna nečekaně, ale ovšem také ne proto, že by to ze všeho prostě vyplynulo, se začne hovořit o tom, kdy a kde se příště sejdeme a co je při tom nutno uvážit. Když takový rozhovor skončí kromě toho ještě stiskem ruky, rozcházíme se v té chvíli s vírou v čistý a pevný řád života a s úctou k němu.

V autobiografii se nelze vyhnou tomu, aby tam, kde ve skutečnosti by mělo stát “jednou”, se velmi často nekladlo “občas”. Neboť člověk si stále uvědomuje, že vzpomínky se vynořují z temnot, které se slovem “jednou” narušují, slovem “občas” se sice také valně nešetří, ale z hlediska píšícího se aspoň uchovávají, a navíc mu dávají možnost přenést se přes věci, které se třeba v jeho životě vůbec nepřihodily, ale nahrazují mu věci, jichž se ve vzpomínce nedotýká ani tušením.

Malíři Ascherovi mám stát nahý modelem k svatému Šebestiánovi.

Žalné “dříve”, jehož se používá jen na firemních štítech.

Byl jsem moudrý, chcete-li, neboť jsem byl připraven kdykoliv zemřít, ale ne proto, že jsem vykonal vše, co mi bylo uloženo, nýbrž proto, že jsem z toho nic nevykonal a ani nemohl doufat, že z toho něco kdy vykonám.

Jenom nepřeceňovat to, co jsem napsal, tím se mi stane nedostižným to, co mám ještě napsat.

Naprosté sebepoznání. Objem schopností sevřít v ruce jako míček. Největší porážku přijmout jako něco známého a tak si i v tom zachovat pružnost.

Touha po hlubším spánku, který ještě víc rozkládá. Potřeba metafyziky je jen potřebou smrti.

Vynalezení ďábla. Nemůžeme být posedlí jen jediným ďáblem, neboť jinak bychom, aspoň zde na zemi, žili klidně, jako pod křídly Boha, svorně, bez odporu, bez rozmýšlení, provždy si jisti svým ochráncem. Jeho tvář by nás neděsila, neboť ve své posedlosti, přestože bychom byli poněkud citliví na tu podívanou, bychom byli dost chytří, abychom raději obětovali ruku na zakrytí jeho tváře. Kdyby se nás zmocnil jen jediný ďábel, který by měl klidný nerušený přehled o naší bytosti a možnost v mžiku s námi jakkoli naložit, pak by měl i dost síly, aby nás po celý lidský život držel, ba vznášel se s námi tak vysoko nad duchem božím, že bychom z něho nespatřili nejmenší zákmit, a tedy ani z té strany bychom nebyli zneklidňováni. Jen mnoho ďáblů je příčinou našeho neštěstí. Proč se navzájem nevyhladí až na jednoho, nebo proč se nepodřídí jedinému velkému ďáblu? Obojí by vyhovovalo ďábelskému principu, který žádá, aby nás co nejdokonaleji oklamali. K čemu je i ta nejdůkladnější péče, kterou nám všichni ďáblové věnují, když jim chybí jednota? Ďáblům záleží samozřejmě na vypadnutí jediného lidského vlasu víc než Bohu, neboť ďábel o ten vlas skutečně přijde, Bůh nikoliv. Jenomže dokud v nás je tolik ďáblů, špatně se nám povede.

Dutina, kterou vypálilo geniální dílo do okolního světa, je dobrou nikou, do níž lze postavit své malé světýlko. Odtud oheň vycházející ze všeho geniálního, obecná zanícenost, která podněcuje nejen k napodobení.

Manžel byl zezadu zasažen ostnem, - neví se, odkud se vzal povalen a proboden. Leží na zemi a naříká s pozvednutou hlavou a rozpřaženýma rukama. Později se už také na chvíli nejistě zvedne. Nedovede mluvit o ničem jiném než o tom, jak ho to zasáhlo, a ukazuje přibližně směr, odkud podle jeho názoru osten přišel. Ty stále stejné řeči unavují už manželku, ačkoliv muž ukazuje stále jiný směr.

Pořád ta představa širokého řeznického nože, který se rychle a s mechanickou pravidelností do mne z boku zařezává a ukrajuje teninké plátky, které při té rychlé práci odlétají skoro svinuté.

