V noci jsem snil, že jsem motýlem

Již samotný název naznačuje podtext a význam dramatizace filozofického názoru, v jehož středu stál člověk a jeho život jež existuje jen ve formě vědomí. Ctností, ale i zkázou Ladislava Klímy bylo, že svůj filozofický názor narozdíl od svých myšlenkových předchůdců, Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzcheho, nejen kázal, ale snažil se jej i realizovat ve vlastním životě. V Lidské tragikomedii je možné najít mnoho paralel s Klímovými vlastními osudy, ačkoliv má drama nádech ironie, jež Klíma používal s velkou oblibou, snad aby tak uchránil své nejhlubší nitro a duši před ostrými jedovatými šípy svého okolí, jež bylo jen ztěží možno pochopit podstatu Klímovy osobnosti. A není to lehké ani dnes, více než 75 let po jeho smrti. Beletristické dílo Ladislava Klímy je obsaženo v osnovách středních škol a najde se asi jen málo těch, kdo neslyšel a nečetl alespoň výběr z jeho psychologicko-filozoficky laděného prozaického díla. Za posledních 15 let od pádu komunismu, který Klímu tiše ignoroval jako těžko zařaditelné individuum jež by bylo potencionálně schopné rozvrátit socialisticky uvědomělé myšlení některých jedinců, patří Ladislav Klíma mezi nejvydávanější autory, ale je přesto těžké uchopit nejvlastnější podstatu a pochopit cestu, jíž se sebezničujícím způsobem rozhodl ubírat a patří proto mezi rarity namísto mezi vůdce ovládající davy, což jistě samo o sobě mnohé ilustruje.

Děj Lidské tragikomedie je zasazen do začernalé putyky „U hliněné podkovy“ jež se pro svou sprostotu stala symbolickým chrámem pěti spolužáků, Pulce, Shoře, Kantorky, Obnose a Odjinuda, čerstvých to absolventů gymnázia, jež se rozhodli v této nejzapadlejší krčmě ve městě, která kontrastovala s jejich vesměs středostavovských původem, oslavit završení svých mnohaletých studijních snah.

Během slavnostního večera všech pět spolužáků přednese krédo svého budoucího života: Kantorka vidí svůj život jako studium lidstva a hodlá se plně pomořit do studia podstaty lidské kultury a práce je proň ztotožněna s Bohem a Bůh s prací. Pulec se považuje za orla a jen orel může naplnit svůj život chlastem a je proto rozhodnut kráčet svým příštím životem po boku nebeského Dionýsa. Krédo Obnosa zní: „Každý okamžik vše, co v cestě stojí, odkopávat, rozdupávat, drtit, ničit, zničit.“[1] Shoř: „Žít co nejlépe, nejbohatěji, nejmocněji. Líbat život ve všech jeho podobách, tančit s ním jako muž se ženou, znásilňovat jej i podávat se sladce jeho toku[…] to, co má život nejkrásnějšího, je bez odporu žena, je láska. Milovat, a ne jednu ženu, ale každou, která je krásná, toť teprve vskutku žít. Vskutku žít, toť teprve geniálnost. Geniálnost je jen silně vyvinutá sexualita.“[2] Odjinud, v kontrastu s malichernými a neuvědomělými ideály svých spolužáků a v souladu s Klímovou filozofií poněkud povýšeně (ale povýšenost je přirozeností Boha) hlásá: „Jen s rozpačitým studem ujímám se slova. Při pohledu na zázračnou skupinu čtyř vážných géniů, ó kterak cítím svoji malost! Každý z vás má svůj vznešený Cíl, objevil si smysl své bytosti. Pouze já nic takového nemám. Nanejvýš mohl bych říci, že cílem i smyslem mým je, a snad do smrti bude, hledání smyslu a cíle toho, sebe sama a svého tajemství[…] mé hledání sebe sama přineslo mně přece už jeden důležitý výtěžek, kterého se asi nikdy již, nikdy nespustím a který stavím proti vašim čtyřem ideálům. Zní: odlidštění, deamilizace, a stání se bohem, dosažení absolutnosti. Vaše ideály kotví vesměs na půdě ubožácké lidskosti, zvířeckosti, nejsou ideály. Bydlí všechny v jednom patře; můj o patro nad nimi. Nový není; byl vlastně vůdčí hvězdou lidské minulosti, aspoň té nejlepší. Dnešní doba o něm nechce vědět; a tím je odsouzena. Nechci si říci: Vše lidské, vše vezdejší je podstatně podmíněností, otrockostí, bědností; jest jen jeden Cíl, vpravdě důstojný: stát se nepodmíněným, suverénním - Bohem!“[3] Odjinudův proslov, jež byl pro ostatní přednesen záměrně provokativně a odsuzujíce, byl dle očekávání spolužáky zesměšněn a rozcupován jako sbírka překonaných frází. Přesto však všichni slavnostně odpřísáhnou, že se zde v tentýž den a čas opět sejdou za třicet let, aby mohli porovnat zda se drželi a nezřekli svých ideálů.

