V noci jsem snil, že jsem motýlem

»Takže: s politikou, s tím hostinským z Velenje a s tou epileptickou markou z Žužemberku na krku jsem upaloval do Pardubic. Pravděpodobně se mnou budete souhlasit, kamarádi moji, že jsem pro to měl dostatečně vážný důvody, co? A prázdniny, o tom jsem byl přesvědčen, mi jen prospějí.

V Mariboru k naši soupravě připojili restaurační vagón. To drasticky změnilo způsob našeho cestování. Vlastně bych mohl říct, že teprve tam začalo. Z Lublaně až tam, do Mariboru, samozřejmě, to byla jedna velká nuda. Ovšem očekávám něčeho, jak je to zvykem, konec konců není nic zvláštního. Hned v Mariboru jsme se samozřejmě vydali k baru. Všichni. Já, Mičo, Dostojevskej a ještě nějakej šachista, kterej jel s námi. Taky dobrej pijan, co to má rád. Takřka jsme se, když nepočítám čím dál tím častější odskakování na WC, od baru ani nehli. Zapředli jsme rozhovor s číšníkem a tu a tam jsme mu dopřáli nějakej ten džus, vše pro pohodu cestováni, jestli si rozumíme. Ve Vídni byly naše hlavy už pěkně uvolněný, oči krvavý a pohled zamlženej. Bylo nám dobře. A Vídeň byla taky pěkná, aspoň to nádraží, kde jsme museli celý dvě hodiny čekat na spoj do Česka. Nebylo to ale tak hrozný. Hned jsme našli obchůdek, kde nám posloužili kartonem plechovek piva a nějakou ovocnou kořalkou. Pustili jsme se do toho přímo na nádraží a ty dvě hodinky rychle uběhly. No, abych byl úplně upřímnej, uběhly až příliš rychle, neboť první slibnej vlak jsme hladce zmeškali, jako bychom na něho zapomněli. A druhej taky, ser na to. Rakouská kořalka byla opravdu dobrá a silná, ale stejně se mi zdá, že tam na tom, pro některý tak vytouženým, západě běžel čas strašně rychle. Nebyl nám šitej na míru, sakra. Ani západ ani jeho čas. Nevím, jestli víte, kamarádi moji, že se skopčáci a Rakušáci, zkrátka ti, co mluví německy, ptají na čas slovy Wie spät ist es?, což v doslovným překladu znamená Jak je pozdě? Říká se, že se pořád ptají, kolik toho už zameškali, že je den na všechno, co je potřeba udělat, moc krátkej, že pořád někam spěchají, že jsou doslova v picí a že je příliš pozdě, aby cokoliv změnili. Jejich čas, jak už bylo řečeno, není dělanej pro nás.

Kořalka nám, jak už bylo taky řečeno, udělala dobře, ale peněžence už míň. Ceny v nádražním obchůdku byly normální, nenormální byla ale naše žízeň, vždyť jsem ve Vídni nechal dvě třetiny všech peněz, který jsem měl na návštěvu šachovýho turnaje. K večeru jsme se konečně vydali k vlaku do Česka, nejdřív jsme popadali na sedadla a trosku se prospali, pak jsme se ale zase já a Dostojevskej vydali k baru a pokračovali v, jak bych to řekl, vlastně v našem smyslu cestování. Každej dvě nebo tři plechovky českýho ležáku a zase spát. Cesta byla náročná. Ale to je jedno.

Pardubice nás uvítaly, aspoň mě, abych nezevšeobecňoval, jak jsem konec konců čekal. Kolem jedenácté večer bylo všude prázdno, město, velký asi jako Celje, řekl bych, bylo ponořeno do tmy. Nikde ani živáčka. Inu Česko, kurva. Unavení z cesty jsme se na nádraží svalili na lavici, vytáhli cigarety a foukali kouř do noci. Do obrysů socialistických věžáků, který jako nějaký krychle trčely ze země. Na Wartburgy, moskviče a trabanty zaparkovaný na druhé straně široké čtyřproudé silnice.

„Kudy kam?“ ptali jsme se.

„Snad mají v té prdeli nějaký taxíky, do piči."

Vyměnili jsme si pohledy, jako kdybychom tomu ani trochu nevěřili.

„Neřekl bych,“ řekl někdo.

