01. Květen 2008
Již samotný název naznačuje podtext a význam dramatizace filozofického názoru, v jehož
středu stál člověk a jeho život jež existuje jen ve formě vědomí. Ctností, ale i zkázou Ladislava Klímy bylo, že
svůj filozofický názor narozdíl od svých myšlenkových předchůdců, Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzcheho,
nejen kázal, ale snažil se jej i realizovat ve vlastním životě. V Lidské tragikomedii je možné najít mnoho
paralel s Klímovými vlastními osudy, ačkoliv má drama nádech ironie, jež Klíma používal s velkou oblibou, snad aby
tak uchránil své nejhlubší nitro a duši před ostrými jedovatými šípy svého okolí, jež bylo jen ztěží možno
pochopit podstatu Klímovy osobnosti. A není to lehké ani dnes, více než 75 let po jeho smrti. Beletristické dílo
Ladislava Klímy je obsaženo v osnovách středních škol a najde se asi jen málo těch, kdo neslyšel a nečetl alespoň
výběr z jeho psychologicko-filozoficky laděného prozaického díla. Za posledních 15 let od pádu komunismu, který
Klímu tiše ignoroval jako těžko zařaditelné individuum jež by bylo potencionálně schopné rozvrátit socialisticky
uvědomělé myšlení některých jedinců, patří Ladislav Klíma mezi nejvydávanější autory, ale je přesto těžké
uchopit nejvlastnější podstatu a pochopit cestu, jíž se sebezničujícím způsobem rozhodl ubírat a patří proto mezi
rarity namísto mezi vůdce ovládající davy, což jistě samo o sobě mnohé ilustruje.
Dějství prvé
Ladislav Klíma: Lidská tragikomedie
Děj Lidské tragikomedie je zasazen do začernalé putyky „U hliněné podkovy“
jež se pro svou sprostotu stala symbolickým chrámem pěti spolužáků, Pulce, Shoře, Kantorky, Obnose a Odjinuda,
čerstvých to absolventů gymnázia, jež se rozhodli v této nejzapadlejší krčmě ve městě, která kontrastovala s jejich
vesměs středostavovských původem, oslavit završení svých mnohaletých studijních snah.
Během slavnostního večera všech pět spolužáků přednese krédo svého budoucího života: Kantorka
vidí svůj život jako studium lidstva a hodlá se plně pomořit do studia podstaty lidské kultury a práce je proň
ztotožněna s Bohem a Bůh s prací. Pulec se považuje za orla a jen orel může naplnit svůj život chlastem a je proto
rozhodnut kráčet svým příštím životem po boku nebeského Dionýsa. Krédo Obnosa zní: „Každý okamžik vše, co v
cestě stojí, odkopávat, rozdupávat, drtit, ničit,
zničit.“[1] Shoř: „Žít co nejlépe, nejbohatěji,
nejmocněji. Líbat život ve všech jeho podobách, tančit s ním jako muž se ženou, znásilňovat jej i podávat se sladce
jeho toku[…] to, co má život nejkrásnějšího, je bez odporu žena, je láska. Milovat, a ne jednu ženu, ale každou,
která je krásná, toť teprve vskutku žít. Vskutku žít, toť teprve geniálnost. Geniálnost je jen silně vyvinutá
sexualita.“[2] Odjinud, v kontrastu s malichernými a
neuvědomělými ideály svých spolužáků a v souladu s Klímovou filozofií poněkud povýšeně (ale povýšenost je
přirozeností Boha) hlásá: „Jen s rozpačitým studem ujímám se slova. Při pohledu na zázračnou skupinu čtyř
vážných géniů, ó kterak cítím svoji malost! Každý z vás má svůj vznešený Cíl, objevil si smysl své bytosti. Pouze já
nic takového nemám. Nanejvýš mohl bych říci, že cílem i smyslem mým je, a snad do smrti bude, hledání smyslu a cíle
toho, sebe sama a svého tajemství[…] mé hledání sebe sama přineslo mně přece už jeden důležitý výtěžek,
kterého se asi nikdy již, nikdy nespustím a který stavím proti vašim čtyřem ideálům. Zní: odlidštění,
deamilizace, a stání se bohem, dosažení absolutnosti. Vaše ideály kotví vesměs na půdě ubožácké
lidskosti, zvířeckosti, nejsou ideály. Bydlí všechny v jednom patře; můj o patro nad nimi. Nový není; byl vlastně
vůdčí hvězdou lidské minulosti, aspoň té nejlepší. Dnešní doba o něm nechce vědět; a tím je odsouzena. Nechci si říci:
Vše lidské, vše vezdejší je podstatně podmíněností, otrockostí, bědností; jest jen jeden Cíl, vpravdě důstojný: stát
se nepodmíněným, suverénním - Bohem!“[3] Odjinudův proslov,
jež byl pro ostatní přednesen záměrně provokativně a odsuzujíce, byl dle očekávání spolužáky zesměšněn a rozcupován
jako sbírka překonaných frází. Přesto však všichni slavnostně odpřísáhnou, že se zde v tentýž den a čas opět sejdou
za třicet let, aby mohli porovnat zda se drželi a nezřekli svých ideálů.
