„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

August Strindberg: Manželské historie

August Strindberg: Manželské historie

August Strindberg: Manželské historie

Jen naprostým nepochopením lze omluvit úvodník z Manželský historií Augusta Strindberga z nakladatelství Levné knihy: „Plodem jeho stihomamu vůči ženám a komplexu méněcennosti jsou povídky Manželské historie ostře a žlučovitě zaměřené proti institutu manželství a feminismu.“, protože ve skutečnosti jsou o všem jiném než o útocích, ať již na posvátný svazek manželský či na manželčiny snahy o svou emancipaci - Strindbergovy schopnosti i literární talent totiž sahají mnohem dále a Manželské historie, byť v nich převládá pejorativní nádech, se jen nesou na feministické vlně, jež se i dnes nijak zvlášť neliší od podoby, kterou nabývala v 80. letech XIX. stol., kdy tato Strindbergova povídková sbírka vznikla, a více než za kritiku ji lze brát za ironii padající na všechny strany, ať ženy či muže, svobodné či vdané, tatíky či staré panny.
Avšak nemohu-li v žádném případě Strindbergovi upřít jeho renesanční záběr - drama, próza, poezie, malířství, fotografie, hudba, historie kultury, jazykověda, chemie, alchymie, etc., a na rozdíl od autorky předmluvy i smysl pro ironii dle motta „padni komu padni“, tak v povídkách samotných je znát značná účelovost, kdy je slibně vyvíjející a čtivý námět znenadání utnut, jako by autor nevěděl jak dál a musel sáhnout k zjednodušujícímu zakončení, a Strindbergův nešvar v jeho čistě egoistickém pohledu na vztah mezi mužem a ženou - žena nikdy nemiluje, muž miluje jen zpočátku, ale velmi záhy vystřízliví či se usadí a otupí…, ale současně Strindberga omluvme jeho natřikrát opakovanou manželskou zkušeností - s herečkou Siri von Essen, novinářkou Fridou Uhlovou a herečkou Harriet Bosseovou, jež jej zbavila mnohých romantických iluzí.
Přes tyto výtky jsou Strindbergovy Manželské historie v mnohém poučné a mimo jiné i dokazují, že se toho za oněch více než 100 let, jež od jejich sepsání uplynuly, zas tak mnoho nezměnilo, byť si my sami namlouváme, že naše životy jsou zcela odlišné od životů našich rodičů, natož pak od životů Strindbergových současníků.

Láska a obilí

Když šel mladý soudní auskultant k majorovi požádat o ruku jeho dcery, zřejmě ho nenapadlo podívat se na záznamy plodinové burzy; zato major si je prohlédl.
„Miluju ji,“ prohlásil mladý muž.
„Jaký máš plat?“ zeptal se ho starý major.
„Pravda, jen dvanáct set korun, ale my se milujeme...“
„Na tom mi teď nesejde; dvanáct set je málo!“
„Ale mám ještě vedlejší příjmy, a Luisa zná mé srdce...“
„Nech si tyhle hloupé řeči — kolik dělají tvé vedlejší příjmy?“
„Uviděli jsme se poprvé na Boo...“
„Kolik dělají ty tvé vedlejší příjmy?“ Major čekal, tužku připravenou.
„A moje city, ty přece...“
„Kolik dělají ty tvé vedlejší příjmy?“ Major kreslil po sacím papíře klikyháky.
