V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nikdy jsem nepoznal pravidla.

Zlo, které tě obklopuje v půlkruhu jako obočí nad okem, plamenným zrakem donuť k nečinnosti. Ve spánku nechť nad tebou bdí, aniž by se i jen trochu smělo pohnout.

Zkoumavá myšlenka pronikala bolestmi, znásobovala muka a nijak nepomáhala. Jako když se v domě, který stojí v plamenech, poprvé nadhodí základní architektonická otázka.

Mnoho jich čeká. Nepřehledné množství ztrácející se v temnotách. Co chtějí? Zřejmě mají určité požadavky. Vyslechnu ty požadavky a pak odpovím. Ale na balkón nevyjdu; nemohu, i kdybych chtěl. Na zimu se balkónové dveře zamykají a klíč není po ruce. Ale ani k oknu nepřistoupím. Nikoho nechci vidět, nechci se dát zmást tou podívanou, u psacího stolu, to je moje místo, hlavu v dlaních, to je můj postoj.

A tak si kulhavci myslí, že budou létat spíš než lidé, kteří chodí dobře. A to dokonce leccos mluví pro jejich domněnku. Pro co všecko leccos nemluví?

Skryl jsem rozum do ruky, zvesela, zpříma nesu hlavu, ale ruka mi znaveně visí, rozum ji táhne k zemi. Jen se podívej na tu malou, mozolovitou, žilnatou, vrásčitou, naběhlou, pětiprstou ruku, jak dobře, že jsem rozum zachránil do té nenápadné schránky. Zvlášť výborné je, že mám dvě ruce. Jako v dětské hře se ptám: V které ruce mám rozum? Nikdo to neuhádne, protože sepnu ruce a v tu ránu přenesu rozum z jedné ruky do druhé.

Daleko, daleko se odehrávají světové dějiny, světové dějiny tvé duše.

Na Balzakově holi: Zdolám všecky překážky. Na mé: Zdolávají mě všecky překážky. Společné je to “všecky”.

Doznání, bezpodmínečné doznání a brána se rozlétne, uvnitř domu se objeví svět, jehož matný odlesk pronikal dosud ven.

To, že na světě je strach, smutek a pustota, tomu on rozumí, ale jen proto, že to jsou vágní, všeobecné, povrchní pocity. Ostatní pocity popírá, všecko, čemu my tak říkáme, je prý jen zdání, pohádka, zrcadlení zkušenosti a vzpomínky. Má za to, že tomu jinak ani nemůže být, neboť náš cit nemůže přece nikdy obsáhnout, tím méně převýšit skutečné dění. Tohle všecko prožíváme buď před skutečnou událostí, která živelně a nepochopitelně rychle zaniká, nebo po ní, jsou to vysněné báchorky a týkají se pouze nás. Žijeme v půlnočním tichu a východ a západ slunce prožíváme tak, že se otáčíme k východu nebo západu.

Nechuť k životu, špatně pochopená výchova, staromládenectví dělají skeptika, ale ne nutně; leckterý skeptik se aspoň ideálně ožení, aby zachránil svou skepsi, a stane se věřícím.

Zachovat klid; vyhýbat se tomu, co žádá vášeň, vyznat se v proudech, a proto plavat proti proudu; kvůli příjemnému pocitu unášení plavat proti proudu.

Co tě ruší? Co ti drásá srdce? Co sahá po klice tvých dveří? Co tě volá z ulice, a přesto nevstoupí otevřenou branou? Ach, to je ten, koho rušíš, jemuž drásáš srdce, u jehož dveří saháš po klice, na něhož voláš z ulice a jehož otevřenou branou nechceš vstoupit.

Kočka chytla myš. “Co teď uděláš,” zeptala se myš, “máš strašlivé oči.” “Ach,” řekla kočka, “takové oči mám vždycky. Na to si zvykneš.” “Raději odejdu,” řekla myš. “děti na mě čekají.” “Děti čekají?” řekla kočka, “tak jen rychle jdi. Chtěla jsem se tě jen na něco zeptat.” “Tak se, prosím tě, ptej, ale už se opravdu připozdívá.”

