V noci jsem snil, že jsem motýlem

»Ulehl jsem kolem jedné, ale nemohl jsem usnout. Nezamhouřil jsem oka ze strachu, abych nezmeškal parník. Byl jsem vyčerpán všemi těmi oslavami večer co večer po celý týden, nervózní na nejvyšší míru od pití, celý vykolejený nicneděláním, zmožen neustálým odkládáním odjezdu a konečně rozrušený dojmy včerejší noci, a tak jsem se převaloval na loži až do svítání. Byl jsem si dobře vědom své slabé vůle a navíc nenormálního odporu k železničnímu vagónu, oné vězeňské kobce, která, jak známo, škodí svými otřesy míše, a volil jsem tedy cestu po moři, abych zmařil Jakýkoli pokus o útěk. Parník měl vyplout kolem šesté ráno a povoz pro mě přijede v pět. Vyrazil jsem na cestu sám. Bylo větrné, mlhavé a velmi studené říjnové ráno. Větve stromů byly obalené jinovatkou. Když jsem dojel k Severnímu mostu, myslel jsem, že mám vidění. Spatřil jsem barona, jak se ubírá týmž směrem jako můj povoz. Ale opravdu, byl to skutečně on! Proti naší úmluvě se tak časně ráno vydal na cestu, aby se se mnou ještě jednou rozloučil. Tento tak naprosto nečekaný projev přátelství mě nesmírně dojal; cítil jsem, že si takovou pozornost nezasluhuji, a přepadly mne výčitky svědomí za všechno zlé, co jsem si kdy o něm myslil. Dojeli jsme k přístavišti. Vstoupil na palubu, prohlédl si mou kajutu, představil se kapitánovi a požádal ho, aby o mne osobně pečoval. Zkrátka, choval se jako starší bratr, jako oddaný přítel; objali jsme se s očima plnýma slz.

„Dávej na sebe pozor, kamaráde," napomínal mě, „tak se mi zdá, že nejsi docela v pořádku!"

Nebylo mi skutečně dobře, ale držel jsem se až do chvíle, než loď odrazila od břehu. Pojednou mě přepadl strach z tak dlouhé plavby bez rozumného cíle; posedla mě neodolatelná touha skočit do vody a doplavat zpátky ke břehu. Nedostávalo se mi však sil, abych uskutečnil jakékoli přání; zůstal jsem stát nerozhodně na palubě a mával kapesníkem, abych poděkoval příteli za jeho pozdravy, které se ztrácely za loďmi kotvícími v rejdě.

Loď, nákladní parník, byla plně naložená a měla jedinou kajutu, umístěnou nad mezipalubím. Dovlekl jsem se k lehátku, padl na matraci a zahrabal se do pokrývek s úmyslem, že prospím prvních čtyřiadvacet hodin, abych se připravil o veškerou naději na únik. Po půlhodině naprosté otupělosti jsem se naráz probudil, jako by mnou projel elektrický proud; byl to zřejmě následek nadměrného pití a nevyspání.

V jediné minutě se mi zjevila celá zoufalá realita. Bez otáleni jsem se začal procházet po palubě. Pobřežní scenérie se rychle střídala: holé hnědé břehy, stromy bez listí, šedožluté louky, ve skalních úžlabinách už byla spousta sněhu. Sedává voda se sépiovými skvrnami, temná sinalá obloha, špinavá paluba, obhroublí námořníci, pachy z kuchyně, to všechno se spolčilo a bralo mi odvahu. Pociťoval jsem neodolatelné nutkání podělit se s někým o své pocity, ale žádné cestující jsem neviděl. Vylezl jsem na strážní plošinu a šel jsem za kapitánem. Byl to mrzutý medvěd nejhoršího ražení, naprosto nepřístupný. Takhle tedy budu muset žít deset dní jako v kleci, sám, ve společnosti lidí, kteří nic nechápou a necítí. Hotová muka!

A znovu jsem se procházel sem a tam, jako kdybychom mohli plout o to rychleji. Rozpálený mozek pracoval pod vysokým tlakem, minutu co minutu se mi v hlavě rojily tisíce a tisíce myšlenek; potlačované vzpomínky vyplouvaly na povrch, vrážely do sebe, honily jedna druhou. Uprostřed všeho toho zmatku se ozývala neutuchající bolest, prudká a šílená jako bolest zubů, která se nedala ani nikam lokalizovat, ani blíže určit, čím dále vyplouval parník na širé moře, tím víc se stupňovalo vnitřní napětí; jako by se měla co nevidět přetrhnout pupeční šňůra, která mě poutala k rodné zemi, k otčině, k rodině — a k ní. Jak jsem se tak vznášel na vzdouvajících se vlnách mezi nebem a zemí, cítil jsem, že ztrácím půdu pod nohama, že tu stojím sám a sám, a tato osamělost mi naháněla nejasnou hrůzu a strach ze všeho a ze všech. Byl to očividně příznak slabosti, která mi je vrozená; vzpomínám si totiž, že jako dvanáctiletý chlapec jsem se na jednom výletě rozplakal, že se mi stýská po mamince, přestože po fyzické stránce jsem byl vyspělejší, než odpovídalo mému věku. Připisoval jsem to tomu, že jsem se narodil předčasně, nebo možná nezdařeným pokusům, abych byl potracen — což bývá častým jevem v početných rodinách. Buď jak buď, tento zákrok měl za následek bázlivou ustrašenost, která se dostavila pokaždé, když jsem se chystal změnit bydliště. V této chvíli, kdy jsem byl vytržen ze svého prostředí, mě zachvátil panický děs před vším; před budoucností, před cizí zemí, před posádkou parníku. Byl jsem citlivý jako nedonošené dítě, jehož obnažené nervy ještě čekají na krvácející kůži, odřený jako svlečený rak, hledající útočiště pod kameny, protože vnímá každý stupeň poklesu barometrického tlaku. Bloumal jsem po parníku, abych našel duši statečnější, než byla moje, abych stiskl pevnou ruku, pocítil teplo lidského těla a posilující pohled přátelského oka. Jako veverka v kleci jsem pobíhal po přídi mezi vratidlem a stěnou kajuty a představoval jsem si v duchu oněch nevyhnutelných deset dní utrpení. A to jsem byl na palubě teprve hodinu. Hodinu, která se táhla jako den plný hořkosti. Ani záblesk naděje, že se zbavím této proklaté plavby, nic! A když jsem se snažil přinutit, abych vyslechl rozum, hned jsem se zase stavěl na zadní. Co tě vlastně nutí, abys odjel? A kdo vůbec by měl právo odsuzovat tvé jednání, kdyby ses rozhodl pro návrat?