Dějství druhé
Ladislav Klíma: Lidská tragikomedie
A stalo se. Pulec sešel, stal se z něj vyvrhel, kterého každý obloukem obcházel, aby mu nemusel
zase půjčovat. Pohrdaje sám sebou neváhal se ponižovat a lichotit i těm, pro které měl před třemi desetiletími jen
pohrdavý úsměšek. „Není smutnějšího nic nad pomyšlení, že celý život byl nadarmo. Ale kdyby aspoň všechno
moje utrpení mohlo být nazváno tragédií. K tomu však je vše příliš malicherné a směšné. Modlívám se někdy: Pane, dej,
ať aspoň poslední akt vyzní důstojně!“[4]
Sešlý, unavený a vyhaslý Kantorka přivlekl svou lehce dementní dceru Doubravku, která se proň stala
skutečným naplněním života, protože jeho velkolepé plány o poznání lidstva se scvrkly na několik prací o životě
malého kmene Čuchonců a živil se dáváním hodin opožděným žákům. „Stal jsem se profesorem, raději říkám
učitelem, poněvadž vyššího slova není než učitel. Ale zůstal jsem provždy žákem. Svoji smělou myšlenku: přehodnocení
všech kulturních hodnot, dřímal jsem stále vysoko nad hlavou jako Camoens v mořském vlnobití svou Lusiadu. Avšak
konečně jsem dospěl k resultátu, že to přece jen úkol přesahující síly člověka. Pochopil jsem, že nutno dříve
studovat nejdůkladněji všechny jednotlivé kultury, ale že lidský život nestačí ani k řádnému
prostudování kterékoli i sebemenší kultury. I umínil jsem si koncentrovat se na kulturu malého, ale velezajímavého
národa Čuchonců.“[5]. Svým spolužákům byl však k ještě
většímu smíchu než Pulec, který si přes svou sebelítost uvědomoval svou ubohost a povrchnost mladických ideálů.
Smáli se jeho Čuchoncům, ale i zaslepenosti, jež mu bránila prohlédnout, jak velkého vola dělá celému městu. Dřel
se do úmoru, aby mohl své ženě dávat to nejlepší, jež jej tahá za nos s třiceti chlapy a své city dává Doubravce, o
které ani matka neví, kdo je její otec.
Sexuální stroj Shoř, se svými děvkami nejhoršího ražení a ještě ošklivějšího vzhledu, nad kterými
mohli ostatní jen zaplakat, své spolužáky trumfoval zákonnou manželkou - nesnesitelnou skrblivou a žárlivou semetrikou,
jež v každém svém slově dávkovala kapku jedu.
K Pulcově cti nutno dodat, že se jeho snaha soustředila jen na chlast, který mu dával zapomenout.
Zato Shoř i Kantorka se mohli přetrhnout, aby poklonkovali veleváženému a veleúspěšnému podnikateli a ministru
Obnosu, který tak jediný naplnit své mladické krédo, byť pouze dočasně, protože krátce na to byl zatčen za
nespočitatelné podvody, které mu pomohly dostat se ke svému světlu.
Ale ani Odjinud nenaplnil své životní předsevzatí, a byl těsně u cíle v Indii uštknut jedovatým
hadem, kde se po vzoru Gautama Siddhárty snažil dojít k poslední ze všech pravd. „Ohromnými kroky blížil jsem
se k Cíli cílů, k Cíli, za nímž není už dalších, jenž je věčným Božím Spočinutím v Sobě. Co den, to velké vítězství.
Zázrak, že slabá duše vydržela všechny ty zlaté, sluneční údery… Již jsem stál na samém Prahu, jen dva tři dny
- a bylo dosaženo; věděl jsem to jistě. Tu probudiv se jednou v poledne před svojí slují, spatřím, jak leží mně na
nahém břiše smaragdové mládě, ne větší než naše ještěrka. Dojemně důvěřovalo v mou pohostinnost. V rozespalosti
dopustím se sprostoty a máváním ruky je zaplašuju. Postaví se na ohonek a kousne mne trochu. Za čtvrt minuty začerná
se mně před očima - vše kol mne roztočí se divě a vědomí zmizí -
-“[6]
Řeč Odjinuda naplní ostatní hrůzou a strachem před vlastní smrtí, avšak nad Pulec porazil smrt
zabijákem mnohem většího kalibru a neváhá ani mrtvolu požádat o peníze. „Drahý - mu - můj - Přicházím
vlastně proto, abych - abych - ti řekl, že tě miluju - Aaach! … Poprvé v životě miluju mužského - jako
ženskou. Neboť jsi tak krásný, krátce jsi světlo. Bože, v daném okamžiku máš ovšem jen polovic těla, ale do toho
nikomu nic není. Spodní půlku má každý blbec.“[7]
Osud a další život spolužáků Odjinud nadhodí ve své plamenné prorocké vizi:
„Přišel jsem, protože byl to můj slib. Bylo to nadarmo. Co jsem vám o vás předpovídal, splnilo
se dokonale: stali jste se nejryzejšími šosáky, nejvšednějšími lidskými tovary, vtělenou ordinérností a nízkostí.