Nezoufat si, ani nad tím, že si nezoufáš. Když se už všecko zdá u konce, přesto se ještě objeví nové síly, což znamená právě, že žiješ. Neobjeví-li se, pak zde všecko končí, ale s konečnou platností.

Tohle předvídání, to následování příkladů, ta vyhraněná úzkost jsou směšné. Jsou to konstrukce, které i v představivosti, v níž jedině vládnou, pronikají pouze k okraji živoucího povrchu, ale pokaždé jako by je cosi rázem odplavilo. Kdo má tu kouzelnou ruku, kterou by strčil do mašinérie, aniž by ji tisíce nožů rozřezalo a roztrhalo?

Lovím konstrukce. Vcházím do pokoje a vidím, jak se v koutě bělostně prostupují.

Viděno vnějškově je strašné zemřít nebo dokonce se zabít v mladém věku. Odejít v naprostém zmatku, který by dalším vývojem nabyl smyslu, v beznaději nebo s jedinou nadějí, že tenhle životní výstup se při velkém účtování nebude počítat. V takové situaci jsem teď. Zemřít by neznamenalo nic jiného než přidat k nicotě nicotu, ale to by se příčilo citu, neboť jak bychom to pouhé nic vědomě mohli odevzdat nicotě, a to nejen prázdné nicotě, nýbrž hučící nicotě, jejíž nicotnost tkví pouze v neuchopitelnosti.

Skupina mužů, pánů a sluhů. Propracované tváře, lesknoucí se živými barvami. Pán si sedá ke stolu a sluha mu na podnose přináší jídlo. Mezi oběma není o nic větší rozdíl a nelze jej jinak hodnotit, než například rozdíl mezi mužem, jenž shodou nesčetných okolností je Angličanem a žije v Londýně, a jiným mužem, který je Laponcem a v dané chvíli se nám ve svém člunu plaví po rozbouřeném moři. Ovšem, sluha se může stát pánem - i to jen za jistých okolností - ale tato otázka, ať už ji lze jakkoliv zodpovědět, zde nerozhoduje, protože jde o okamžité zhodnocení okamžitého stavu věcí.

Strach před bláznovstvím. Spatřovat bláznovství v každém přímočarém citu, který dává zapomenout na vše ostatní. Co je pak ne-bláznovství? Ne-bláznovství je stát jako žebrák před prahem u vchodu, shnít a padnout. Ale P. a O. jsou přece odporní blázni. Musí existovat bláznovství větší než jejich nositelé. Odporná je snad ona vypínavost malých bláznů v jejich velikém bláznovství. Ale nejevil se zrovna tak i Kristus farizejům?

Podivná, naprosto si odporující představa, že člověk, který zemřel například ve tři hodiny v noci, hned poté, třeba za ranního rozbřesku, vstupuje do vyššího života. Jaká neslučitelnost leží mezi viditelným člověčenstvím a vším ostatním! Jak z jednoho tajemství vyrůstá vždy ještě větší! Hned na začátku dochází lidskému počtáři dech. Vlastně by se člověk měl bát vyjít z domu.

Nenávist k aktivnímu sebepozorování. Dušezpytné analýzy, jako: Včera jsem byl takový, a to proto, dnes jsem takový, a to proto. Není to pravda, vůbec ne proto, ani proto, a také ne takový ani makový. Klidně snášet sám sebe a neukvapovat se, žít tak, jak je třeba, a neobíhat se jako pes.

Nikdy nelze přehlédnout a posoudit všechny okolnosti, které mají vliv na okamžitou náladu, ba dokonce v ní samé, a nakonec i na samo posouzení, proto není správné říkat, včera jsem se cítil pevný, dneska jsem zoufalý. Takové rozlišování dokazuje jen to, že bychom se rádi dali ovlivnit a pokud možno mimo sebe, skryti za předsudky a fantaziemi, vedli na čas umělý život, jako se občas někdo v koutku krčmy, dostatečně kryt skleničkou kořalky, baví výhradně sám se sebou, samými klamnými, nedokazatelnými představami a sny.

Objevy se vnutily člověku.

Proč se Čukčové nevystěhují ze své strašlivé země, všude by žili lépe ve srovnání s tím, jak žijí teď a co si nyní přejí. Ale nemohou; vše, co je možné, se přece děje; možné je jen to, co se děje.