A stalo se. Pulec sešel, stal se z něj vyvrhel, kterého každý obloukem obcházel, aby mu nemusel zase půjčovat. Pohrdaje sám sebou neváhal se ponižovat a lichotit i těm, pro které měl před třemi desetiletími jen pohrdavý úsměšek. „Není smutnějšího nic nad pomyšlení, že celý život byl nadarmo. Ale kdyby aspoň všechno moje utrpení mohlo být nazváno tragédií. K tomu však je vše příliš malicherné a směšné. Modlívám se někdy: Pane, dej, ať aspoň poslední akt vyzní důstojně!“[4]

Sešlý, unavený a vyhaslý Kantorka přivlekl svou lehce dementní dceru Doubravku, která se proň stala skutečným naplněním života, protože jeho velkolepé plány o poznání lidstva se scvrkly na několik prací o životě malého kmene Čuchonců a živil se dáváním hodin opožděným žákům. „Stal jsem se profesorem, raději říkám učitelem, poněvadž vyššího slova není než učitel. Ale zůstal jsem provždy žákem. Svoji smělou myšlenku: přehodnocení všech kulturních hodnot, dřímal jsem stále vysoko nad hlavou jako Camoens v mořském vlnobití svou Lusiadu. Avšak konečně jsem dospěl k resultátu, že to přece jen úkol přesahující síly člověka. Pochopil jsem, že nutno dříve studovat nejdůkladněji všechny jednotlivé kultury, ale že lidský život nestačí ani k řádnému prostudování kterékoli i sebemenší kultury. I umínil jsem si koncentrovat se na kulturu malého, ale velezajímavého národa Čuchonců.“[5]. Svým spolužákům byl však k ještě většímu smíchu než Pulec, který si přes svou sebelítost uvědomoval svou ubohost a povrchnost mladických ideálů. Smáli se jeho Čuchoncům, ale i zaslepenosti, jež mu bránila prohlédnout, jak velkého vola dělá celému městu. Dřel se do úmoru, aby mohl své ženě dávat to nejlepší, jež jej tahá za nos s třiceti chlapy a své city dává Doubravce, o které ani matka neví, kdo je její otec.

Sexuální stroj Shoř, se svými děvkami nejhoršího ražení a ještě ošklivějšího vzhledu, nad kterými mohli ostatní jen zaplakat, své spolužáky trumfoval zákonnou manželkou - nesnesitelnou skrblivou a žárlivou semetrikou, jež v každém svém slově dávkovala kapku jedu.

K Pulcově cti nutno dodat, že se jeho snaha soustředila jen na chlast, který mu dával zapomenout. Zato Shoř i Kantorka se mohli přetrhnout, aby poklonkovali veleváženému a veleúspěšnému podnikateli a ministru Obnosu, který tak jediný naplnit své mladické krédo, byť pouze dočasně, protože krátce na to byl zatčen za nespočitatelné podvody, které mu pomohly dostat se ke svému světlu.