Nic. Vstali jsme a naslepo jsme se vydali k ... Co já vím. Možná do centra, netuším, rozhodně ale k nějakým světlům, který jsme viděli v dálce. Taky veřejný osvětleni, jak vidíte, bylo dost ubohý. Nohy nás bolely, hlava taky, naše tašky byly neobvykle těžký. Pardubice, to je bordel, bylo slyšet z našich úst. A potom ještě slova, jako: prdel světa, lišky dávají dobrou noc, zasranej východ, Bukurešť, Tirana apod. Když už jsme se chtěli otočit, vrátit se na nádraží a prvním vlakem do bílé Lublaně, přijel k nám taxík. Nekompromisně jsme ho zastavili, nasedli do něj a destinace už byla jasná, taxikář cestu znal a my jsme se octli na kolejích, v nějaké sotva obydlené ubytovně, kde nás ubytovali. Nás šachisty, kurva. Po taxikářovi jsme samozřejmě hned chtěli telefonní číslo, aby pro nás mohl jezdit, když ho zavoláme, jestli je jedinej, místo toho, abychom ho naháněli po té díře celý dny a noci. Ještě než nám ho dal, tak řekl, že není jedinej taxikář ve městě. Přihlásili jsme se na kolejích, dostali klíče od pokojů, já a Dostojevskej jeden dvoják, Mičo a ten druhej šachista druhej dvoják. Naházeli jsme tašky na pokoje a už jsme volali taxikáře. Chtěli jsme ještě někam do města, s přáním dostat do sebe cokoliv jinýho než sendvič.

No, taxikář sice doopravdy přijel, najíst se ale nikde nedalo. Kamkoliv jsme přijeli, kde ještě svítil nějakej neon, zpěvavě česky nás odbyli slovy:

„Konec! Zavíráme!" Myslím, že Česko je fakt ... Bylo sotva jedenáct a v celým pojebaným městě jsme nemohli dostat nic teplýho na zub. A na pití taky ne. Těžký dny nám kynuly, tak jsme se s Dostojevským rozhodli, že hned další den vyrazíme dál, do Prahy, vždyť v mrtvých Pardubicích jsme takříkajíc neměli co dělat. Neměli ani jídlo ani pití a šachisti jsme, sakra, taky nebyli. Že to Mičo zvládne i bez naší pomoci, se nám zdálo už jaksi samozřejmý.

Potom jsme narazili na benzínku, čerpací stanici, jak se tomu říká, tam jsme si opatřili sendviče, vodku a pivo a vyrazili zpátky na koleje. Na lavici před domem jsme se občerstvili a šli spát. První den cesty skončil.

Následující den začal bolehlavem. Proklel jsem český pivo, jejich vodku a rakouskou kořalku. S Dostojevským jsme sotva otevřeli oči, když už Mičo klepal na dveře. Řekl, že musí na turnaj. Vyřídit si přihlášku a tak. Propustili jsme ho se slovy, že za nim přijdeme.

„Kam?“ zajímalo ho.

„No jo, fakt! Kam?“

„Dejte se rychle do pořádku, abysme mohli jít všichni společně,“ řekl Mičo. „Už jsem si všechno zjistil. Není to daleko."

S přípravou jsme byli hned hotoví, protože jsme usnuli oblečeni. Trochu české vody na obličej, zubním kartáčkem dvakrát, třikrát nahoru a dolů a doleva a doprava a bylo to. Pardubický avenue nás přijaly naprosto samozřejmě. Slunce bylo kolmo nad námi, ale stejně bodalo do očí. A já bez slunečních brýlí. Nechráněn. Nahej, jak mě pán bůh stvořil. Smířenej s osudem upíra, že se na tom východním slunci uškvařím a bylo mi úplně jedno, jestli se to stane na ulici, jestli mě sejme nějakej podělanej trabant, nebo mě to skláti na turnaji. Šel jsem pár kroků za nimi a somroval o kafe.

„Já bych si dal taky kafe,“ řekl někdo.

„Já taky. Ale kde?“

Skutečně nikde nebyla vidět žádná kavárna, natož hospoda, taková ta opravdová. „Ty vole, copak není Česko známý svýma hospodama?“, byl jsem dotěrnej.

„Možná Praha,“ řekl Dostojevskej.

„Asi jo. Praha!"

„Dneska tam vyrazíme,“ prorokoval Dostojevskej.

„To rozhodně,“ řekl jsem a plivl na rozpálenej asfalt. „Jo Praha a ne tahle díra ... Kde to vůbec jsme? Jak se to město jmenuje?“

„Pardubice,“ řekl Mičo.