Hrůza pouhé schematičnosti.

Začátek každé novely je zprvu směšný. Zdá se beznadějné, že by se tenhle nový, ještě nehotový, přecitlivělý organismus mohl uchovat v hotové organizaci světa, které se jako každá hotová organizace uzavírá před vším ostatním. Přitom ovšem zapomínáme, že novela, pokud vzniká právem, nese v sobě hotovou organizaci, i když ji ještě zcela nerozvinula; z toho hlediska není proto správné zoufat nad počátkem novely; zrovna tak by si museli zoufat rodiče nad kojencem, neboť tuhle ubohou a neobyčejně směšnou bytůstku nechtěli přece přivést na svět. Nikdy se ovšem neví, zda zoufalství, které cítíme, je oprávněné, nebo nikoliv. Ale jistým vodítkem může ta úvaha být; právě nedostatek téhle zkušenosti mi už uškodil.

Na jistém stupni sebepoznání, provázeném jinými pro pozorování příznivými jevy, si člověk zpravidla bude připadat odporný. Jakékoliv měřítko dobra - ať už se názor na ně sebevíc liší - se bude zdát příliš veliké. Člověk pozná, že je pouhou krysí dírou bědných postranních myšlenek. Ani nejnepatrnější čin se neoprostí od těchto postranních myšlenek. Ty postranní myšlenky budou už tak nečisté, že ve stavu sebepozorování je člověk ani nebude chtít promyslet a spokojí se s tím, že si je prohlédne z dálky. U těch postranních myšlenek nepůjde ovšem jen o pouhou sobeckost, která ve srovnání s nimi se bude jevit jako ideál dobra a krásy. Špína, kterou člověk objeví, se bude zhlížet sama v sobě, bude samoúčelná, člověk pozná, že přišel na svět poznamenán touto zatížeností, a proto nenápadně nebo právě naopak až příliš nápadně sejde opět ze světa. Na nejhlubším dně najde člověk špínu, nejspodnější dno nebude tedy lávovité, nýbrž špinavé. Špína bude na samém dně i na samém vrcholu, a dokonce i pochyby při sebepozorování brzy pak zeslábnou a samolibě zpyšní jako prase válející se v hnoji.

Nekonečná přitažlivost Ruska. Lépe než Gogolova Trojka to vystihuje obraz veliké, nedohledné řeky se žlutavou vodou, která se všude, ale ne příliš vysoko, vzdouvá. Na březích divoká, rozervaná křoviska, zlomená stébla. Nic to nevystihuje, spíš všecko zastírá.

Nejvděčnější místo pro bodnutí leží snad mezi bradou a hrdlem. K tomu je třeba zvednout bradu a vrazit nůž do napjatých svalů. Tohle místo je však vděčné asi jen v představách. Člověk očekává, že spatří velkolepý gejzír krve a roztrhne spleť šlach a chrupavek, jaká se vyskytuje v pečených krocaních stehnech.

Proč je nesmyslné se ptát? Naříkat znamená: klást otázky a čekat, až se dostaví odpověď. Avšak otázky, které si samy neodpoví už při svém vzniku, se odpovědi nedočkají. Ten, kdo se ptá, není nijak vzdálen toho, kdo odpovídá. Nejde o to překonat nějaké vzdálenosti. Proto je nemyslitelné se ptát a čekat.

Neřešitelná otázka: Jsem zlomen? Upadám? Skoro vše tomu nasvědčuje (chlad, tupost, nervový stav, nesoustředěnost, neschopnost pracovat, bolesti hlavy, nespavost), proti tomu svědčí skoro už jen naděje.

Nedůtklivost vůči chladu, vůči všemu. O půl desáté večer teď kdosi ve vedlejším bytě vtlouká hřebík do naší společné stěny.