„Vynese to jistě dohromady dost, jen když...“
„Tak co, odpovíš mi nebo ne! Kolik dělají tvé vedlejší příjmy? Čísla, čísla. Fakta!“
„Mám překlady po desíti korunách za arch, dávám hodiny francouzštiny, mám slíbené korektury.“
„Sliby, to nejsou žádná fakta! Čísla, chlapče, čísla! Sepíšu to. Tak co ty překlady?“
„Co ty překlady? To se nedá jen tak vysypat z rukávu!“
„Že se to nedá vysypat z rukávu? Říkáš přece, že máš překlad. Nemůžeš mi tedy říci, jaký je to překlad? Co je to za hloupé řeči!“
„Mám přeložit Guizotovy Dějiny civilizace, pětadvacet archů.“
„Po desíti korunách, to je dvě stě padesát korun. A dál?“
„Dál! To člověk nikdy předem neví!“
„Tak vida, to člověk nikdy předem neví! Jenomže právě tohle by měl předem vědět! To si myslíš, oženit se, to že je prostě bydlet dohromady a laškovat spolu! Ne, ne, můj milý, to znamená za devět měsíců dítě, a děti je třeba krmit a oblékat!“
„Nemusí přece z toho hned být děti, když se dva mají rádi tak jako my, jako my...“
„A jak se tedy, u všech čertů, máte vy rádi?“
„Jak se my máme rádi?“ Položil ruku na klopu své vesty. „Že z toho nejsou děti, když se dva mají rádi jako vy? Blázne! Jsi ty mi ale kus blázna! Jinak se zdá, že jsi řádný chlap, a tak se tedy zasnubte. Ale hleď využít doby zasnoubení k tomu, abys zaopatřil slušný krajíc chleba, protože nás čekají zlé časy. Obilí stoupá!“
Když Ludvík uslyšel tohle zakončení majorovy řeči, zrudl, ale radost, že dostane svou milovanou, byla tak veliká, že políbil starému majorovi ruku. Pane na nebesích, jak byl šťasten! Jak byli oba šťastni! Když si poprvé vyšli do města vedouce se pod paží, celí zářili, měli pocit, že se lidé zastavují a dělají na chodníku špalír, aby jim na jejich triumfální cestě vzdali čest. Kráčeli se vztyčenou hlavou a pružným krokem a hleděli hrdě a povzneseně.
Ludvík teď chodil večer co večer za snoubenkou. Sedali uprostřed pokoje a četli korektury. Luisa ho kontrolovala. A major si říkal, že je to skutečně chlapík. Když skončili, Ludvík prohlásil: „Vydělali jsme tři koruny!“ A políbili se.
Příští večer šli do divadla a dali se domů dovézt — to stálo dvanáct korun.
Někdy, když měl večer hodinu, odřekl ji — co člověk z lásky neudělá! — a šel za snoubenkou. Vyšli si spolu na procházku.
Ale svatba se blížila, začaly jim jiné starosti. Vypravili se do centra, podívat se na nábytek. Museli ovšem začít s tím nejdůležitějším. Když se měly kupovat postele, nechtěla s ním Luisa jít, ale nakonec přece jen šla. Budou mít, toť se ví, dvě postele, budou spát vedle sebe, aby nebylo příliš mnoho dětí, že! A všechno do posledního kousíčku z ořechového dřeva — všechno pravý ořech. A matrace budou mít červeně pruhované a pérované, a péřové spodnice. Přikrývku bude mít každý svou, ale ovšem obě budou stejné — Luisa chtěla modrou, když je blondýnka.
Potom se vypravili do dalšího obchodního domu. Nejdříve ovšem koupili do ložnice matně červenou visací lampu a Venuši z pálené hlíny. A potom jídelní servis; šest tuctů sklenic všech druhů, se zabroušenými okraji. A pak nože a vidličky, s rytým vzorem a monogramem. A nakonec kuchyňské nádobí. Ale to s nimi musila jít maminka.
Můj bože, co měl teď Ludvík práce! Podpisovat směnky, běhat po bankách, shánět řemeslníky, najmout byt, věšet záclony. Ale stačil na to na všechno. Jeho vlastní práce musila zatím počkat, ale jen co se ožení, hned se zas do toho pustí!
Chtěli si vzít pro začátek jen dvoupokojový byt, musejí být přece rozumní, že! Ale když budou mít jen dva pokoje, mohou si dovolit mít je hezké. Ludvík tedy najal dva pokoje s kuchyní v prvním poschodí na jedné z hlavních tříd, na Vládní třídě, za šest set korun. Když Luisa podotkla, to že si stejně dobře mohli vzít tři pokoje a kuchyň ve čtvrtém poschodí za pět stovek, trochu zrozpačitěl. Ale co, jen když se mají rádi! V tom s ním Luisa souhlasila, jenom nechápala, proč by se nemohli mít v třípokojovém bytě s nižším nájemným stejně rádi jako v dražším dvoupokojovém. — Opravdu, bylo to od něho hloupé, věděl to, ale co, jen když se mají rádi!