Nikdo! A přece jen ... Stud, směšnost situace, otázka cti! Ne, zanechme vší naděje. A vůbec, parník se dotkne břehu až teprve v Le Havru. Nuže, odvážně vpřed! Jenže odvaha je podmíněna fyzickými i psychickými silami— a v této chvíli mi chybějí jak jedny, tak druhé. Chmurné myšlenky mne bez ustání pronásledovaly jako štvance, a proto jsem se rozhodl, že přejdu na zad paluby; příď už jsem znal zpaměti natolik, že zábradlí, lanoví a ostatní výstroj mi zvedaly žaludek jako dočtená kniha. Když jsem procházel prosklenými dveřmi, málem jsem vrazil do ženy, která se za kajutou chránila před větrem. Byla to stará paní v hlubokém smutku, s šedivými vlasy a bolestným výrazem v tváři.

Pohlédla na mne pozorně, se sympatií. Přistoupil jsem k ní a oslovil ji. Odpověděla mi francouzsky, a tak jsme se seznámili.

Po bezvýznamných úvodních větách jsme si řekli, kam jedeme. Cíl její cesty nebyl právě nejveselejší. Tato vdova po obchodníkovi s dřívím se vracela z návštěvy u svých příbuzných ve Stockholmu, aby pečovala o syna, který náhle propadl šílenství a byl nyní internován v ústavu v Le Havru. Vyprávění té dámy, tak prosté ve své bolestné strohosti, na mne neobyčejně zapůsobilo. Je velmi dobře možné, že tento příběh se vsákl do mého rozrušeného mozku a stal se východiskem budoucích událostí.

Pojednou dáma přerušila své vyprávění, vyděšeně na mne pohlédla a zvolala s výrazem nehraného soucitu:

„Ale pane, vždyť vám není dobře!"

„Mně..."

„Ano, vypadáte špatně. Co kdybyste si šel na chvíli zdřímnout?"

„Abych pravdu řekl, nespal jsem celou noc a jsem celý rozrušený. Spánek se mi v poslední době bohužel vyhýbá a všechny pokusy byly marné."

„To vůbec nevadí. Jen si jděte hned lehnout a já vám přinesu lék, po kterém usnete vestoje."

Vstala, jemně mě postrkovala a donutila mě, abych ulehl. Potom na chvíli zmizela a šla pro lahvičku s lékem pro spaní; pak mi poručila, abych ho jednu lžíci polkl.

„Tak, synáčku, a teď budete spát!" řekla mi.

Poděkoval jsem jí a ona mi ještě urovnala pokrývky. Uměla to opravdu velmi dobře. A jak z ní vyzařovalo ono mateřské teplo, jež hledají malé děti na prsou matky! Jemný dotyk jejích rukou mě uklidňoval a za pár minut jsem upadl do ochablé strnulosti. Připadal jsem si jako kojenec. Viděl jsem před sebou svou matku, jako něco kutí kolem mé postýlky, ale pozvolna se matčiny bledé rysy prolnuly s nádherně modelovanými liniemi baronky a s výrazem tváře oné milosrdné dámy, která mě před chvilkou opustila. Pod ochranou přeludů těchto tří žen jsem cítil, jak blednu jako barva, zhasínám jako svíce a ztrácím vědomí své osobnosti.

Po procitnutí jsem si nevzpomínal, že by se mi něco zdálo, ale pronásledovala mě fixní idea, kterou jako by mi někdo ve spánku našeptal: vrátit se k baronce — nebo ze šílet!

Zamrazilo mě; vyskočil jsem z lůžka, které bylo provlhlé od slaného větru, jenž pronikal všude, kam se dalo. Venku se klenulo nad palubou nebe, šedomodré jako plech. Mohutné vlny omývaly lanoví, kropily prkna a chlístly mi pěnu přímo do obličeje.

Podíval jsem se na hodinky a počítal jsem, jak dlouhou vzdálenost jsme asi urazili za tu dobu, co jsem spal, a usoudil jsem přibližně, že jsme někde v norrkóppingském souostroví, a tudíž že je tatam všechna naděje na návrat. Celá krajina mi připadala naprosto cizí, počínaje ostrůvky rozptýlenými v zátokách a skalnatým pobřežím konče; stejně cizí byl i vzhled domků roztroušených po břehu, i tvar plachet rybářských člunů. Před touto neznámou přírodní scenérií se mě zmocňovala předtucha stesku po domově. Dusil jsem se němým vztekem a byl jsem zoufalý, že se musím proti své vůli mačkat jako slaneček v tomhle plavidle kvůli nějaké vyšší síle zvané otázka cti.

Když jsem ten zběsilý vztek ze sebe vydávil, byl jsem úplně vyčerpán a přemohla mě těžká sklíčenost. Opřel jsem se o zábradlí, nechávaje si rozpálené tváře bičovat vlnami, a hltal jsem očima všechny podrobnosti pobřeží, zda mi tam nesvitne chabá naděje. Neustále se mi vracel na mysl plán, že k tomu břehu doplavu, čím déle jsem pozoroval obrysy pobřeží, tím více jsem cítil, jak se mi v srdci rozhošťuje bezvětří, v duši mi jiskřily záblesky smírné, bezdůvodné radosti, rozpálený mozek neběžel již tak divoce. Před očima mi vyvstávaly obrazy krásných letních dnů, vzpomínky na nejútlejší mládí, aniž jsem byl s to vysvětlit důvody tohoto rozmaru své nálady. Parník teď bude obeplouvat mys; nad špičkami jedlí se objevily střechy červených domů s bílými zárubněmi dveří a oken, z korun stromů v zahrádkách ční vlajkový stožár, most, kaple, zvonice, hřbitov ... Že by to byl sen ? Mámení smyslů ? Ne ne, bylo to malé přímořské letovisko, v jehož blízkosti jsem jako student trávíval prázdniny na jednom nedalekém ostrůvku. A tam v tom domku nahoře jsem letos na jaře jednou přespal se svými přáteli, s ní a s ním, po dni stráveném projížďkou na moři a procházkou v lese . .. ano, samozřejmě, tam nahoře, na tom návrší pod jasany, tam jsem se vpíjel pohledem do jejího roztomilého obličejíčku zalitého sluncem plavých vlasů, do japonského kloboučku s azurově modrým závojem, když mi kynula shora z balkónu drobnou ručkou v jelenicových rukavičkách, že jídlo je hotovo ... A nyní se mi zdá, že ji vidím na balkóně, že mě volá svým. zvučným hlasem a mává šátkem ... a parník pojednou zpomaluje, stroj se zastavuje a připlouvá lodivodský člun. Zmýlil jsem se ve svém výpočtu, chybně jsme určil polohu lodi .. . Jedna, dva, tři ... Jedna jediná myšlenka, rychlá jako blesk, mě uvedla do pohybu. Jediným skokem jsem jako tygr přeskočil schody ke strážní plošině, předstoupil před kapitána parníku a řekl mu rozhodným hlasem: ,,Nechtě mě vystoupit, nebo zešílím!"