Chtěl otevřít dveře na chodbu, ale nešlo to. Podíval se nahoru, dolů, nenašel žádnou překážku. A dveře nebyly také zamčené, klič vězel vevnitř, kdyby se někdo pokoušel zamknout zvenčí, musel by klíč vysunout. A kdo by taky zamykal? Vrazil kolenem do dveří, matné sklo zadrnčelo, ale dveře nepovolily. No tohle. Vrátil se do pokoje, vyšel na balkón a pohlédl dolů na ulici. Ale ještě ani myšlenkou nepostihl odpolední shon tam dole a už se zas vrátil ke dveřím a snažil se je ještě jednou otevřít. Ale teď to vlastně nebyl ani pokus, dveře se hned otevřely, nemusel ani přitlačit, přímo se rozlétly v průvanu, který vál od balkónu; vešel na chodbu bez námahy jako děcko, jemuž se jen tak z žertu dovolí, aby se dotklo kliky, zatímco ve skutečnosti ji stiskne někdo větší.

Přijmi mě do své náruče, to jsou hlubiny, přijmi mě do hlubin, nechceš-li teď, tak později.

Vezmi si mě, vezmi si mě, spleti bláznovství a muk.

Vybouřit se v neřestech má nenahraditelnou hodnotu, totiž tu, že neřesti povstanou a zjeví se v celé síle a velikosti, i když, vzrušeni spoluúčastí, z nich zahlédneme jen malý pablesk. Nelze si osvojit námořnický život cvičením v kaluži, zato se lze přílišným trénováním v kaluži stát neschopným života na moři.

Je to možné, že rozumem a přáním poznávám nejprve chladné obrysy budoucnosti, a pak teprve, jimi přitahován a postrkován, pozvolna pronikám do skutečné budoucnosti?

Smíme mávat vůlí nad hlavou jako bičem ve vlastní ruce.

Byl jsem tak hluboko zalezlý v dílně, v úplné tmě, někdy jsem musel dokonce hádat, co držím v ruce, ale přesto jsem za každý špatný steh dostal od mistra pohlavek.

Člověk k ničemu. Přítel? Snažím-li si uvědomit, co je vlastně jeho, zbývá, ovšem jen při nejblahovolnějším posouzení, jeho hlas, který na rozdíl od mého hlasu je poněkud hlubší. Když zvolám “Zachráněn”, myslím jako kdybych byl Robinson a zvolal “Zachráněn”, opakoval by to hlubším hlasem. Kdybych byl Korach a zvolal “Vše ztraceno”, hned by se snažil opakovat to hlubším hlasem. Pomalu to unavuje, mít stále po boku toho basistu. Přitom není ani tak horlivý, opakuje ty věci pouze proto, že musí a nic jiného nedovede. Někdy o dovolené, zbývá-li mi čas věnovat se osobním věcem, se s ním radím, například v altánu, jak bych se ho mohl zbavit.

Ten, koho hledáme bydlí většinou vedle. Nelze to jen tak vysvětlit, zatím to musíme brát jako nezvratnou skutečnost. je tak hluboko zakotvená, že se jí nelze vyhnout, i kdybychom se o to snažili. To proto, že o hledaném sousedovi nic nevíme. Nevíme totiž, ani že ho hledáme, ani že bydlí vedle, ale pak zcela určitě bydlí vedle. O té obecné nezvratné skutečnosti jako takové můžeme ovšem vědět, to vědění vůbec nevadí, i když si je úmyslně a stále zpřítomňujeme.

Řvavé trubky nicoty.

Nikdy jsem nechápal, že skoro každý, kdo umí psát, dovede v bolesti objektivovat vlastní bolest, takže například já sám v neštěstí, možná ještě s rozpálenou nešťastnou hlavou, si mohu sednout a někomu písemně sdělit: Jsem nešťastný. Ba mohu ještě víc, a podle nadání, na něž jako by neštěstí neplatilo, mohu o tom spřádat fantazie v nejrůznějších obměnách, prostince nebo antiteticky nebo s celým orchestrem asociací. A není v tom žádná lež a nijak to netiší bolest, je to prostě milostiplný přebytek sil ve chvíli, kdy bolest vlastně očividně spotřebovala všecky mé síly až na vyškrábané dno mé bytosti. Jaký je to tedy přebytek?

V míru se nehneš z místa, ve válce vykrvácíš.

Vše, co dělá, připadá mu neobyčejně nové. Je mu jasné, že kdyby to nemělo svěžest života, samo o sobě by to neodvratně vyvěralo ze starého pekelného bahna. Ale ta svěžest ho klame, umožňuje mu zapomenout nebo brát tu věc lehce, nebo ji sice odhalit, ale bezbolestně. Dnes, dnešního dne se pokrok zřejmě vydal na cestu na pokrokem.