Konečně měli byt v pořádku. Ložnice byla hotová svatyňka. Postele stály pěkně vedle sebe jako dvě ekvipáže. A slunce svítilo na jejich modrou přikrývku a na bílá, bělostná prostěradla a na maličké „mazlíčky“ s monogramy, které jim vyšila jedna neprovdaná teta; tvořily je velké okytičkované iniciály, jež se proplétaly jakoby v jednom, jedinkém objetí a líbaly se, kdekoli se dotkly. Paní domu měla pro sebe alkovničku, oddělenou japonskou zástěnou. A v salonu, který byl také jejich jídelnou a pracovnou a přijímacím pokojem, trůnil její klavír (stál dvanáct set korun) a jeho psací stůl s desíti zásuvkami, „ořech do posledního kousíčku“, a trymó, samé sklo, a lenošky a příborník a jídelní stůl. „Vypadalo to jako někde, kde se skutečně bydlí.“ Nemohli pochopit, co s nějakou jídelnou — je to se svými vyplétanými židlemi vždycky nevlídný pokoj!
A jednou v sobotu večer byla svatba! A pak to nedělní ráno! Hej — to je přece život! Není to krásné, být ženat? Není manželství skvělý vynález? Člověk smí dělat, co se mu zachce, a ještě mu přijdou rodiče a sourozenci gratulovat!
Jejich ložnice ještě v devět hodin tonula ve tmě. Ludvík nechtěl otevřít okenice a vpustit tam denní světlo, zato rozsvítil ještě jednou tu matně červenou noční lampu: vrhla kouzelnou záři na modrou přikrývku a na bílá prostěradla, teď poněkud pomačkaná, a hliněná Venuše tam stála růžovoučká a nic se nestyděla; a mladá paní ležela v posteli blaženě rozlámaná, ale krásně vyspalá, jako by byla dnes poprvé v celém svém životě dobře spala. Na ulici nic nejezdilo, byla neděle, a zvony zněly v prvním sezvánění nesmírně jásavě a čipernými údery, jako by svolávaly celý svět, aby vzdal díky a chválu tomu, kdo stvořil muže a ženu. A mladý manžel zašeptal ženušce do ouška, aby se trochu pootočila, že půjde říci do kuchyně o snídani. Zavrtala hlavu do podušek.
Vklouzl do županu a zašel za zástěnu trochu se obléci.
Vešel do salonu, slunce tam rozhodilo po podlaze širokou zářivou cestu. Nevěděl, je-li jaro, léto, podzim nebo zima; věděl jen, že je neděle'! Cítil, jak se jeho mládenecký život vzdaluje jako cosi ohavného, temného, a cítil ve svém domově van starého domova svého dětství a současně budoucího domova svých dětí!
Jak je silný! Budoucnost jako by stála před ním jako nějaká hora! Ale foukne na ni a ona se mu sesype jako písek k nohám, a on se vznese přes komíny a hřebeny střech se svou mladou ženou v náručí.
Sesbíral potom šaty poházené po pokoji. Bílý nákrčník našel na rámu obrazu, usadil se tam jako bílý motýl.
Šel pak do kuchyně. Jak se leskne to jejich nové měděné nádobí a čerstvě pocínované pánve! Je to jeho a její!
Vzbudil služebnou, přiběhla jen ve spodničce. Udivilo ho, že nevidí její nahotu. Je pro něho bezpohlavní! Protože pro něho existuje jen jediná žena! Cítil cudnost, jakou cítí otec vůči svému dítěti. Nařídil služebné, aby doběhla ke „Třem bojím“ objednat snídani. Hned ať ji pošlou, ale ať je skvělá! Portské a burgundské! Restauratér ostatně už ví. „Jen ho ode mne pozdravuj!“
Pak se vrátil a zaklepal na dveře ložnice.