Přeměřil si mě zkoumavým pohledem, slovo neřekl, ale vyděsil se, jako by zíral na tvář uprchlého blázna, zavolal druhého důstojníka a dal mu bez váhání tento příkaz: ,,Vyloďte toho pána i s jeho zavazadly. Je nemocný."

Za chvíli potom jsem už seděl v lodivodském člunu. Veslovali tak rázně, že v pěti minutách jsem se octl na pevnině.

Zamířil jsem k hotelu; dík své pozoruhodné vlastnosti stavět se slepým a hluchým jsem ani nezahlédl, ani nezaslechl nic z toho, co by uráželo mou ješitnost, ani jediný pohled lodivodů, říkající, že znají mé tajemství, ba ani urážlivé slovo nosičů. Po příchodu do hotelu jsem se ubytoval v jednom pokoji, objednal si absint, zapálil doutník a začal uvažovat.

Jsem, nebo nejsem blázen? Bylo to nebezpečí tak bezprostřední, že to byl důvod, abych tak rázně ukončil plavbu?

Ve stavu, v jakém jsem tehdy byl, jsem se nepovažoval za schopna se k tomu vyslovit, protože podle tvrzení lékařů šílenec si není vědom aberace svého ducha, a dokonce ani logická souvislost jeho myšlenek nijak nedokazuje normálnost jeho myšlení. Jako opravdový badatel jsem začal probírat analogické případy, které se mi už v životě přihodily. Ještě když jsem byl na univerzitě, dosáhlo mé nervové rozrušení, vyvolané velmi drásavými událostmi, jako byla sebevražda jednoho kolegy, mé milostné třeštění a strach z budoucnosti, takové míry, že jsem se bál i za bílého dne. Bál jsem se tenkrát zůstat sám ve svém pokoji, protože jsem věřil, že tam vidím sám sebe jako dvojníka. Moji přátelé se u mne museli v noci střídat a hlídat mě v místnosti, kde svítilo mnoho svíček a v kamnech praskal oheň.

Podruhé pak jsem se v záchvatu zoufalství nad všemožnými pohromami rozběhl do polí, bloudil po lese a nakonec jsem se vyšplhal do koruny jedné borovice, posadil se rozkročmo na větev a kázal jsem borovicím pod sebou, chtěje překřičet jejich šumění, jako kdybych kázal zástupům. To se stalo právě kousek odsud, na onom ostrůvku, kde jsem tolikrát trávil léto a jehož výběžek prorážel v dálce. Když jsem si znovu promítal v paměti onu událost se všemi těmi směšnými podrobnostmi, došel jsem k přesvědčení, že občas trpím alespoň náběhem k pominutí smyslů. Co jsem si měl počít? Vyrozumět přátele, než se to roznese po městě. Ale ta hanba, patřit k méněcenným! Bylo to k nevydržení!

Tak tedy lhát, jít na to oklikou? — Stejně se nepodaří nikoho oklamat. To se mi hnusilo. Váhal jsem ustavičně mezi tím a oním, zmítal se mezi různými východisky z tohoto labyrintu, z něhož nebylo úniku, až mě zčistajasna napadlo, abych tomu udělal jednou provždy konec a unikl nevyhnutelným nudným dotazům. Vyhrabu si tady v lese nějaký brloh, do kterého se ukryji jako divoké zvíře, když cítí, že nadchází konec, a prostě tam pojdu.

A tak jsem tedy proběhl uličkami, šplhal se po mazlavé, kluzké skále, po mechu nasáklém podzimními dešti a namířil jsem si to přes neobdělané pole k ohradě, kde spal náš domek. Okenice byly zavřené, zelený koberec divokého vína, který pokrýval dům od střechy až k základům, už opadal a prosvítalo jen holé zelené laťoví. Když se mi znovu objevilo před očima toto pro mne tak posvátné místo, kde vypučely první květy našeho vztahu, probudila se náhle v hlubinách mého srdce láska, dosud potlačená jinými starostmi. Opřel jsem se o sloupek, podpírající balkón z prolamovaného dřeva, usedavě jsem se rozplakal a naříkal jako opuštěné dítě.

Vzpomínám si, jak jsem v Tisíci a jedné noci četl, že jinoši mohou ochořet z neukojené lásky a že se uzdraví jen tehdy, zmocní-li se milované dívky. Vzpomněl jsem si i na švédské lidové písně, kde dívky, které nemají naději, že získají" hrdinu svých snů, vůčihledně chřadnou a prosí matku, aby jim chystala úmrtní lože. A konečně mi přišel na mysl i starý skeptik Heine v básni o kmeni Asra, který umírá, když miluje.

Moje láskaje zřejmě jak se patří, protože mě vrátila do dětských let, protože mě pronásleduje jediná myšlenka, jediný cit a stojím tu ochablý, neschopný čehokoli kromě nářku.

Abych obrátil směr svých myšlenek jinam, upoutal jsem zrak k nádhernému pohledu, který se mi rozprostíral u nohou. Tisíce ostrovů, zježených jedlemi, mezi které byly přimíchány i borovice, plulo po hladině nesmírného zálivu Baltského moře; postupně se zmenšovaly a měnily v ostrůvky, úskalí, útesy až k vnějšímu obvodu souostroví, za kterým prorážela linie moře a vlny se lámaly o srázné hradby posledních skalisek.