Základní slabost člověka netkví snad v tom, že neumí zvítězit, nýbrž v tom, že vítězství nedovede využít. Mládí vítězí nad vším, nad klamem, nad skrytým ďábelstvím, ale není tu nikoho, kdo by vítězství dovedl uchovat, oživovat, neboť mezitím pomine i mládí. Stáří se už neodvažuje zabývat se vítězstvím a nové mládí, trápené hned novými útoky, chce vítězství pro sebe. Tak sice neustále vítězíme nad ďáblem, ale nikdy ho nepotřeme.

Jakýsi muž pochyboval o božském původu císaře, tvrdil, že císař je právem naším nejvyšším pánem, nepochyboval o císařově božském poslání, to mu bylo jasné, pochyboval jen o jeho božském původu. Nevzbudilo to ovšem mnoho pozornosti; když příboj vyvrhne na břeh krůpěj vody, nenaruší to věčné vlnobití moře, naopak je jím to podmíněno.

Říkáš, že mám sestoupit ještě hlouběji, ale jsem už přece dost hluboko, ale když to musí být zůstanu tady. Jaká prostora! Je to zřejmě nejhlubší místo. Ale zůstanu tady, jenom mě nenuť, abych sestoupil ještě hlouběji.

Byl jsem bezmocný vůči té figuře, klidně seděla u stolu a civěla na stolní desku. Chodil jsem v kruhu kolem ní a měl jsem pocit, že mě škrtí. Kolem mě chodil kdosi třetí a měl pocit, že ho škrtím. Kolem třetího chodil čtvrtý a měl pocit, že ho škrtí. A tak to pokračovalo až k hvězdným drahám a ještě dále. Všecko cítí ten škrtivý stisk na hrdle.

“To není pustá zeď, to je sladký život slisovaný do podoby zdi, rozinka vedle rozinky.” – “Tomu nevěřím.” – “Tak ochutnej.” – “Samou nevírou nemohu ani zvednout ruku.” – “Podám ti rozinku k ústům.” – “Samou nevírou ji nemohu ani ochutnat.” – “Tak se propadni.” – “Neříkal jsem, že před touhle pustou zdí se člověk musí propadnout?”

Plavu jako ostatní, jenomže mám lepší paměť než ostatní a nezapomněl jsem někdejší neschopnost plavání. Ale právě proto, že jsem nezapomněl, nepomůže mi plavecké umění a já plavat neumím.

Protože jsem předvídal, co přijde, skrčil jsem se do koutka světnice a předsunul před sebe kanape. Kdyby teď někdo přišel, musel by mě vlastně pokládat za blázna, ale ten, kdo přišel, si to nemyslel. Z vysokých holínek vytáhl karabáč, točil s ním nad hlavou, pohupoval se na rozkročených nohou a křičel: “Ven z toho kouta! Tak bude to?”

Jde o to, aby ses dorozuměl se svinkou na zdi. Jakmile do ní vpravíš otázku po smyslu toho, co dělá, vyhubíš národ svinek.

Život je neustálým odváděním pozornosti, jež nám nedovolí ani uvědomit si, od čeho to vlastně odvádí.

Ještě že i ten nejzarytější konzervativec se vzmůže na radikalitu umírání!

Nejvíc nenasytní bývají asketi, vyhlašují hladovky ve všech oblastech života a zároveň tím chtějí dosáhnout toto: 1. aby hlas řekl: přestaň, už ses dost postil, teď smíš jíst jako druzí a nebude se ti počítat jako jídlo; 2. aby tentýž hlas zároveň řekl: teď ses tak dlouho postil z vlastního donucení, od této chvíle se budeš postit s radostí, bude to sladší než pokrm (přitom však budeš také skutečně jíst); 3. aby tentýž hlas zároveň řekl: přemohl jsi svět, zprošťuji tě světa, jídla i postu. (Přitom však budeš jíst i se postit.) K tomu se druží ještě hlas, který k nim stále hovoří: nepostil ses sice dokonale, ale máš dobrou vůli, a ta stačí.

“Nikdy nenačerpáš vodu z téhle studny.” – “Jakou vodu? Z jaké studně?” – “Kdo se ptá?” – Ticho. – “Jaké ticho?”