Ale ani Odjinud nenaplnil své životní předsevzatí, a byl těsně u cíle v Indii uštknut jedovatým hadem, kde se po vzoru Gautama Siddhárty snažil dojít k poslední ze všech pravd. „Ohromnými kroky blížil jsem se k Cíli cílů, k Cíli, za nímž není už dalších, jenž je věčným Božím Spočinutím v Sobě. Co den, to velké vítězství. Zázrak, že slabá duše vydržela všechny ty zlaté, sluneční údery… Již jsem stál na samém Prahu, jen dva tři dny - a bylo dosaženo; věděl jsem to jistě. Tu probudiv se jednou v poledne před svojí slují, spatřím, jak leží mně na nahém břiše smaragdové mládě, ne větší než naše ještěrka. Dojemně důvěřovalo v mou pohostinnost. V rozespalosti dopustím se sprostoty a máváním ruky je zaplašuju. Postaví se na ohonek a kousne mne trochu. Za čtvrt minuty začerná se mně před očima - vše kol mne roztočí se divě a vědomí zmizí - -“[6]

Řeč Odjinuda naplní ostatní hrůzou a strachem před vlastní smrtí, avšak nad Pulec porazil smrt zabijákem mnohem většího kalibru a neváhá ani mrtvolu požádat o peníze. „Drahý - mu - můj - Přicházím vlastně proto, abych - abych - ti řekl, že tě miluju - Aaach! … Poprvé v životě miluju mužského - jako ženskou. Neboť jsi tak krásný, krátce jsi světlo. Bože, v daném okamžiku máš ovšem jen polovic těla, ale do toho nikomu nic není. Spodní půlku má každý blbec.“[7]

Osud a další život spolužáků Odjinud nadhodí ve své plamenné prorocké vizi:

Přesně po dalších pětadvaceti letech 8. června se spolužáci opět setkávají, v nynějším parku na místě, kde dříve stávala putyka U hliněné podkovy. Shoř raněný mrtvicí, na pokraji bídy a hladomoru, jež mu přichystala jeho pedantní manželka.

Kantorka zničený pravdou o své Doubravce, již jeho běhna zplodila se židem Grüngottem, byl hospitalizován v sanatoriu, kde se opět vrátí k idealizované představě o své dceři i choti a jen občas se mu ve formě zlých snů zdá, „[…]že Doubravka proměnila se v jakéhosi ďábla, který mne stále mučí: bije, pod studenou sprchu dává, do záchodu zavírá. A má choť nejde, aby mne vysvobodila.“[9]

A Obnos, zlý osamělý stařec, který se již nikdy nepostavil znovu na nohy, nepozná své bývalé druhy ze školních lavic. Když na něj Shoř zavolá „Excelence“, začne jej zhrzený Obnos bít se vší křečí posledních stařeckých sil. Do rvačky se připlete i Kantorka a všichni tři jsou kolem jdoucími policajti odvedeni na stanici a následně hospitalizováni v psychiatrické léčebně.

Osamělý Pulec na lavičce má vidinu Odjinuda, který jej nutí, aby do konce dotáhl svůj životní úkol. To co dříve bylo jedem zbabělého, je dnes nektarem Boha. „Vskutku, myslím, že se do smrti alkoholu netknu, spokojen s myšlenkou, že mohu teď pít, kdy mne libo a jak mně libo. Ale vždy musím skončit sebeuchlastáním - -“[10]

Ladislav Klíma plánovitě připravoval svou sebevraždu, protože jen Bůh dokáže ze života sám odejít. Zničil většinu svého díla, ale odejít nedokázal. Postupně zvyšoval své denní dávky alkoholu až na k litru čistého lihu a 19. dubna 1928 umírá na tuberkulózu v nedožitých 40 letech.

Ale Klímovo drama se přes svou těžkost až nemožnost dočkalo hned několika divadelních zpracování: Pod režií Arnošta Goldflama v Brněnském HaDivadle (premiéra 4. května 1991, obnovená premiéra 20. prosince 1999), která patří mezi velmi zdařilé. Byť je určitou slabinou nezkrácené plné znění hry, které se tak natahuje na 3 hodiny a je pro diváka poněkud zdlouhavé. Velmi excentrický a odvážný byl pokus Miloše Štědroně o operní ztvárnění (premiéra ve Stavovském divadle 23. března 2003), ale rázné krácení hry na třetinu, ubralo celku smysl, který tak tiše vyzněl do prázdna. O další inscenaci se pokusila Ostravská Komorní scéna Aréna pod režií Ivana Krejčího (premiéra 3.května 2003).