Nízké mraky na zatažené obloze vrhaly stíny na vodní hladinu a vytvářely barevné pruhy od hnědé, která přecházela do lahvově zelené, přes pruskou modř do bílé barvy zpěněných vln. Ale za pevností na jednom strmém ostrůvku stoupal neúnavně sloup černého kouře z neviditelného zdroje a uléhal na vlny; vzápětí se za chuchvalci dýmu objevil černavý trup parníku, který jsem před chvílí opustil. Bodlo mě u srdce, protože mi připadal jako svědek mé hanby. Vyrazil jsem jako jankovitý kůň a rozběhl se splašeně do lesa.

Doběhl jsem pod gotickou klenbu jedlí, kde vánek jednotvárně vyhrával v jehličí, a pojednou na mne padl smutek. Ano, tady jsme se procházeli, když slunce svítilo do jarní zeleně, když jedle nasazovaly purpurové květy vonící po jahodách, když jalovec roztrušoval do větru žlutý prach a pod suchým listím lísek prorážely sasanky. Tady, po tomto mechu, hnědém a hebkém jako vlněná pokrývka, poskakovaly její nožky, když zpívala zvonivým hlasem finské písně. V jasném záblesku vzpomínky jsem vyhledal dvě obrovské borovice, které tu stály v objeti na celý život a jejichž kmeny se vrzavě o sebe třely, jak jimi nahoře kymácel vítr. Odtud tenkrát seběhla z hlavní cesty, aby si utrhla v bažině stulík. S horlivostí ohaře jsem vyrazil po stopě zbožňované nohy, která byť lehká, určitě tam zanechala nějakou šlépěj. Se sehnutou šíjí a s nosem u země jsem pročesával terén, větřil a prohledával vyplašenýma očima vše, avšak neobjevil jsem nic. Všechno bylo rozšlapáno paznehty dobytka a hledat otisk střevíčku mé milované bylo stejně marné jako hledat stopu lesní zinky. Nic než bahno se slanou vodou, kravince, červivé nebo shnilé muchomůrky, hřiby, pýchavky, vyrvané stvoly květin. Když jsem došel na okraj bažiny plné černavé vody, utěšilo mě na chvíli pomyšlení, že tomu bahnu se dostalo cti, aby se v něm zrcadlila nejkrásnější tvář na světě. Pokoušel jsem se rozpoznat mezi spadalým listím sousedních bříz listy leknínu, ale marně. Vrátil jsem se touž cestou zpět a zapadl jsem do vysokého lesa, jenž šuměl tím temněji, čím mohutnější byl průměr jeho kmenů.

Mé zoufalství dostoupilo vrcholu, vyl jsem palčivou bolestí a po tváři mi stékaly slzy; jako říjící los jsem kopal do muchomůrek, rval ze země jalovcové keře a vrážel do stromů. Co jsem vlastně chtěl? Na to bych opravdu nedovedl odpovědět. Vzplála ve mně žhavá a bezmezná touha ji spatřit. Tu, kterou jsem příliš miloval, než abych se jí chtěl zmocnit.

A nyní, když bylo po všem, jsem chtěl zemřít, protože jsem bez ní nemohl žít. Byl jsem však prohnaný jako šílenec, a tak jsem hodlal zesnout pěkně spořádaně, tím že si úženu třeba zápal plic nebo něco podobného, po čem budu upoután na lože, budu ji vídat, až jí konečně řeknu naposledy sbohem a políbím jí ruku.

Tento jasně načrtnutý plán mi dodal sil, a tak jsem zamířil k útesu, což nebyl nikterak nesnadný úkol, protože hukot příboje mi ukazoval cestu hustým porostem.

Břeh byl srázný, voda hluboká, nemohlo být nic lepšího. S pečlivostí, která naprosto nedávala tušit můj hrůzný záměr, jsem se svlékl, složil úhledně všechny svršky pod mladou olši a hodinky jsem schoval do jamky ve skále. Foukal ostrý vítr a říj nová voda měla sotva několik stupňů nad nulou. Chvíli jsem se probíhal po skalách a pak jsem skočil po hlavě do prohlubně mezi dvěma mohutnými vlnami. Měl jsem pocit, že ležím v roztavené lávě, a po chvíli jsem vyplul nad hladinu, přinášeje si vzpomínku na chaluhy, jež jsem zahlédl v hlubinách a které mě ještě škrábaly po lýtkách. Okamžitě jsem vyrazil dál na volné moře a nastavoval hruď vzdouvajícím se vlnám. Shora mě zdravil chechtot racků a krákorání havranů. Když už jsem nemohl, otočil jsem se a doplaval zpět k útesu. A nyní nastala nejdůležitější fáze mé procedury. Podle zásad koupání je nejnebezpečnější, když člověk zůstane po vykoupání dlouho neoblečený. Proto jsem se tedy posadil na skále právě tam, kde se nejvíce opíral vítr, a nechal jsem si záda bičovat říjnovým severákem. Cítil jsem, jak se mi stahuje kůže. Svaly se svíraly samy od sebe, hrudník se semkl, jako by pud sebezáchovy chtěl stůj co stůj chránit drahocenné orgány uložené v jeho útrobách. Nebyl jsem s to vydržet na místě, chytil jsem se silné olšové větve nad sebou a přenesl sílu svalů na strom, až se kroutil v mých křečích, a tak jsem se donutil zůstat bez hnutí. Když se mi ledový vzduch vtiskl do beder jako žhavý cejch, usoudil jsem, že se léčba zdařila podle přání, a rychle jsem na sebe naházel svršky.