„Mohu vstoupit?“
Vykřikla slabě: „Ne, ne, chlapče, počkej chvilenku!“
Prostřel stůl sám. A když služebná přinesla snídani, upravil ji na jejich nové talířky. A složil pěkně ubrousky. A pak otřel vinné sklenky. A postavil svatební kytici ve váze před ženin talíř. A když konečně přišla ve vyšívaném župánku, oslnilo ji slunce a zatočila sejí hlava, ale jen trošičku, jen aby ji mohl posadit do křesla u prostřeného stolu. Musí si teď vypít malý, docela malý doušek kmínky z likérové skleničky a pak si sníst chlebíček s kaviárem! — „Není to skvělé! Když je člověk ženat, může si dělat, co se mu zlíbí! Pomysli si jen, co by asi maminka říkala, kdyby viděla svou Luisu přihýbat si?“ — Obsluhoval ji, naléval jí, obskakoval ji — docela jako by byla ještě jeho snoubenka. To je, pane, snídaně, po té jejich noci! A nikdo jim do toho nemá co mluvit! Je to tak docela v pořádku. Mohou se tak bavit s nejlepším svědomím, a to je na tom nejrozkošnější. Ludvík zažil podobné snídaně už dříve, ale jaký je to do nebes sahající rozdíl! Znechucení, neklid — nechtěl na to teď vůbec pomyslit. A když si po ústřicích vypil sklenici pravého góteborského porteru, nemohl všemi mládenci dost pohrdat. „Jen považ, nejsou to hlupáci, že se neožení! Egoisté to jsou! Měli by na ně uvalit daň na psy!“ Mladá paní se vsak odvážila namítnout, ale co nejvlídněji a nejpovolněji, že „jí je těch ubožáčků vlastně líto — zřejmě si nemohou dovolit oženit se, protože kdyby na to měli, jistě by se všichni oženili!“ Její choť auskultant ucítil bodnutí u srdce, na okamžik se polekal, jako kdyby byl prve příliš zpupný. Vždyť celé jeho štěstí závisí na penězích, na výdělku, a jestli... jestli... Ale co! Skleničku burgundského!
Pustí se teď do práce jako lev. Však oni uvidí!
Pak přišel na řadu pečený tetřívek s brusinkami a vásterásskými okurkami. Mladá paní se trochu zarazila, ale je to přece tak hezké!
„Ludvíčku,“ a položila mu chvějící ručku na rameno, „můžeme si my tohle dovolit?“ Řekla naštěstí „my“!
„Ale co! Pro jednou neubude! Můžeme potom jíst sledě a brambory!“
„Ty jíš sledě a brambory?“
„To bych řekl!“
„Já vím, takhle když se vrátíš z flámu — zapiješ to vínečkem!“
„Holčičko, nech si ty řeči! Na zdraví. Ten tetřívek byl jedinečný! A teď artyčoky!“
„Ale ty ses, Ludvíku, nadobro zbláznil! Artyčoky v tuhle roční dobu! Ty jsou jistě pěkně drahé!“
„Drahé? Cožpak nejsou dobré? No tak! To je přece hlavní! A teď víno! A ještě trochu! Co říkáš, není život krásný? Nádherný! Přenádhemý!“
V šest hodin odpoledne stál před domovními dveřmi polokrytý kočár. Paní Luisa se málem rozhněvala. Ale bylo to tak krásné, uvelebit se vedle sebe na zadním sedadle a pěkně se pohupovat do Obory. „Je to jako ležet spolu v posteli,“ zašeptal Luise Ludvík a dostal slunečníkem přes prsty. Známí se zastavovali na kraji chodníku a zdravili a kamarádi mávali, jako by chtěli říci: „Vida ho, filutu! Vyženils, co!“ A jak byli lidé tak shora malí a jak bezvadná byla cesta, jak lehoučce se jim na tom pérování a na těch polštářích jelo! Vždycinky by to tak mělo být!
Vedli to tak celý měsíc. Plesy, návštěvy, obědy, divadla a po nich večeře. Ale mezitím býval doma. To bylo přece jen nejhezčí! Jak bylo nádherné vzít po slavnostní večeři Luisu tatínkovi a malince před nosem, posadit ji do fiakru, přibouchnout dvířka, pokynout rodičům a říci: Teď jedeme domů! A tam si budeme dělat, co se nám zlíbí! A když přijedou domů, vytáhnou nějaké ty dobroty a povídají si při nich až do rána!