Pověra, zásada a umožnění života: Nebem neřestí vstupujeme do pekla ctnosti. Tak snadno? Tak špinavě? Tak nemožně? Pověra bývá prostá.

Do zátylí mu vyřízli kruhový otvor. Slunce a celý svět tam nahlíží. Znervózňuje ho to, odvádí ho to od práce, a také ho zlobí, že zrovna on je vyloučen z té podívané.

Předtucha konečného vysvobození se nijak nevyvrací tím, když druhého dne zajetí stále ještě trvá, nebo se dokonce zostřilo, ba ani když se výslovně prohlásí, že nikdy neskončí. To vše může být naopak nutným předpokladem konečného vysvobození.

Neštěstí neustálého začátku, nemožnost si zastírat, že všecko je jen začátek, ba ani ne začátek; bláznovství těch, kteří to nevědí a hrají třeba kopanou, aby se konečně jednou “hnuli z místa”, vlastní bláznovství v sobě samém pohřbené jako v rakvi, bláznovství těch druhých, kteří si myslí, že to, co vidí, je skutečná rakev, tedy taková, kterou lze odnést, otevřít, rozbít, vyměnit.

Když se mermomocí chci stát lehkým atletem, pak je to přibližně tak, jako kdybych si přál přijít do nebe a směl tam být tak zoufalý jako zde.

I kdyby můj stav byl sebebídnější, “za těchto okolností” (zejména s ohledem na slabou vůli) dokonce nejbídnější na světě, přesto se musím i ve vlastním zájmu snažit dosáhnout s ním toho nejlepšího, a je prázdnou sofistikou říkat, že takto lze dosáhnout jen jednoho, což je i to nejlepší, totiž zoufalství.

Nezdá se mi, že by se vyskytovali lidé, jejichž vnitřní situace by se podobala mé, ale dovedu si alespoň takové lidi představit, že by jim však kolem hlavy neustále lítal tajemný havran jako mně, to si ani představit nedovedu.

Lze si docela dobře pomyslit, že nádhera života se prostírá kolem každého člověk a vždy v celé šíři, ale zahaleně, v hlubinách, neviditelně, nedostižně. A neprostírá se tam nijak nepřátelsky, nijak odmítavě, nijak hluše. Zavoláme-li ji pravým slovem, pravým jménem, přijde. To je podstata čarování, které netvoří, nýbrž přivolává.

Podstata pouštní cesty. Člověk, jenž se jako lidový vůdce svého organismu ubírá touto cestou s umdlévajícím (víc si představit nelze) vědomím toho, co se děje. Po celý život tuší Kanaán; těžko uvěřit, že by tu zemi měl spatřit až před smrtí. Ten poslední pohled může mít jen ten smysl, že se ukáže, jak nedokonalým okamžikem je lidský život, nedokonalým, protože tenhle způsob života by mohl trvat do nekonečna a nevzešlo by z toho nic jiného než okamžik. Mojžíš nedojde do Kanaánu nikoliv proto, že jeho život byl příliš krátký, nýbrž proto, že to byl lidský život. Závěr pěti knih Mojžíšových se podobá závěrečné scéně “Éducation sentimentale”.

Kdo není s to zaživa se vypořádat s životem, potřebuje jednu ruku k tomu, aby trochu zaháněla zoufalství nad vlastním osudem - což se děje velmi nedokonale -, druhou rukou pak může zapisovat to, co vidí pod troskami, neboť vidí jinak a víc než ostatní, vždyť už zaživa je mrtvý a vlastně jediný, kdo skutečně přežil. Ovšem za předpokladu, že nepotřebuje obě ruce, ba víc, než jich má, k boji proti zoufalství.

Nemohl vstoupit do domu, neboť zaslechl hlas, který mu pravil: “Počkej, až tě tam zavedu!” A tak stále ještě leží v prachu před domem, ačkoliv zřejmě už vše je zbytečné (jak by řekla Sára).

Všecko je fantazie, rodina, úřad, přátelé, ulice, všecko je fantazie, vzdálenější nebo bližší, i žena; a pravdou je pak jen to, že tiskneš hlavu ke stěně cely bez oken a dveří.