Mezitím se zešeřilo. Když jsem se vrátil do lesa, byla už úplná tma. Přepadl mě strach: narážel jsem hlavou do spodních větví stromů a musel jsem hledat cestu tápavějako slepec. Náhle se však — právě pro ten velký strach — činnost mých smyslů zbystřila natolik, že jsem dovedl určit druh stromu podle pouhého šumění větví. Jak úžasně hluboký je bas jedlí, jejich husté tuhé jehličí hučelo jako mručící obři; o něco vyšší tón vydávaly dlouhé ohebné štětce borovic, které k tomu ještě syčely jako klubko tisíce hadů; suché chrastění březových větviček vyvolávalo vzpomínky na dětská léta, směs štiplavých bolestí a prvních slastí; šustění suchých listů, které zůstaly na dubech a vydávaly zvuk mačkaného papíru, šepot jalovců, věrná nápodoba ženských hlasů, šeptajících do ouška, tlumený praskot olší, když se nalomil proutek jívy rozhoupaný větrem. Málem jsem si troufal rozeznat borovou šišku od jedlové jen podle zvuku, jak dopadly na zem. Jen podle vůně jsem poznal, že je nablízku houba, a zdálo se mi, že nervy v konečcích prstů u nohy poznají, stoupnou-li na plavuň nebo na ploník.

Zjitřená vnímavost mě dovedla ke hřbitovu. Přelezl jsem po můstku nízký plot a s požitkem jsem naslouchal hudbě smutečních vrb, jejichž svižné proutky bičovaly náhrobní kříže pod sebou. A konečně jsem, prokřehlý zimou a vylekaný každým nečekaným zvukem, dorazil do vesnice, kde už mi rozsvícené svíce v oknech ukázaly cestu k hostinci.

Když jsem vešel do svého pokoje, poslal jsem okamžitě baronovi depeši, ve které jsem ho vyrozuměl o svém náhlém onemocnění i o nedobrovolném vylodění. Potom jsem se mu svěřil na několika listech papíru se svým duševním stavem, zmínil jsem se i o onom dávném záchvatu ještě v mládí a poprosil jsem ho o diskrétnost. Jako hlavní důvod choroby jsem uvedl ohlášky mé domnělé snoubenky, které mi vzaly poslední naději.

V úplném vyčerpání jsem si vlezl do postele a tentokrát jsem si byl naprosto jist, že jsem si určitě uhnal pořádnou horečku. Zazvonil jsem na pokojskou a požádal, aby zavolali lékaře. Protože tam však žádného neměli, dal jsem si poslat pro místního faráře, abych před ním učinil poslední pořízení.

Od té chvíle jsem pak už jen čekal, že zemřu, nebo že u mne propukne šílenství.

Přichází kněz. Asi třicátník, typ nedělně vystrojeného čeledína. Jeho rezavé vlasy, přimhouřené oči a pihatá tvář mi nevnukaly pražádnou sympatii, a tak jsem po drahný čas mlčel, nepřenesl jediné slovo, protože jsem nevěděl, s čím asi bych se mohl svěřit takovému individuu, kterému se nedostávalo ani vzdělání, ani moudrosti věku a jemuž znalost lidského srdce byla cizí. Stál plaše uprostřed pokoje jako venkovan před pánem z města a nesedl si, dokud jsem mu rukou neukázal na židli. Potom spustil svůj výslech:

„Dal jste si mne zavolat, pane. Zajisté máte nějaké soužení."

„To mám."

„Není jinde štěstí než v Ježíši."

Ačkoli jsem měl na mysli docela jiné štěstí, nechal jsem ho mluvit a nijak jsem se nevzpouzel. A on, hlasatel evangelia, mluvil a mluvil, sám, jednotvárně a bezduše jako automat. Staré omleté věty katechismu mi velmi příjemně ukolébávaly mozek a přítomnost lidské bytosti, navazující styk s morálním laděním mé duše, mne posilovala. Avšak mladý pastor pojednou zapochyboval o mé upřímnosti, přerušil své povídání a zeptal se mne:

„Je vaše víra opravdová?"

„Není," odpověděl jsem mu, „ale jen mluvte dál, dělá mi to dobře."

Rozjel se nanovo. Nepřetržitý tok jeho hlasu, světlo vyzařující z jeho očí a teplo, které sálalo z jeho těla, na mne účinkovaly jako uspávači pohyby hypnotizéra. Za půl hodiny jsem už spal.

Když jsem se probudil, hypnotizér byl pryč a pokojská mi donesla opiát, který dostala od lékárníka s naléhavým příkazem, abych ho nebral moc, protože dávka v lahvičce by stačila k zabití člověka. Pročež jakmile jsem osaměl, bez váhání jsem vypil celý obsah lahvičky naráz. Byl jsem pevně odhodlán zemřít; zahrabal jsem se do pokrývek a spánek na sebe nedal dlouho čekat.

Probudil jsem se druhého dne ráno a vůbec mne nepřekvapilo, že do pokoje svítí jasné slunce; prožil jsem totiž noc v nádherně barevných snech s přesnými konturami. „Sním, tedy jsem," řekl jsem si a začal jsem si ohmatávat tělo, abych zjistil, jak pokročila horečka a zda se objevují první příznaky zápalu plic. Avšak přes nejlepší snahu konstatovat, že osudná chvíle už nastává, jsem zjistil, že vše je téměř naprosto normální. Ztěžklá hlava fungovala docela dobře, avšak už ne tak zběsile jako předtím, a dvanáctihodinový spánek obnovil tělesné síly, které mi ostatně nikdy nechyběly dík tělesným cvičením, jež jsem provozoval od mládí.

Donesli mi depeši. Moji přátelé mi oznamují, že přijedou lodí ve dvě hodiny.

Polil mě stud. Co jim řeknu? Jak se mám tvářit? Probuzená mužnost se stavěla proti jakémukoli ponižujícímu řešení a po spěšné úvaze jsem se nakonec rozhodl pro plán, podle něhož tu zůstanu, počkám na další parník a budu pokračovat v cestě, čest tedy bude zachráněna a návštěva přátel bude jen další poslední rozloučení. Avšak když jsem se potom vracel v myšlenkách ke včerejšímu dni, hnusil jsem si sám sebe. Jak jen se to mohlo stát, že já, duch tak pevný a skeptický, jsem se nechal strhnout k tak nepochopitelným slabostem? A co ten kněz tady! Jak jen vysvětlit tenhle pitomý nápad? Zajisté, poslal jsem pro něho jako pro státního úředníka — a on tu zatím prováděl hypnotizérské kejkle. Jenže ostatní v tom budou vidět konverzi. Možná že to někdo bude dokonce považovat za zpověď chráněnou zpovědním tajemstvím, za doznání čehosi nekalého, za generální zpověď zločince na smrtelné posteli. To bude pane něco, až se to rozlétne po vesnici od úst k ústům. A vesnice je v přímém styku s městem! To si smlsnou rybářky na zápraží!