Doma byl Ludvík vždycky rozumný. Alespoň v principu!
Jednou ho žena chtěla vyzkoušet vločkovou polévkou a solenou rybou se zadělávanými brambory. Jak mu to chutnalo!
Zprotivilo se mu už to vystrojování! Když měla být příští pátek zase solená ryba, přišel Ludvík domů s dvěma bělokury.
Už ode dveří volal:
„Můžeš si, Lízinko, představit — můžeš si představit něco tak neslýchaného?“
„Copak?“
„Nebudeš chtít ani věřit, až ti řeknu, že jsem koupil — a sám — na trhu na Munkbro párek bělokurů, hádej zač?“
Jeho žena vypadala spíš rozmrzele než zvědavě.
„Pomysli, párek za korunu!“
Luisa koupila kdysi párek za osmdesát ořů, ale aby muže nadobro nepřivedla z míry, dodala smířlivě, že tenkrát bylo v zimě hodně sněhu.
„Dobrá, ale uznáváš, že jsou laciné!“
Co by neuznala, aby mu udělala radost! Ale večer měli mít kaši, na zkoušku. Ludvíka velmi mrzelo, že když snědl jednu kuřičku, nedokázal si už vzít tolik kaše, jak by si byl přál, aby ženě ukázal, že o kaši doopravdy stojí. Jí kaši docela rád, ale od té doby, co měl malárii, nesnáší mléko. Nedokáže je strávit, jinak by kaši jedl každý večer, každičký, jen aby se na něho Luisa nemrzela. A tak už nikdy kaši neměli.
Po šesti týdnech paní Luisa ochuravěla. Bolela ji hlava a zvracela. Je to jistě jen slabé nachlazení! Avšak zvracení nepřestávalo. Hm! Nesnědla snad něco jedovatého? Konvice je čerstvě pocínovaná! — Poslali pro lékaře. Lékař se usmíval a prohlásil, že je všechno v nejlepším pořádku. Co je v nejlepším pořádku? Nějaká pošetilost? Řekněte! To přece není možné! Jak by to bylo možné? Kdežpak, věřte, to je z tapet v ložnici, není snad v nich arzenik? Pošleme to ihned do lékárny k vyšetření! — Arzeniku prosto, napsal lékárník. — To je opravdu zvláštní. Žádný arzenik v tapetách! — Paní Luisa churavěla dál. Její manžel se začetl do lékařské knihy — a zašeptal ženě do ouška. — Vida, v tom to vězí! Tak tedy! Stačí teplá nožní lázeň!
Po čtyřech týdnech prohlásila porodní bába, že všechno je „v nejlepším pořádku“.
— V nejlepším pořádku! Nu ovšem, ale přišlo to hrozně brzy!
Když to tedy tak je —jak to bude hezké! Pomysli jen, děťátko! Hurá! Budeme tatínek a maminka! A jak se bude maličký jmenovat? Protože to přece bude kluk! To je jasné!
Ale paní Luisa teď zasáhla a promluvila vážně se svým chotěm. Co se vzali, neměl překlad ani korekturu! A s pouhým platem nevyjdou.
— To je pravda, žili si teď trochu nad poměry. Panebože, vždyť člověk je jen jednou mladý! Ale od nynějška to bude jinak.'
Nazítří zašel pan auskultant k svému starému příteli aktuárovi a prosil ho, aby se za něho zaručil, že si potřebuje vypůjčit. „Víš, brachu, když je člověk na nejlepší cestě stát se otcem, nemůže se vyhnout výdajům!“
„Docela má řeč, milý brachu,“ odpověděl přítel aktuár, „a proto si také nemohu dovolit se oženit. Jsi šťastný, že ty si to dovolit můžeš!“
Ludvík se styděl na něho naléhat. Jak se má doprošovat toho starého mládence, aby pomáhal jeho dítěti, když sám si nemůže dovolit mít je. Ne, to nedokáže!
Když přišel domů k obědu, vypravovala mu žena, že ho hledali dva páni.