Musíš hlavou prorazit zeď. Není těžké ji prorazit, neboť je z tenkého papíru. Těžké však je, nedat se klamat tím, že na papíře je už obyčejně věrně namalováno, jak prorážíš zeď. Svádí tě to, abys prohlásil: “Což ji stále neprorážím?”

Bojuji; nikdo o tom neví; leckdo to tuší, tomu se nelze vyhnout; ale nikdo to neví. Plním každodenní povinnosti, lze mi vytknou trochu roztržitosti, ale ne moc. Každý ovšem bojuje, ale já bojuji víc než jiní, většina lidí bojuje jako v spánku, jako když ve snu hýbáme rukou, abychom zahnali nějaký přízrak, ale já jsem vystoupil z řady a bojuji s uváženým a pečlivým využitím všech sil. proč jsem vystoupil z halasného sice, ale z toho hlediska děsivě tichého zástupu? Proč jsem na sebe upoutal pozornost? Proč jsem teď na prvním místě v nepřítelově seznamu? Nevím. Jiný život se mi nezdál hodným žití. Válečné dějiny nazývají takové lidi rozenými vojáky. A přesto tomu tak není, nedoufám ve vítězství a netěší mě boj pro boj, těší mě jen jako jediná věc, kterou je třeba dělat. Takto mě ovšem těší víc, než mohu ve skutečnosti zažít, víc, než mohu rozdat, třeba nezajdu ani tak na ten zápas, jako spíš na tu radost.

Jsou to cizí lidé, a přesto patří ke mně. Mluví jako propuštěnci, s nevědomostí propuštěnců, trochu omámení, nemají ani chvíli času na nové poznání. Hovoří spolu jako pán s pánem, každý předpokládá u druhého svobodu a právo samostatného rozhodování. V podstatě se však nezměnili, názory zůstaly stejné, i pohyby a pohled. Něco se ovšem změnilo, ale nemohu ten rozdíl vystihnout, když mluvím o propuštěnectví, je to jen nouzový pokus o výklad. Proč by se také měli cítit propuštěni? Všechna omezení a závislosti se zachovaly, vzájemné napětí mezi nimi se nezměnilo, každý je na svém místě a natolik připraven k boji, který ho čeká, že dokonce ani nemluví o ničem jiném než o tom, ať se jich zeptáš na cokoliv. V čem spočívá tedy ten rozdíl, očichávám je jako pes a nemohu ten rozdíl objevit.

Kam až sahá okruh života, poznáš podle toho, že na jedné straně lidstvo od nepamětna překvapuje řečmi a na druhé straně jsou ty řeči možné jen tam, kde je vůle ke lži.

Přiznání a lež je totéž. Člověk lže, aby se mohl přiznat. To, čím člověk je, nelze vyjádřit, neboť tím právě je; sdělovat lze jen to, čím člověk není, tedy lež. Teprve v chóru je snad skryta jistá pravda.

Ne že bys byl zasypán v dolech a spousta kamení tě, slabého jedince, dělila od světla, naopak, jsi venku a chceš proniknout k zasypaným a jsi bezmocný proti té spoustě kamení a svět a jeho světlo tě naplňuje ještě větší bezmocí. Každou chvíli se může zadusit ten, koho chceš zachránit, takže musíš pracovat jako šílený, a on se nikdy nezadusí, takže nesmíš přestat.

“Jdeme správně?” zeptal jsem se průvodce, řeckého Žida. Ve svitu pochodně obrátil ke mně bledou, něžně truchlivou tvář. Zdálo se, že je mu zcela lhostejné, jdeme-li správně. Jak jsme se taky dostali k tomu průvodci, který nás jen mlčky provázel cestou, jíž jsme se ubírali, místo aby nám ukazoval římské katakomby? Zastavil jsem se a čekal, až bude celá společnost pohromadě. Zeptal jsem se, jestli někdo nechybí; nikoho nepostrádali. Nezbývalo mi než se s tím spokojit, neboť já sám jsem nikoho neznal; v chumlu cizinců jsme sestoupili za průvodcem do katakomb, až teď jsem se snažil s nimi nějak seznámit.

Mám silné kladivo, ale nemohu ho použít, neboť jeho topůrko žhne.

