V noci jsem snil, že jsem motýlem

Vezmeme-li si pomyslný seznam ať již nejvýznamnějších filozofů, dramatiků anebo spisovatelů 20. století, nebude nám v žádném z nich chybět jméno francouzského existencialisty, zarytého nepřítele hodnot západní buržoazní společnosti, ba člena komunistické strany, jenž v souladu se svou morálkou jako jediný v historii odmítl přijmout Nobelovu cenu za literaturu, Jean Paul Sartre.

Nicméně čím dalekosáhlejší je Satreho vliv, tím pozoruhodnější je až minimalistický rozsah jeho díla, kdy Sartreho jednoaktovka z roku 1944 S vyloučením veřejnosti (Huis-clos též překládáno Za zavřenými dveřmi) do značné míry na dlouhá desetiletí předurčila směr, kterým se bude odebírat vývoj celého světového divadla.

Smysl hry S vyloučením veřejnosti bývá obvykle interpretován v kontextu Sartreho sentence: „Peklo jsou ti druzí, ale právě tak jsem mohl napsat, že ráj jsou ti druzí, zkrátka, všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí.“[1] Tedy společné peklo, ve smyslu posmrtné odplaty za pozemské skutky, navenek zcela náhodně vybrané trojice Arthura - zbabělec se sadistickými sklony, Marthy - lesba posedlá nenávistí k mužskému pokolení, a Claudie - sebestředná a vypočítavá blondýna, jež svou hodnotu odvozuje od zájmu mužů o své tělo, je záludně skryto v záhy navozeném propletenci vzájemné nenávisti, antipatii a závislosti, jež vede k tomu, aby v zájmu věčnosti, kterou spolu budou nuceni sdílet, na sebe prozradili skutečnou podstatu svých činů tak, že skutečné peklo nenacházejí v těch druzích, ale prostřednictvím zrcadla, které jim je jejich společníky nastaveno, v sobě samotných, což lze položit jako konečný smysl, potažmo sdělení hry.

Poněkud paradoxně se hra, snad pro svou psychologickou náročnost, jež nedovolí, aby kdokoliv ze zúčastněných, ať již na straně herců tak diváků, peklem neprošel též, netěší nijak velkému zájmu na straně divadelních dramaturgů, ba krom televizní podoby z roku 1992 se jen krátkodobě mihla v repertoáru pražského divadla Nablízko a brněnského divadelního Studia Marta, kterou jsem měl tu možnost, mimochodem ve skvělém obsazení Helena Baráthová, Jana Plodková, Václav Neužil a Zdeněk Klusán, shlédnout hned několikrát.