Znalec, odborník, člověk, který ví své, ví ovšem věci, které nelze sdělit, ale které naštěstí zřejmě také nikdo nepotřebuje.

Pocit naprosté bezmoci. Co tě poutá k těm pevně ohraničeným, mluvícím, očima blýskajícím tělům těsněji než k nějaké věci, například k násadce v ruce? Snad to, že jsi jejich druhu? Ale vždyť nejsi jejich druhu, proto jsi také nadhodil tu otázku. Pevná ohraničenost lidských těl je děsivá.

Zvláštnost a neřešitelnost toho, že nezanikáš, že tě cosi mlčky vede. Nutí to k absurditě: “pokud jde o mě, byl bych už dávno ztracen”. Pokud jde o mě.

Moci svobodně rozhodovat o světě bez ohledu na jeho zákony. Vyhlašovat zákon. Štěstí plynoucí z dodržování zákona. Nelze však vyložit světu zákon o tom, že vše zůstává při starém, jenom takový zákonodárce bude svobodný. To by nebyl zákon, nýbrž zvůle, vzpoura, sebeodsouzení.

Z dopisu: “Hřeje mě to v té smutné zimě.” Tyhle metafory mě kromě mnoha jiných věcí při psaní uvádějí v zoufalství. Nesoběstačnost psaní, závislost na služebné, která zatápí, na kočce, které se hřeje u kamen, ba i na ubohém starém člověku, který se ohřívá. To vše jsou svébytné, zákonité úkony, jen psaní je bezmocné, nespočívá v sobě samém, je špásem a zoufalstvím.

Je v tom nepochybně jakési štěstí, moci klidně napsat: “Zadušení je nad všechno pomyšlení strašné.” Ovšem nad všechno pomyšlení, takže by se přece jen zas nic nenapsalo.

Co znamenají včerejší zjištění dnes? Znamenají totéž co včera, jsou pravdivá, až na to, že v korytech mezi velkými kameny zákona pomalu zasychá krev.

Nekonečné, hluboké, vroucí, spásné štěstí sedět vedle košíku s dítětem proti matce. Je v tom také něco z pocitu: nezáleží už na tobě, ledaže bys chtěl. Proti tomu pocit bezdětného: vždycky záleží na tobě, ať chceš nebo nechceš, v každém okamžiku, v každém drásavém okamžiku, vždy záleží na tobě a vždy marně. Sisyfos byl mládenec.

Není to tak zlé; stačí překročit práh a vše bude dobré. Jiný svět, a nemusíš nic říkat.

Chycen za límec, vláčen ulicemi, hozen do dveří. Schematicky tomu tak je, ve skutečnosti jsou to protisíly, jen o něco - o život, o mučivé něco - méně divoké než ty první. Já pak jsem obětí obou.

Pokud vím, nikdo neměl tak těžký úkol. Dalo by se říci: není to žádný úkol, ba ani nemožný úkol, ba není to ani sama nemožnost, není to nic, není tu ani tolik dítěte jako v naději neplodné ženy. A přesto je to atmosféra, v níž dýchám, dokud dýchat mám.

Pro všecko existuje umělá, ubohá náhražka: pro předky, pro manželství i potomky. V křečích se vytváří, a pokud nezajdeme už na ty křeče, zajdeme na bezútěšnost náhražky.

Váhání před zrozením. Existuje-li stěhování duší, pak nejsem ještě ani na nejnižším stupni. Můj život se váhá narodit.

Vzepření. Nechci se vyvíjet určitým způsobem, chci na jiné místo, to je vpravdě to “chtít na jinou hvězdu”, stačilo by mi stát těsně vedle sebe, stačilo by mi, kdybych mohl místo, na němž stojím, chápat jako jakési jiné místo.

Ráno jsem si myslel: “Tímhle způsobem bys snad mohl žít, teď ten život chraň už jen před ženami.” Chraň ho před ženami, ale když v onom “tímhle způsobem” už ty ženy vězí.

Říci, že jsi mě opustil, by bylo velmi nespravedlivé, ale že jsem byl opuštěn, a chvílemi strašlivě opuštěn, to je pravda.