Mnozí slídí po hoře Sinai. Jejich řeč je nejasná, buď jsou upovídaní, nebo křičí, nebo jsou zamlklí. Ale nikdo z nich nesestoupí přímou cestou po široké, nově zbudované, hladké silnici, která sama už prodlužuje a zrychluje kroky.

Psaní jako forma modlitby.

Nebojoval dost? Když pracoval, byl už ztracen; věděl, to, řekl si otevřeně: přestanu-li pracovat, jsem ztracen. Bylo tedy chybou, že se pustil do práce? Sotva.

Myslel si, že zhotovil sochu, ale pořád jen umíněně nebo spíš ještě bezmocně tloukl do stejné rýhy.

Duchovní poušť. Mrtvoly karavan tvých někdejších a tvých budoucích dnů.

Tohle je život mezi kulisami. Rozednívá se, to má být jitro v přírodě, pak se rázem setmí a už je večer. Není to žádný složitý klam, ale člověk se musí podvolit, dokud stojí na prknech. Lze jen uprchnout do pozadí, máme-li dost sil, proříznout plátno a skrze cáry namalovaného nebe, přes haraburdí se utéci do opravdové, úzké, tmavé, vlhké ulice, která se sice stále ještě, protože je nablízku divadlo, jmenuje Divadelní ulice, ale je pravdivá a jsou v ní všecky hlubiny pravdy.

“Na tenhle kus zkrouceného kořene chceš teď zahrát jako na flétnu?” – “Nenapadlo by mi to, ale udělám to jen proto, že to očekáváš.” – “Že to očekávám?” – “Ano, neboť když vidíš mé ruce, říkáš si, že jim žádné dřevo neodolá a rozezní se, jak budu chtít.” – “Máš pravdu.”

Poběžíš-li stále vpřed, budeš-li se brodit kupředu vlahým vzduchem, ruce po stranách jako ploutve, budeš-li s nepřítomným spěchem letmo pohlížet na všecko, co míjíš, mine jednou i kočár. Staneš-li však na místě, zapustíš-li silou pohledu kořeny do hloubi a do šíře -, nic tě nesmete, vždyť to nejsou vlastně kořeny, nýbrž jen síla tvého upřeného zraku -, pak spatříš i neměnnou šerou dálku, odkud nemůže přijet nic než právě jen jednou onen kočár, blíží se, je stále větší, ve chvíli, kdy tě dostihne, vyplní svět a ty v něm ztoneš jako dítě v poduškách kočáru ujíždějícího bouřlivou nocí.

Zavolali dva mlatce, stáli s cepy v tmavé stodole. “Pojď,” řekli a položili mě na mlat. Sedlák stál opřen o vrata napůl venku, napůl vevnitř.

Člověk je jako nesmírná hladina močálu. Když ho chytne nadšení, je to vcelku tak, jako když někde v zátočině močálu žbluňkne žabka do zelené vody.

Kdyby aspoň někdo uměl zůstat o jediné slovo za pravdou, každý (i já v téhle průpovědi) ji předhání o stovky slov.

V lesních močálech jsem postavil hlídku. Ale vzápětí bylo všude pusto, nikdo neodpovídal na volání, strážný kamsi zmizel, musel jsem postavit novou hlídku. Hleděl jsem do mužovi svěží, kostnaté tváře. “Minulý strážný zmizel,” řekl jsem, “nevím proč, ale stává se, že tahle nehostinná země odláká strážného ze stanoviště. Měj se tedy na pozoru!” Stál přede mnou vzpřímeně, v slavnostním pozoru. Dodal jsem: “Ale kdyby ses přesto dal zlákat, uškodíš jen sám sobě. Utoneš v močále, ale já tady hned postavím novou hlídku, a kdyby se opět zpronevěřila, zas novou a tak pořád do nekonečna. Neprohraji, ani když nezvítězím.”

Co oplakáváš, opuštěná duše? Proč lelkuješ kolem domu života? Proč nepohlédneš do dáli, která ti patří, místo abys tady bojovala o to, co je ti cizí? Raději živého holuba na střeše než polomrtvého křečovitě se bránícího vrabce v hrsti.