„Jak vypadali? Byli mladí? A měli skřipec? Tak to jistě byli moji staří dobří kamarádi, poručici z vaxholmské posádky.“
„Ne, poručici to nebyli, na to byli staří!“
— Ach, tak už ví! Byli to staří známí z Uppsaly, patrně docent P. a asistent Q. — chtěli se asi podívat, jak se jejich starý Ludva má jako ženáč!
„Ne, nebyli z Uppsaly, byli ze Stockholmu.“
Zavolali služebnou. Podle ní vypadali nevlídně a měli hole.
„Hole! Hm!“ — Nechápal, kdo by to mohl být. Však se to časem doví — říkali přece, že přijdou jindy. Ale byl dnes náhodou dole u přístavu a koupil tam žejdlík jahod, za babku, byly opravdu směšně laciné!
„Představ si jen, žejdlík jahod za korunu padesát, v téhle roční době!“
„Ludvíku, Ludvíku, kam to takhle půjde?“
„Půjde to ef ef! Slíbili mi dnes překlad.“
„Ale máš, Ludvíku, dluhy!“
„To jsou samé maličkosti. Počkej, jen co dostanu tu velkou půjčku!“
„Půjčku! To bude přece nový dluh!“
„Bude, ale za jakých podmínek! A teď už dost o těchhle věcech! Nejsou ty jahody dobré? Viď že! A nechutnala by na ně sklenička sherry? Co? Lino, doběhni ke kupci pro láhev sherry. Světlé! Pravé!“
Když se po obědě na pohovce v salonu prospal, prosila ho žena na slovíčko. Ale nesmí se na ni zlobit!
— Zlobit? On a zlobit se! Chraň pánbůh! Asi peníze na domácnost?
—Jak jinak! Odběrná knížka u kupce je nezaplacená. Řezník upomíná, drožkář vyhrožuje, jedním slovem je to k zbláznění!
„Nic jiného? Zítra dostanou zaplaceno do poslední grešle. Ta nestydatost, upomínat o takové maličkosti! Dostanou zítra zaplaceno vše do poslední grešle, ale přijdou o zákazníka! A teď už o tom nebudeme mluvit. Půjdeme na procházku. Ne, vůz ne! Pojedeme do Obory elektrikou a trochu se tam z toho provětráme.“
Vyjeli si tedy do Obory, a když zašli do Alhambry a objednávali si oddělenou místnost, mladí páni ve velkém sále si šuškali. Myslili si zřejmě, že jsou na honbě za dobrodružstvím. Legrační, co? A ztřeštěné! Ale paní Luise se to příliš nelíbilo. A ten účet potom! „Kdybychom byli zůstali doma, co jsme mohli za ty peníze mít!“
Měsíce ubíhaly. Luisiň čas se blížil. Potřebovali kolébku a výbavičku. Potřebovali toho tolik. Pan Ludvík celé dny běhal a sháněl práci a peníze. Avšak obilí na burze stouplo, nastávaly zlé časy. Nikde žádný překlad, žádná korektura. Z lidí se stali materialisté. Nečetli už knihy, za své peníze si kupovali jídlo. V jaké to zhrublé, prozaické době žijeme! Ze života se vytrácejí ideály a bělokury nedostaneš pod dvě koruny za párek. Drožkáři nechtějí vozit pana auskultanta do Obory zadarmo, protože také oni mají ženu a děti a také kupec chce dostat za své zboží zaplaceno. Ach, jací jsou to realisté!
Přišel očekávaný den a skoro už noc. Ludvík se musil obléci a běžet pro porodní bábu. Musil odbíhat od ženina lůžka do předsíně vyjednávat s naléhajícími věřiteli. A pak držel v náruči svou dceru! Rozplakal se při tom, protože cítil odpovědnost, odpovědnost těžší, než měl sílu nést, a dělal v duchu nové sliby. Ale měl nervy už nadranc. Dostal překlad, nemohl však u něho sedět, protože musil neustále běhat a shánět živobytí.
Přiřítil se s radostnou novinou za tchánem, který právě přijel do města.
„Jsem otcem!“
„To je hezké,“ řekl tchán. „Doufám, že dítě uživíš?“
„Ne, pro tuto chvíli ne. Musíš nám vypomoct!“
„Dobrá, pro tuto chvíli! Ale ne v budoucnu!“ Nemá sám víc, než co potřebují on a ostatní jeho děti!