Podivuhodná, tajuplná, snad nebezpečná, snad spásná útěcha spisování: vyskočíš z vražedné řady, pozoruješ čin. A pozoruješ ho tak, že si vytvoříš vyšší způsob pozorování, vyšší, nikoliv přesnější, a čím je vyšší, čím méně ho lze dosáhnout z “řady”, tím je nezávislejší, tím víc se řídí vlastními zákony pohybu, tím nevypočitatelněji, radostněji, strměji postupuje.

Viděno primitivním zrakem, nejvlastnější, nejnevývratnější pravdou, jež není narušena ničím cizorodým (mučednictvím, zástupnou obětí), je pouze tělesná bolest. Zvláštní, že nejvyšším bohem prvních náboženství se nestal bůh bolesti, k čemuž došlo snad až v pozdějších dobách. Každý nemocný svého boha, souchotinář boha zadušení. Jak snést jeho přibližování, nenajdeme-li k němu vztah už před strašlivým splynutím?

Odmítavá postava, na níž jsem vždy narazil, neříkala “Nemiluji tě”, nýbrž říkala: “Nemůžeš mě milovat, jakkoli se o to snažíš, nešťastně miluješ lásku ke mně, láska ke mně tě nemiluje.” Tudíž je nesprávné říkat, že jsem zakusil slovo “Miluji tě”, zakusil jsem jen vyčkávavé ticho, které mělo být přerušeno mým “Miluji tě”, jen to jsem zakusil, jinak nic.

Možnost sloužit z plných plic.

Divadelní ředitel, který musí všecko od základu sám vytvořit, dokonce i herce nejdřív zplodit. Diváka odkážou na jindy, ředitel se zabývá důležitou divadelní prací. Copak dělá? Vyměňuje plenky jednomu z budoucích herců.

Sám jet na útočníkově koni. Jediná možnost. Ale jakých sil a jaké obratnosti je k tomu zapotřebí! A jak pozdě už je!

Někde čeká pomoc a honci mě ženou tím směrem.

Ještě se nenarodit a už muset chodit po ulicích a hovořit s lidmi.

Pět zásad pekla (v genetickém sledu): 1. “Nejhorší je za oknem.” Všecko ostatní je andělské, což se uzná buď výslovně, nebo při jisté netečnosti mlčky. 2. “Každou dívku musíš mít!” nikoliv donchuánsky, nýbrž na základě toho, čemu ďábel říká “sexuální etiketa”. 3. “Tuhle dívku nesmíš mít!”, a tudíž také nemůžeš. Nebeská fata morgana v pekle. 4. “Všecko jen z nezbytnosti”; máš-li nezbytné, buď spokojen. 5. “Všecko je nezbytné.” Jak můžeš mít všecko? Proto nemáš ani nezbytné.

Věčné mládí je nemožné; i kdyby mu nic nestálo v cestě, znemožnilo by je sebepozorování.

Práce s pluhem. Hluboko se zaboří, a přesto ujíždí lehce. Nebo jen rýpne o zem. Nebo jede naprázdno se zvednutou nicotnou radlicí, lhostejno, zda s ní, nebo bez ní.

Někdy se práce uzavírá, jako se zavírá nevyhojená rána.

Lze to nazvat dialogem, když druhý mlčí, a ty se ho snažíš nahradit, abys zachoval zdání rozhovoru, čili ho napodobuješ, čili paroduješ, čili sám sebe paroduješ.

Ve dvou se cítí opuštěnější než sám. Když je s někým pohromadě, ten druhý po něm sahá a on je mu bezmocně vydán všanc. Když je sám, sahá po něm sice celé lidstvo, ale nespočet napřažených rukou se splétá do sebe a nikdo se ho nedotkne.

Není správné o někom říci: měl to lehké, málo trpěl; správnější by bylo: byl takový, že se mu nic nemohlo stát; ještě správnější: vše vytrpěl, ale vše za jediný nedílný okamžik, jak ho mohlo ještě něco potkat, když se ve skutečnosti nebo pod jeho mocným příkazem vyčerpaly všechny variace utrpení.

Hloubíme babylónskou šachtu.

Stéblo? Někdo se chytá tužkové čáky, aby se udržel nad vodou. Chytá? Jako utonulý sní o záchraně.

Smrt ho musela vyzvednout z života, jako se zvedá mrzák z vozíku. Seděl v životě tak pevně a ztěžka jako mrzák ve vozíku.