„Pardobice?“

„U! Par-du-bice. S u!"

„Aha!" přikývl jsem.

Divný jméno. Za žádnou cenu jsem si ho nemohl zapamatovat, což se mi nestává často. Ještě dneska, když píšu tohle, jsem se musel opravdu snažit, abych si vzpomněl. Takže, Pardubice. Jinak ale ... coby. Už jen to, že jsem byl na cestě, mi stačilo. Rád cestuji. Přesouvám se a tak. A je mi jedno, jestli je to nějaká díra na východě s nádechem socrealismu nebo posranej obchodní downtown prohnilýho západu nebo Portorož se svou špinavou louží, je mi to jedno, jen když jsem na cestě. Jsem rád někde jinde, jestli mi rozumíte.

Brzy se ale ukázalo, že moje rozhořčeni nad Českem nebylo tak oprávněný, jak se nejdřív zdálo. Brzy jsme se totiž octli v úplným centru města, který minulou noc nikde nebylo. Bylo to jako v nějakým hororu, jestli se tak můžu vyjádřit. Jako by vyrostlo přes noc. Centrum nás doslova udeřilo do čela. Najednou byl před námi nějakej tunel, průchod skrz nějaký městský hradby, starobylý, s takovýma těma hnědýma cihlama a měděnýma okrasama. A na druhé straně ... Ej, kamarádi moji, měli jste vidět můj obličej! Náměstí! Náměstí, dlážděný, lemovaný samými kavárnami, pizzeriemi, hospodami, nočními kluby a tím vším. Radost pohledět. A v nich, mamko moje, Češky, jaký vidíš v těch jejich seriálech v televizi. Nevím, jestli víte, že tři nejznámější a nejlíp placený porno hvězdy na světě jsou právě Češky? Ale opravdu jsou! Blond, s modrýma očima, který se do tebe zavrtají, fakt. Jsou krmený domácíma bramborama, zelím a nehybridním hovězím a neustále radostně ukazují svoje bujný tvary. Pod tenkými obepnutými tričky jim jsou vidět vystouplý bradavky a jejich chlapci, jak Češky říkají svým klukům, cucají svoje pivo a pravděpodobně si povídají o nějakým fyzikálním nebo chemickým problému. A protože jsou Pardubice univerzitní město, je takových a podobných obrázků k viděni vždy několik. Super!

Sedli jsme si do jedné z hospod a objednali si. Oboje! Jídlo, pití a k tomu kávu. Česká kultura stravování je dost neobvyklá, když už jsme u toho. Brambory, rýži, knedle, cokoliv si objednáš, kurva, a maso, ryby, smaženej sýr, co si jen přeješ, cokoliv, všechno to dostaneš na jednom a tom samým talíři. Zvlášť nic. Jedině polívku. Polívka je zvlášť od ostatního jídla, všechno ostatní ale dostaneš v jedné porci, ale navalí ti, chlapec! Nevadilo nám to. Starost mi dělalo jen to, že pivo a kafe dostanu v jedné sklenici, to se ale samozřejmě nestalo. Potom Mičo a Maře, ten druhej šachista, kterej přijel s námi, vyrazili na turnaj a já s Dostojevským jsme zůstali v tom dokonalým centru Pardubic, protože jsme si mysleli, že jestli teď odejdeme, už se nám nikdy nepodaří se do této oázy hojnosti vrátit. Tak jsme si objednali další pití, vyzkoušeli jejich becherovku a ... Co mám říct? Tak to chodí. Brzy jsme byli to, co jsme nejraději, jestli si rozumíme, a někdy k večeru, když už z ulice pomalu sklízeli židle a stoly, jsme se rozhodli, že by stejně bylo rozumný zaskočit si do Prahy, je to jen čtyřicet kilometrů, ať vidíme ještě ten div, Karlův most, takový to něco na H, nevím, jak se to jmenuje, opijeme se pořádně v jejich nočních klubech a pokud možno ještě navštívíme Natku, která tam zahájila studium filmovýho střihu.

 

Tak jsme jeli.

 

„Mám problémy s jazykem,“ řekla Natka.

„To nemůže být žádnej problém, opravdu,“ odpověděl jí Dostojevskej. „Vždyť je hodně podobné našemu!"