A Luisa musí mít slepici; Ludvík ji sám koupil na trhu. A také víno, johannisberské, láhev za šest korun. Toť se ví že pravé!
A porodní bába musí dostat stovku. „Proč bychom jí měli dát míň než druzí? Kapitán K. dal jí přece také stovku.“
Paní Luisa byla brzy zase na nohou. Byla zas jako děvčátko, v pase štíhlá jako proutek, jen trochu pobledlá, ale to jí slušelo.
Tchán je přišel navštívit a promluvil si s Ludvíkem mezi čtyřma očima.
„Budeš teď tak laskav a dáš nějaký čas pokoj s dalšími dětmi, nebo se zruinuješ!“
„Takhle mluví otec? Copak nejsme manželé? Cožpak se nemáme rádi? Nemít děti!“
„Ale ano, ale člověk pro ně musí mít chleba! Všichni mladí lidé by se jen chtěli nulovat, dovádět, lézt spolu do postele, bavit se, ale kde je odpovědnost!“
Z tchána se zřejmě také stal materialista. Jaká bídná doba!
Nadobro bez ideálů!
Jejich domov byl podminován. Jejich láska žila, neboť byla silná, a mysl mladých shovívavá. Avšak exekuční úřad shovívavý nebyl. Čekala je konfiskace majetku, hrozil jim konkurs. Raději tu konfiskaci. Tchán přijel s velkým vozem, sebral dceru a dceřinu dcerku a zeťovi zakázal ukázat se, dokud nebude mít pro ně chléb a dluhy zaplaceny. Dceři neřekl nic, ale když si ji odváděl domů, měl pocit, jako by se navracel se svedenou. Propůjčil nevinné dítě na rok mladému pánovi a teď jí dostal zpět „zneuctěnou“. Chtěla sice zůstat u svého muže, ale nemůže přece bydlit s dítětem na ulici!
A tak se pan Ludvík musil dívat na to, jak mu boří a roznášejí jeho domov. Však vlastně ani nebyl jeho, když ho doposud nezaplatil! Hu! Ti dva pánové se skřipcem sebrali postele a ložní prádlo, sebrali jejich měděné pánve a ostatní nádobí a jídelní servisy a lustry a svícny, všechno, všecičko!
A když pak Ludvík stál sám v těch dvou pokojích, jaká prázdnota, jaká pustota. Kdyby mu alespoň byla zůstala ona!
Ale co by si počala v těch prázdných místnostech! Ba, je to takhle nejlepší. Jí je přece docela dobře!
A pak na něho dolehl krutý život ve vší vážnosti. Sehnal si práci v jedněch ranních novinách — čtení korektur. O půlnoci musil být na místě a odcházel odtamtud o třetí. V úřadě mohl zatím zůstat, když nedošlo ke konkursu, ale postup měl zaražen.
Nakonec přece jen směl ženu a dcerušku jednou týdně navštívit, ale vždy pod dozorem. A musil v noci ze soboty spát v komoře vedle tchánovy ložnice. A v neděli večer se musil vrátit do města, aby noviny mohly v pondělí ráno vyjít.
Když se loučil s ženou a dceruškou u vrátek, kam ho doprovázely, a když jim mával z posledního návrší, cítil se nesmírně ubohý, nešťastný a ponížený. A což ona!
Vypočet, že bude potřebovat na zaplacení svých dluhů dvacet let! A potom? Potom stejně nebude moci ženu a dítě uživit! Má vůbec nějakou naději? Nemá! Kdyby tchán zemřel, octly by se jeho žena a dítě na dlažbě; neodvažoval se tedy přát jejich jediné opoře konec.
Ach, jak je ten život krutý, když nedovede zajistit lidem živobytí, třebaže všem ostatním tvorům je dává zdarma!
Jak je krutý, jak je krutý! Proč nemůže život dávat kury a jahody všem lidem! Jak je krutý, jak je krutý![1]

Použitá literatura:

  1. August Strindberg, Manželské historie, Levné knihy KMa: Praha, 2004.

Bibliografie:

[1] Strindberg, s. 68-80.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3 (1 hodnocení )