Ale nedoznali jste si to a nedoznáte. Stopeni v bahno lžete sobě v hloubi, že jezdíte po zlatých zádech nebeských
obláčků, hudbou sfér je zbahnilému sluchu vašemu mlaskot bahna a dechem růží jako smrad. Schází vám první podmínka
polepšení: schopnost uzřít svou špatnost. Kdo ji nemá, je nejnižší vůbec druh člověka. Nejsprostší mužík, jenž se
nikdy nepovažoval za něco zvláštního, neřku-li za génia, stojí nad vámi; běda nízkosti, která má trochu ducha! Jste
nanejvýš obyčejní lidé, zato zcela neobyčejní červi, psi a padouši. Lidé nezdokonalitelní jsou osudem biti jen proto,
aby byli biti. Není pro ně požehnání bolesti, jen její věčná prokletost. Dosud jste byli ušetřeni větších ran; ale
ni jedna vás nemine, strašidelně hromadí se jen pro vás a co nevidět sesují se jako tropické krupobití; a padat budou
až do smrti vašich. Nezapomene osud dát vám, co zasluhujete, ubozí ničemové! A zemřete nejhorší smrtí: smrtí
proklínající. Budiž vám dán lepší život příští!“[8]
Dějství třetí
Ladislav Klíma: Lidská tragikomedie
Přesně po dalších pětadvaceti letech 8. června se spolužáci opět setkávají, v nynějším parku
na místě, kde dříve stávala putyka U hliněné podkovy. Shoř raněný mrtvicí, na pokraji bídy a hladomoru, jež mu
přichystala jeho pedantní manželka.
Kantorka zničený pravdou o své Doubravce, již jeho běhna zplodila se židem Grüngottem, byl
hospitalizován v sanatoriu, kde se opět vrátí k idealizované představě o své dceři i choti a jen občas se mu
ve formě zlých snů zdá, „[…]že Doubravka proměnila se v jakéhosi ďábla, který mne stále mučí: bije,
pod studenou sprchu dává, do záchodu zavírá. A má choť nejde, aby mne
vysvobodila.“[9]
A Obnos, zlý osamělý stařec, který se již nikdy nepostavil znovu na nohy, nepozná své bývalé
druhy ze školních lavic. Když na něj Shoř zavolá „Excelence“, začne jej zhrzený Obnos bít se vší křečí
posledních stařeckých sil. Do rvačky se připlete i Kantorka a všichni tři jsou kolem jdoucími policajti odvedeni
na stanici a následně hospitalizováni v psychiatrické léčebně.
Osamělý Pulec na lavičce má vidinu Odjinuda, který jej nutí, aby do konce dotáhl svůj životní
úkol. To co dříve bylo jedem zbabělého, je dnes nektarem Boha. „Vskutku, myslím, že se do smrti alkoholu
netknu, spokojen s myšlenkou, že mohu teď pít, kdy mne libo a jak mně libo. Ale vždy musím skončit sebeuchlastáním -
-“[10]
Ladislav Klíma plánovitě připravoval svou sebevraždu, protože jen Bůh dokáže ze života sám
odejít. Zničil většinu svého díla, ale odejít nedokázal. Postupně zvyšoval své denní dávky alkoholu až na k litru
čistého lihu a 19. dubna 1928 umírá na tuberkulózu v nedožitých 40 letech.
Ale Klímovo drama se přes svou těžkost až nemožnost dočkalo hned několika divadelních zpracování: Pod režií Arnošta Goldflama
v Brněnském HaDivadle (premiéra 4. května 1991, obnovená premiéra 20. prosince 1999), která patří mezi velmi
zdařilé. Byť je určitou slabinou nezkrácené plné znění hry, které se tak natahuje na 3 hodiny a je pro diváka poněkud
zdlouhavé. Velmi excentrický a odvážný byl pokus Miloše Štědroně o operní ztvárnění (premiéra ve Stavovském divadle 23. března 2003), ale rázné
krácení hry na třetinu, ubralo celku smysl, který tak tiše vyzněl do prázdna. O další inscenaci se pokusila Ostravská Komorní scéna Aréna
pod režií Ivana Krejčího (premiéra 3.května 2003).
Použitá literatura:
- Ladislav Klíma, Lidská tragikomedie, Maťa: Praha, 2003.
Pavučina:
- Lidská tragikomedie (HaDivadlo)
- Lidská tragikomedie aneb Běda nízkosti, která má trochu talentu (Ostravská Komorní scéna Aréna)
- Lidská tragikomedie (Stavovské divadlo)