A tak celkem vzato, jedinou možností, jak se dostat z této neudržitelné situace, je odjet do ciziny, a to co možná nejdříve! Vnutil jsem se tedy do úlohy trosečníka a strávil ráno na verandě tím, že jsem pozoroval barometr a studoval plavební řády, takže hodiny mi dost rychle utekly. Parník se objevil v ústí úžiny, ještě než jsem se stačil rozhodnout, zda mám jít k přístavišti nebo vyčkat zde. Protože jsem neměl chuť vystavovat se pohledům zaujatého davu, čekal jsem ve svém pokoji. Po chvíli čekáni jsem uslyšel dojatý hlas baronky, jak se vyptává majitelky hotelu na můj zdravotní stav. Šel jsem jí v ústrety a nechybělo moc, aby mě políbila před lidmi. Celá ztrápená se rozplývala lítostí nad mou chorobou, která je určitě následkem přepracování, a radila mi, abych se vrátil do města a odložil cestu na jaro.

Měla svůj krásný den. V astrachánovém kožichu, jehož dlouhé kudrnaté chlupy přiléhaly k její štíhlé postavě, vypadala jako lama. Mořský vítr jí vehnal krev do žilek ve tváři a oči, rozšířené vzrušením z našeho shledání, vyjadřovaly bezmeznou něhu. Marně jsem se bouřil proti jejím -obavám o mé zdraví, marně jsem namítal, že už jsem úplně v pořádku. Tvrdila, že jsem hotový umrlec, že nesnesu žádnou námahu, a jednala se mnou jako s dítětem. V roli pečlivé malinky byla prostě neodolatelná. V hlase jí přeskakovalo škádlení, tu a tam mi žertem zatykala, balila mne do svého šálu, při obědě mi rozložila ubrousek, nalévala mi do sklenice, poroučela mi, jak se mám chovat. Jaká to byla skvělá matka! Jestlipak se věnovala i svému dítěti se stejnou péčí, jako se starala o mne? O mne, přestrojeného samce číhajícího na kořist, o jelena štvaného podzimní říjí! V tomto přestrojení za choré děcko obalené sálem jsem si připadal jako vlk, když právě sežral babičku, lehl si do její postele a brousí si zuby na Červenou Karkulku.

Styděl jsem se. Před manželem, tím naivním, bodrým manželem, který mě zahrnoval péčí a ušetřil mě trapného vysvětlování. A přesto to nebyla má vina! Mé umíněné srdce se mělo na pozoru a oplácelo bezpočetné barončiny pozornosti téměř až urážlivou chladností.

Blížila se hodina odjezdu. Při dezertu mi baron navrhl, abych se s nimi vrátil. Nabídl mi, že mi u nich zařídí jeden pokoj. Budiž mi přičteno ke cti, že jsem rozhodným tónem odmítl. Obával jsem se nebezpečí, které by hrozilo, kdybychom si chtěli takhle zahrávat s ohněm, a tak jsem jim sdělil své nezvratitelné rozhodnutí: ještě týden tu zůstanu, abych se zotavil, a potom se vrátím do města do své staré mansardy.

A při tom zůstalo přes opakované protesty mých přátel. Věru zvláštní: jakmile přestanu být změkčilý a projevím mužnou vůli, baronka mi přestane projevovat svou náklonnost. A čím jsem nerozhodnější, čím více ustupuji jejím rozmarům, tím víc mě zbožňuje a pěje chválu na mou moudrost a laskavost. Ovládá mne a mate, ale v okamžiku, kdy se jí postavím vážně na odpor, odtáhne ruku tak štítivě, že to až hraničí s hrubostí. Tak tomu bylo i ve chvíli, kdy se hovořilo o otázce společného bydlení; dala se unést líčením vzájemných výhod takového uspořádání a především zdůrazňovala, jak to bude příjemné, až se budeme moci vidět kdykoli, bez zvaní.

„Ale paní baronko," namítal jsem, „co si budou lidé povídat o mladém muži, který se nastěhuje k mladým manželům?"

„Čert vem lidi i s jejich klevetami!"

„Ale co vaše paní matka, paní teta ... a vůbec, má mužská hrdost se vzpírá zaopatření, které se hodí leda tak, pro nezletilého ..."

„Prosím vás, mužská hrdost! A zlomit si vaz a ani nemuknout, to považujete za mužné?"

„Ano, paní baronko, být silný, to je mužné!"

A tu ji posedne zuřivost, protože neuznává, že by existoval nějaký rozdíl mezi mužem a ženou. Její ženská logika mi pomate mozek natolik, že hledám pomoc u barona, ale ten mi odpoví úsměškem, v němž se zračí, jak málo si cení ženského rozumu.

Kolem šesté hodiny odváží loď přátele zpět a já se vracím do hotelu.

Večer se nádherně vyčasil. Oranžový západ slunce, černomodré moře a bílými pruhy a na obzoru se nad jedle šplhá měděný měsíc.

Sedím u stolu v jídelně, ponořen do protichůdných úvah, hned k smrti smutných, hned veselých, když tu pojednou ke mně přistoupí majitelka hotelu.

„Ta mladá dáma, kterou jste tu měl, je vaše sestra?"

„Kdepak sestra!"

„Opravdu ne? To je zvláštní, jak hrozně jste si podobna. Člověk by přísahal, že má před očima bratra a sestru."

Neměl jsem náladu na dlouhé vybavování; řeč uvízla ná mrtvém bodě, ale dala mi podnět k dalším úvahám.

Mohla by — říkal jsem si — nepřetržitá přítomnost baronky v mé mysli během posledních dnů zanechat stopy v mé fyziognomii? Dalo by se připustit, že se během vzájemného splynutí našich duší, které trvá už půl roku, mohl vzájemně přizpůsobit výraz našich obličejů? Ze by instinktivní přání líbit se vzájemně jeden druhému vybralo podvědomě ty nejpřitažlivější výrazy tváře a vzájemné pohledy a ty méně působivé že by potlačovalo? Možná! Jisté je, že k splynutí našich dusí došlo a od té chvíle jsme se už neměli v moci. Osud, nebo chcete-li instinkt, sehrál už svou nebezpečnou a nevyhnutelnou úlohu; kámen se začal valit a porážel vše, co mu stálo v cestě; čest, rozum, štěstí, věrnost, počestnost a zdrženlivost.