„To jo, ale stejně. Studovat v cizím jazyce stojí za hovno. Můžeš se s nimi už bavit a tak, ale číst jejich knihy je něco úplně jinýho."

„Ale kdeže,“ řekl Dostojevskej a mávl rukou.

Dostojevskej byl, jak už jsem říkal, student slovanských jazyků a ovládal takříkajíc všechna jejich slova, taky knihy dokázal číst, fakt. On byl vůbec ten, kterej všechno domlouval, díky němu jsme se uměli domluvit na kolejích, objednat si jídlo, pití a podobně. Natka s tím měla problémy, jak se zrovna můžete dočíst.

„Je to těžký. Na fakultě požadují čistou češtinu, ovládání jejich mluvnice a vůbec všechno!"

„Podle mě si ale rychle zvykneš,“ zkoušel jsem ji trochu utěšit.

Byla zjevně unavená. Vyčerpaná. Říkala, že se o ni každej týden pokouší nějaká chřipka, že ji bolí hlava, holívá ji břicho a tak. Že od té doby, co je tady, v Praze, nevykouřila ani jednoho jointa a to je tady už skoro měsíc.

„To je steskem po domově!" ubezpečil ji Dostojevskej. „To přejde."

„Teď už to bude lepší,“ řekl jsem já.

„No, nevím,“ řekla Natka.

„Bude, bude."

Seděl jsem v jejím pokoji na gauči a pil absint. Mimochodem, Česko je jedinej stát v Evropě, aspoň myslím, že jedinej, kde to opojný pití ještě není zakázaný. A pro ty, co neví: absint je kořalka, kterou pili Rimbaud a Van Gogh. Jejich osudy nejspíš znáte, že? No ale, pro všechny případy: první kdesi v Africe obchodoval s otroky a potom se prý sám prodal jako otrok a druhej si uřízl ucho. Nic divnýho, jestli jste už někdy ochutnali to fluorescentně zelený pitíčko. Jeho síla se pohybuje někde okolo sedmdesáti pěti procent a už jeden jedinej panák tě dokáže uzemnit. Opilost se potom podobá všemu možnýmu, jenom ne normální opilosti z naší kořalky. Myslím, že seká přímo do mozku, něco ti tam změní, co já vím, zkrátka, po něm, po absintu, jsi úplně out. Je to podobný goreňskýmu . močeradovci. A já jsem pil už třetího panáka a už se mě zmocňoval strach, že udělám nějakou hloupost. Snad že bych si uřízl ucho, který mě svrbělo už jen při tom pomyšlení.

Byli jsme v privátu v úplným centru Prahy. Nájem, řekla Natka, byl malej, zanedbatelnej i na český poměry. Její spolubydlící jezdí každej víkend domů, někam ke Karlovým Varům, na druhej konec pojebaných Čech. A že ona, Natka, se už nemůže dočkat víkendu, aby mohla být trochu sama. Teď ale, přestože není víkend, musela její spolubydlící nutně domů kvůli úmrtí v rodině a že ji projevila upřímnou soustrast, přestože to tak nemyslela. Že ještě nikdy v životě neměla ze smrti radost a že smrt přišla právě včas, dodala ještě. Ta její spolubydlící je prý holka z vesnice a nemá si s ni o čem povídat. A taky její vesnickej dialekt je prý úplně jinej než ten, na kterej je zvyklá z přednášek a z ulice. Že je úplně zmatená, že se nějaký slovo naučí ve dvou dialektech, ale na univerzitě už potom neví, kterej je ten správnej a kterej má použit.

„To by mohl být průser,“ uzavřel Dostojevskej.

Taky on pilně sahal po absintu. Natka se ho zdržela. Řekla, že by raději nějakej džoooooint. Copak tady v Praze není k sehnáni? zajímalo nás.

„Je, ale jejich tráva je úplně na hovno!" řekla.

„Kurva, kdybysme to věděli,“ řekl jsem, „něco bysme přivezli. Takhle ale ... Mám trochu koksu, málo, ale ser na to. Na několik slabých lajn, není to kdo ví co, ale jako malý povzbuzení..."

„Vyser se na lajny,“ řekl Dostojevskej. „To tě jen vyrajcuje!"

„Já bych si ale stejně dala,“ řekla Natka.