Hluboká studna. Léta nepotřebuje okov, než se vynoří, a v mžiku spadne dolů, rychleji, než se po něm shýbneš; ještě si myslíš, že jej držíš v rukou, a už slyšíš dopad v hloubi, ba ani ten ne.

Pryč odtud, jen pryč odtud! Nemusíš mi říkat, kam mě vedeš. Kde je tvá ruka, ach, nemohu ji ve tmě nahmatat. Kdybych už jen držel tvou ruku, myslím, že bys mě pak nezatratil. Slyšíš mě? Jsi vůbec v pokoji? Snad tu ani nejsi. Co by tě taky mělo vylákat sem na sever mezi ledy a mlhy, kde ani nelze předpokládat lidi. Nejsi tady. Vyhnul ses těm místům. Já však stojím a padám s rozhodnutím, jsi-li zde, nebo nikoliv.

Síly člověka nelze chápat orchestrálně. Naopak, zde všechny nástroje musí hrát nepřetržitě a naplno. Vždyť to není určeno pro lidské uši a nerozhodujeme o tom, jak dlouho potrvá koncert, v němž každý nástroj má naději se uplatnit.

Někdy se to tak zdá: máš ten a ten úkol, k jeho provedení tolik sil, kolik je zapotřebí (ne příliš mnoho, ne příliš málo, musíš je sice soustředit, ale nemusíš mít obavy), máš dost času i chuť k práci. Kde je překážka, která by ti znemožnila splnit obrovský úkol? Neztrácej čas hledáním překážky, třeba tu žádná není.

Říkáš, že to nechápeš. Snaž se to pochopit tím způsobem, že to nazveš nemocí. Je to jeden z mnoha chorobných jevů, který údajně odhalila psychoanalýza. Já tomu neříkám nemoc a v terapeutické části psychoanalýzy spatřuji bezmocný omyl. Všechny ty domnělé nemoci, jakkoliv truchlivě vypadají, jsou skutečnostními víry, zakotvením bědného člověka v jakési mateřské půdě; ani v prazákladu náboženství nevidí psychoanalýza nic jiného než to, co vyvolává “choroby” u jednotlivců, dnes ovšem neexistuje náboženské společenství, máme spoustu sekt a většinou je to několik osob, ale třeba se to tak jeví jen zraku, který je v zajetí přítomnosti. Takové zakotvení ve skutečné půdě není přece ojedinělým vlastnictvím člověka, nýbrž je předznamenáno v jeho bytosti a jeho bytost (i jeho tělo) tímto způsobem dodatečně a dále přetváří. A tohle chtějí léčit? V mém případě si lze myslet tři kruhy, nejvnitřnější A, pak B, pak C. Jádro A vysvětluje kruhu B, proč se ten člověk musí trápit a proč si musí nedůvěřovat, proč se musí mnohému odříkat, proč nesmí žít. (Což např. Diogenes nebyl v tomto smyslu těžce nemocen? Koho z nás by neobšťastnil Alexandrův zářivý pohled? Diogenes ho však zoufale prosil, aby mu ustoupil ze slunce. Jeho sud byl plný strašidel.) C, činorodému člověku, se už nic nevysvětluje, jemu jen strašlivě rozkazuje B; C jedná pod nejkrutějším nátlakem, ale spíš ze strachu než z pochopení, C důvěřuje, věří, že A vše vysvětluje B, a že B vše dobře chápe.

Kdo tu nedovede říci víc než psychoanalýza, neměl by se do toho plést. Zabývat se psychoanalýzou není žádná radost, a já se jí všemožně vyhýbám, ale psychoanalýza je aspoň natolik skutečná jako tahle generace. Židé odjakživa a hned provázeli své radosti a strasti patřičným raši-komentářem, tak je tomu i zde.

“Stále mluvíš o smrti, a přesto neumíráš.” – “A přesto umřu. Zpívám právě labutí píseň. Jeden zpívá déle, druhý kratčeji. Rozdíl však činí vždy jen několik slov.”

Co tu stavíš? - Hloubím chodbu. Musí nastat nějaký pokrok. Mám příliš vyvýšené stanoviště.

Zůstaly po něm jen tři klikatiny. To jak byl zahloubán do práce. A jak ve skutečnosti vůbec nebyl zahloubán.