A k tomu ta hrozná bezelstnost chtít ubytovat pod vlastní střechou bujného mladého muže právě ve věku, kdy celým tělem lomcuje chtíč. Buď to je přetvařující se děvka, nebo jí láska pomátla rozum! Ona, a děvka! Tisíckrát ne! Zbožňoval jsem ji pro její otevřenost, vyrovnanost, upřímnost a mateřskou něhu. Prosím, snad výstřední, nevyrovnaná; ona si toho byla vědoma, a dokonce své chyby i přiznávala, — ale bezectná? To ne! V jejím drobném škádlení bylo možno vidět spíš zralou ženu, která ráda uvádí do rozpaků nesmělého, než koketu toužící probudit smyslnost.

Nyní bylo pro mě důležité, abych zkrotil vyvolané démony. Abych udržel oba přátele na nesprávné stopě, sedl jsem k psacímu stolu a načrtl dopis se starou obehranou písničkou o své nešťastné lásce a svůj záchvat zoufalství jsem přičetl na vrub úspěchu zpěváka, který mě připravil o jakoukoli budoucí naději. Na důkaz toho jsem přiložil dvě básně Pro ni, složené ve vzteklém dvojsečném tónu, a nechal jsem na baronce, aby se poranila nebo ne. Dopis, ba dokonce i báseň zůstaly bez odpovědi buď proto, že trik už nepůsobil, nebo že toto téma ji nezajímalo.

Následující dny byly tiché a klidné a značně přispěly k mému zotavení. Okolní krajina se zbarvila oblíbenými odstíny zbožňované osoby. Dokonce i les, kde jsem vytrpěl pravý očistec, se najednou na mne usmíval, a když jsem se v něm v dopoledních hodinách procházel, nezůstal ani stín hrůzných vzpomínek v místech, kde jsem bojoval proti všem démonům utajeným v lidském srdci. Stačila jen její přítomnost a jistota, zeji uvidím, a byl jsem znovu probuzen k životu a přiveden k rozumu!

Zkušenost mě poučila, že nečekaný příchod nebývá vždy vítaný, a proto jsem vstupoval do barončina domu s rozpaky a neklidem. Na dvoře už všechno ohlašovalo zimu; větve stromů byly bez listí, lavičky už byly uklizeny, dveře plotu vysazeny, po záhonech se honilo listí, okénka do sklepa byla ucpána slámou. Vešel jsem do salónu a tam na mne padl tíživý tlak, když jsem se nadechl nehybného vzduchu ohřátého vysokými kachlovými kamny, jež vypadala jako velká bílá prostěradla spuštěná od stropu podél stěn. Byla už zasazena dvojitá okna a štěrbiny přelepeny papírem, vata mezi okenními tabulkami napodobovala sníh a to všechno propůjčovalo této prostorné místnosti vzhled úmrtního pokoje. Snažil jsem se zbavit salón jeho pseudošlechtického zařízení a vybavit si v duchu jeho někdejší strohý měšťanský vzhled; tenkrát tu byly holé stěny, podlaha z nehoblovaného dřeva, bez koberců, černý jídelní stůl bez ubrusu, podobný svými osmi nohami pavouku, a nad ním přísná tvář otce a macechy.

Baronka mě přivítala velmi srdečně, ale její smutná tvář prozrazovala zklamání. Přede mnou už přišel tchán a strýc a v tuto chvíli již hráli v sousedním pokoji s baronem karty. Pozdravil jsem se s hráči a osaměl jsem s baronkou. Sedla si do lenošky pod lampu a vzala si pletení. Nemluvná, zachmuřená, nevábná, ponechala na mně, abych udržoval rozhovor, který brzy přešel v monolog, protože neodpovídala. Seděl jsem v rohu u kamen a díval jsem se, jak se naklání nad prací, aniž zvedne hlavu. Jak tam tak seděla, tajemná a v sebe pohroužená, budila dojem, že ani nevnímá mou přítomnost. Napadlo mě, že jsem snad přišel nevhod a že můj návrat zapůsobil špatným dojmem, jak jsem se už předtím obával. Maně sklopím unavené oči k podlaze, a tu spatřím pod pokrývkou stolku její obnažené lýtko pod povytaženou sukní. Krásné lýtko! Bílá punčocha končila nad kolenem a pevný pestře vyšívaný podvazek ještě zdůrazňoval ten nádherný sval, nad nímž se mužům točí hlava, protože dovoluje fantazii, aby si podle něho rekonstruovala celé tělo. Do půloblouku vykroužené chodidlo se skvostně klenutým nártem vězelo ve střevíčku hodném Popelky.

Tenkrát jsem to považoval pouze za nechtěné nedopatření; teprve později jsem zjistil, že žena si toho je velmi dobře vědoma, když staví na odiv, co je nad kotníkem. Jsem poněkud zmaten tímto fascinujícím pohledem; převedu hovor jinam a obratným manévrováním přejdu ke své neexistující lásce.

Napřímí se, otočí se ke mně tváří, pohlédne na mne úkosem a osloví mě:

„Vy jste zřejmě vytrvalý ve svých citech!"

Panenky mých očí se tvrdošíjně upírají pod pokrývku konferenčního stolku, kde mlžně září bílý srpek a červená stuha, ale přinutím je, aby se zvedly přímo k ní a zkřížily se s jejími zornicemi, rozšířenými světlem lampy. Odpovím jí pevně a rozhodně:

„Bohužel ano!"

Pleskání karet a hlasité připomínky doprovázejí tuto zpověď bez doznání.

Rozhostilo se trapné ticho. Dala se znovu do pletení a spustila spodničku. Kouzlo pominulo. Seděla tu přede mnou neupravená, mně lhostejná, cizí žena. Po čtvrt hodině jsem se odporoučel s výmluvou na indispozici.