Takže jsem na zrcátku její spolubydlící udělal dvě lajny a hodili jsme si je s Natkou do nosu. Nic zvláštního. Já jsem hned po tom sáhl zase po absintu, Natka ho ještě nechtěla, absint je prý v pohodě, když před tím ještě něco vypiješ. To je fakt, souhlasili jsme s Dostojevským. My dva jsme už něco vypili, v Pardubicích a potom ještě cestou do Prahy.

 

K večeru jsme z toho vydlážděnýho náměstí vyrazili na vlakový nádraží. Měli jsme štěstí, na vlak do Prahy jsme museli čekat jen půl hodiny. Vrazili jsme do nádražní restaurace a z toho výjevu jsem se málem složil, opravdu. Sedělo tam asi deset týpků, každej za svým stolem a půllitrem piva před sebou. Dostojevskej, kterej tu zemi o několik let dřív procestoval na kole a vůbec byl v Česku už několikrát, řekl, že je to velice známej jev. Hlavně na vesnicích. Ti Češi sedí pořád o samotě, dívají se před sebe a do svýho půllitru, s ostatními nepromluví ani slovo, přestože se denně vídávají ve stejné hospodě. Natož aby seděli dva dohromady! Ne. To není v souladu s jejich kulturou pití. Sedí tak sami pro sebe, podpírají si dlaní čelo, číšnice před ně pilně staví půllitry piva, na tácek s každým dalším půllitrem udělá čárku, chlapíci se potom odpotácí k výčepu, zaplatí a bez jakýhokoliv ahoj nebo pohledu k spolupijákům se vypotácí do noci. Ty vole, Česko. S Dostojevským jsme byli jediní, kteří v celým lokálu seděli spolu. Hned věděli, že jsme turisti, opravdu. Vypili jsme každej jedno pivo a vydali se k vlaku. Tam jsme se zase usadili u výčepu, vypili několik becherovek s kolou a za hodinku jsme byli v Praze. Dostojevskej město znal, tak mě nejdřív zavedl k Vltavě, na Karlův most, prý že, to musíš vidět a, kurva, fakt, to jsem musel vidět, opravdu bylo na co se dívat. Most je opravdu velkolepé], je na něm plno muzikantů, malířů, portrétistů, žonglérů a k tomu všemu na druhé straně ještě to na H, potom Karlovy dvory, osvětlený ze všech stran a tak. A plno nočních ) klubů, s hudbou, která lahodí mým uším. Každých pár metrů byl stánek, kde si můžeš koupit „smažený řízek", smaženej sýr v housce, čehož jsem pilně využíval a zastavoval se u každýho druhýho stánku. Navštívili jsme několik klubů, který navrhoval přítel Dostojevskej a v tom jsem mu, to se musím přiznat, úplně důvěřoval, pak jsme vytáhli telefon a zavolali Natce. Měla z nás radost. Nepopsatelnou. Řekla, že je sama a že k ní můžeme přijít. Kde jste? Tam a tam! Super. Jsem tady kousek, přijďte. Tak nějak. Čaterovsky jednoduše.

Šli jsme.

„Jestli chcete vypít celej tenhle absint, nebudeme už moct nikam ven,“ dělala si starosti Natka.

„Buď bez starosti. Vždyť jsme už něco vypili,“ řekl Dostojevskej.

„Jasně. Ale tohle má pořádný grády,“ Natka zase.

„To je dobře!"

Dostojevskej už byl slušně nametenej. Tak se položil na Natčinu postel se slovy, že cestování je velice únavná věc. Napadlo mě, že bych mu měl, jestliže ho chci udržet v bdělým stavu, do jeho mozku nacpat trochu koksu, ale to je, ser na to, přece jen trochu drahá záležitost, abych ji někomu cpal do nosu proti jeho vůli, no ne? Tak jsme ho s Natkou nechali, aby dal trošku odpočinout svým unaveným očím a vůbec celýmu tělu a zapředli jsme rozhovor o Česku, o Praze a co je novýho u nás, ve Slovinsku, v Lublani. Když jsme zjistili, že všude zůstalo při starým, ukázala mi Natka správnou konzumaci absintu. Takhle, kamarádi moji, abyste příště věděli, jak se to dělá: vezmeš malou lžičku, nabereš do ní cukr, namočíš ho do absintu, jen tolik, aby se napil, namočil a potom to všechno dohromady zapálíš, Absint, jak už bylo řečeno, je strašně silná věc, takže hoři naprosto bez problému. Jako líh. Tu lžičku potom držíš nad panákem, aby do něho mohl kapat rozpuštěnej cukr. Když to vyhoří do konce, na lžičce zůstane karamel, svařenej cukr, jasný a potom ho rozmí- cháš v absintu. A je to. Nevím, v čem je ta finta. Možná v tom, že cukr v těle urychluje reakci, prý, přechází rychleji do krve a tak, je ale pravda, že takhle oslazenej absint mnohem snadněji klouže do krku. A při tom, jak mi Natka demonstrovala užíváni po celé Evropě zakázanýho pití, sama taky jeden panák vypila, samozřejmě. Dost na to, aby zmizel její bolehlav a chřipka s bolestmi břicha taky. Vytržení, jak se tomu odborně říká v našem opileckým světě. Uvolnila se.