Psaní se mi nedaří. Proto plánuji autobiografické výzkumy. Nikoliv životopis, nýbrž probádání a odkrytí těch nejmenších součástí. Z těch se pak chci vystavět, podobně jako člověk, jehož dům není dost bezpečný a který chce proto opodál vystavět bezpečný, pokud možno z materiálu starého domu. Horší je ovšem, když mu během stavby dojdou síly a místo nejistého sice, ale přece jen celého domu má teď jeden polorozbořený a jeden nehotový, tedy nic. Skončí to třeštěním, například kozáčkem mezi oběma domy, přičemž kozák tak dlouho nabírá a odhazuje podpatky hlínu, až se pod ním vytvoří hrob.

Nejspodnější prostora zaoceánského parníku, která prochází celou lodí, je úplně prázdná, není ovšem ani metr vysoká. Lodní konstrukce tento prázdný prostor vyžaduje. Úplně prázdný ovšem není, patří krysám.

Jmenuji se Kalmus, není to nijak neobvyklé jméno, a přesto je dost nesmyslné. Pořád jsem nad tím dumal. “Jakže?” říkal jsem si, “ty se jmenuješ Kalmus? Je to vůbec pravda?” Spousta lidí se jmenuje Kalmus, stačí se omezit jen na příbuzenstvo, svou existenci dává tomu o sobě nesmyslnému jménu docela dobrý smysl. Narodili se jako Kalmusové a jako Kalmusové pokojně zemřou, aspoň pokud jde o to jméno.

Našel Archimédův bod, ale použil ho proti sobě, zřejmě ho směl najít jen s tou podmínkou.

Sebe zná, druhým věří, ten rozpor mu vše roztíná.

Není odvážný ani lehkomyslný. Ale není také bojácný. Nebál by se svobodného života. Jenže takový život mu nebyl souzen, ale ani to mu nedělá starosti, jako si vůbec sám se sebou nedělá starosti. Je tu však jakýsi jemu zcela neznámý Někdo, který si s ním, jenom s ním neustále dělá veliké starosti. To, že si s ním Někdo dělá starosti, a hlavně neustále, mu někdy v tiché hodince způsobuje mučivé bolesti hlavy.

Žije v diaspoře. Jeho prvky, volně žijící stádo, se toulají světem. A jen dík tomu, že i jeho pokoj patří světu, občas je v dálce zahlédne. Jak za ně může zodpovídat? Lze to ještě nazvat odpovědností?

Všecko, i ty nejobyčejnější věci, například obsluhu v restauraci, si musí vynutit zásahem policie. To pak vůbec nelze bezstarostně žít.

Žalářní kobka - moje pevnost.

Lidé si stěžují, že slova mudrců vyjadřují vždy jen příměry, ale nelze jich použít v denním životě, a jenom ten přece máme. Když mudrc řekne: “Přejdi,” nemyslí tím, abychom přešli na druhou stranu, což bychom snad ještě dokázali, kdyby výsledek cesty za to stál, nýbrž myslí tím jakousi bájnou jinou stranu, cosi neznámého, co ani on není s to přesněji označit a co nám tedy zde nemůže vůbec pomoci. Všechny tyhle příměry chtějí vlastně jen říci, že nepochopitelné nelze pochopit, a to jsme věděli. Ale to, s čím se denně plahočíme, je druhá věc. – Na to kdosi řekl: Proč se zpěčujete? Kdybyste se řídili příměry, sami byste se stali příměry, a tím byste se už zbavili denního plahočení. – Jiný řekl: Vsadím se, že i tohle je příměr. – První řekl: Vyhrál jsi. – Druhý řekl: Ale bohužel jen v příměru. – První řekl: Ne, ve skutečnosti, v příměru jsi prohrál.

“Ach,” řekla myš, “svět se den ode dne zužuje. Zprvu byl tak široký, že jsem se bála, běžela jsem dál a byla jsem šťastná, když jsem nakonec vpravo i vlevo v dálce zahlédla zdi, ale ty dlouhé zdi se tak rychle sbíhají, že už jsem v poslední místnosti, a tam v koutě stojí past, do níž běžím.” - “Stačí změnit směr,” řekla kočka a sežrala ji.