Po návratu domů jsem vytáhl ze zásuvky svou hru s pevným odhodláním, zeji předělám a dřinou že ze sebe vyrvu tuto beznadějnou vášeň. Nemohla by skončit jinak než zločinem, a toho jsem se děsil, ať už to bylo dáno instinktem, mou zbabělostí, či mravní výchovou. A učinil jsem předsevzetí, že ukončím tento poměr, který se mi stával víc než nebezpečný.

Dva dny nato mi přišla na pomoc nečekaná náhoda; přijal jsem nabídku, abych zkatalogizoval knihovnu jednoho soukromého sběratele, který sídlil mimo město.

A tak jsem teď ubytován na starém panském sídle ze sedmnáctého století, v sále obloženém knihami od podlahy až ke stropu, člověk tam mohl putovat všemi epochami své vlasti. Byla tam veškerá švédská literatura počínaje prvotisky z patnáctého století a posledními novinkami konče. Nořil jsem se do práce a hledal zapomenutí, což se mi dařilo. tak dobře, že po uplynutí prvního týdne jsem přítomnost svých přátel nikterak nepostrádal.

A tu v sobotu, což byl přijímací den baronky, mi ordonance královské gardy donesla od barona pozvánku, na které byl dovětek s přátelskou výtkou, proč jsem najednou zmizel. Pociťuji sladkobolné uspokojení, když mohu stejně zdvořile odmítnout a vyjádřit opravdové politování, že nejsem pánem svého času.

Uplyne další týden a opět se objeví táž ordonance ve slavnostní uniformě a podává mi dopis, tentokrát od baronky, poněkud roztrpčený. Naléhavě mě prosí, abych se přijel podívat na barona, který se někde nachladil, musel ulehnout a chce vědět, co se se mnou děje. Teď už nebylo vyhnutí, a tak jsem okamžitě vyrazil.

Baronka nevypadala dobře a mírně nachlazený baron se nudil na posteli v ložnici. Uvedli mě tam. Pohled na tento svatostánek, který mi až dosud zůstával skrytý, ve mně znovu probudil instinktivní odpor k manželskému soužití ve společné ložnici; oba partneři se tu beze studu předvádějí při mnoha příležitostech, které vyžadují samotu. Obrovská postel, na které baron ležel, prozrazovala všechny hanebnosti intimního života; kupa polštářů vedle nemocného ukazovala nestoudně místo pro manželku. Toaletní stolek, umyvadla, ručníky, prostě všechno mi tu připadalo potřísněné a musel jsem zavřít oči, abych zahnal své zhnusení.

Besedovali jsme chvíli u postele a potom mě baronka pozvala na kalíšek likéru do salónu. Jakmile jsme osaměli, předběhla mé myšlenky, jako kdyby je bývala tušila, a vylila si srdce v nesouvislých větách.

„Viďte, že je to deprimující!"

„Nevím, co myslíte."

„Ale jděte! Rozumíte mi dobře. Tenhle ženský úděl bez cíle, bez budoucnosti, bez zaměstnání. Bude to má smrt!"

„Ale paní baronko, vždyť tu je přece dítě! Budete je vychovávat, a třeba nejen je, ale i další, která mohou přijít!"

„Žádné děti už nechci a vůbec už nemám v úmyslu dělat chůvu!"

„Chůvu ne, ale matku, v plném slova smyslu tohoto čestného poslání ..."

„Matka! Hospodyně! Hospodyni si mohu najmout. A co prosím vás chcete, abych dělala? Mám dvě služky a ty zastanou domácnost naprosto dokonale. Ne! Toužím žít ..."

„... jako herečka?"

„Ano,"

„To vám nedovolí vaše postavení."

„To vím, a bohužel až moc dobře. A právě proto se tu takhle nudím, otravuji a hloupnu. Panebože, jak já se jen otravuji!"

„A co literatura? Taje přece mnohem hezčí než komediantství!"

„Pro mne je nejvyšší umění mluveného slova. Ať tak či onak, nikdy nepřestanu litovat, že jsem obětovala svou budoucnost. A co z toho mám? — Jen zklamání!"

Volal nás k sobě baron.

„O čem si to tam šuškáte?" zeptal se mě.

„O divadle."

„Ona se snad zbláznila!"

„Ani ne tak, jak se zdá," odsekla baronka, vyšla z ložnice a přibouchla za sebou prudce dveře.

„Představ si, člověče," svěřil se mi baron, „ona už v noci ani nespí."

„Co dělá?"

„Hraje na piano, leží na pohovce v salónu, zapisuje výdaje za domácnost. Řekni, ty moudrá hlavo, co mám dělat!"

„Děti, a pěkně jedno za druhým!"

Zasmušil se. A potom dodal, aby zakryl rozpaky:

„Lékař jí to výslovně zakázal, protože první porod proběhl za okolností, které ... a potom, jsou tu i problémy finanční . . . chápeš, že?"

Pochopil jsem už dávno. A měl jsem se na pozoru, abych se nějak té choulostivé záležitosti nedotkl. A potom, byl jsem ještě moc mladý a nemohl jsem tušit, že o tom, co má lékař předepsat svým pacientkám, rozhodují ony samy.

Baronka se vrátila s dítětem v náručí a uložila je do železné postýlky vedle baronova lože. Dítě ne a ne spát, dalo se do křiku. Matka se je marně pokoušela uklidnit a nakonec šla pro metlu. Odjakživa nesnáším, když se bijí malé děti, a pokaždé při tom vzkypím hněvem; jednou jsem dokonce uvedl na správnou míru i vlastního otce. Proto teď vzplanu těžko potlačovaným vztekem a zakročím:

„Promiňte, že se vám pletu do vašich věcí," řekl jsem jí, „ale myslíte, že dítě pláče bezdůvodně?"

„Je prostě protivná."

„Zřejmě má nějaký důvod, proč být protivná. Možná že sejí chce spát a naše přítomnost a světlo lampy jí vadí."

Baronka se zastyděla, snad proto, že si uvědomila, do jak nepříjemného světla se staví, chová-li se jako megera, a dala mi za pravdu. Vstal jsem a rozloučil se.

Toto nenadálé nahlédnutí pod pokličku jejich rodinného života mé na několik dnů vyléčilo z lásky. Musím se přiznat, že scéna s metlou ještě jen zvýšila nepříjemný dojem ze vzpomínek, které mi z oné návštěvy zůstaly.«[1]