„Kurva,“ řekla. „Už skoro dva měsíce jsem to s nikým nedělala!"

„Je to o ničem, no,“ souhlasil jsem s ní.

„Ti Češi... Pořád se jen drží svých bab. Víš, že se chlapec česky řekne čeledín?“

„Už jsem slyšel,“ řekl jsem a usmál se. „Mám čeledína!" pitvořil jsem se s českým přízvukem. No, aspoň se mi zdálo, že s českým přízvukem, sakra. „A tady teď ... Není tady vůbec žádná šance, že bych dostala někoho jenom na ... vždyť víš."

Přikývl jsem. Věděl jsem.

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal jsem se jí.

Natka se usmála. „Nalij mi ještě trochu absintu,“ řekla.

Nalil jsem jí. Když nabírala lžičkou cukr, kterej byl blízko mě, vzal jsem ji za ruku. Cukr ze lžičky spadl na podlahu. Na koberec. A brzy po něm taky lžička. Podíval jsem se na něho. Ser na to, absint a koks už pracovali. Doufal jsem, že v jejím případě taky.

„Čatkoooo?“ řekla Natka a měl jsem pocit, že jsem v jejím hlasu poznal tón výčitky.

„No?“

Usmála se.

„Hm, a co Dostojevskej?“ řekla a ukázala na spícího a teď už i chrápajícího Rusa.

„Bez starosti,“ řekl jsem. „Teď ho nic neprobudí. Nic!"

„Hm ..." řekla Natka a se smíchem se mi podívala přímo do očí.

Pořád ještě jsem ji držel za ruku. Byla studená. Tedy, ruka.

„No tak, potřebuješ to. Ty jsi pro a já jsem pro. Vždyť o tom nemusí nikdo vědět."

„Sakra, opravdu už dva měsíce. Už jsem trochu ..."

„Nadržená?“

„Jo!"

„No vidíš. Já taky. Já jsem už ..."

V tom se Natká ze své postele přesunula ke mně, sedla si mi na klín a polibkem mi zavřela ústa. Rozumný. Dlouho jsme se takhle jazykem a osahávali jsme se po celým těle. Díval jsem se do jejích zavřených očí. Otevřela je vždy jen proto, aby se podívala na spícího Dostojevskýho. Chtěl jsem jí říct, že může být bez starosti, že ho teď nevzbudí ani dělová salva z těch Karlových dvorů, ale v ústech mi dovádivě kroužil její jazýček s příchutí absintu a cukru. Pomalu jsem ji odtáhl od sebe a položil na postel. Začal jsem ji svlíkat. Když jsem jí rozepnul halenku, přitiskla mě silně na svoje prsa, když jsem jí začal rozepínat kalhoty a stahovat je z ní, malinko se odtáhla a řekla:

„Stejně bych raději zhasla!"

Tak jsem, ach jo, vstal, zhasnul zatracený světlo, hodil okem po spícím Dostojevským a potom ještě na už stojícího Oného. Cpal se mi ven z kalhot, tak jsem se tam uprostřed místnosti svlíknul a uvolnil mu cestu. Z kalhot do tmy vyskočil a ... Tohle je myšlený básnicky. S důrazem na L, aby se to rýmovalo. Takhle: z kalhot do tmy vyskočil a směrem k ní jsem vykročil. Taky Natká si ve tmě vysvlíkla kalhoty a taky kalhotky. Podprsenku si nechala a to se mi líbilo. Začali jsme se líbat. Dlouze a vášnivě. Lízal jsem jí na krku, potom trochu níž, zuby jsem tahal její podprsenku přes naběhlý bradavky a když jsem do ni, už úplně vlhké, zajel, řekla:

„Joj, jako by to bylo poprvé!"«[1]