„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

2002

Yann Martel:  Pí a jeho život

Yann Martel: Pí a jeho život

Life of Pi, 2002

Yann Martel byl až do podzimu roku 2002 zcela neznámým kanadským spisovatelem, jenž sice pochází z frankofonní části Kanady, ale píše výhradně anglicky a díky tomu se mohl zúčastnit hodnocení nejprestižnější britské literární ceny Booker Prize. Martel nebyl v rámci této soutěže rozhodně favoritem a to nejen díky tomu, že krom nominovaného románu Pí a jeho život měl na svém kontě jediný a navíc neúspěšný román, ale navíc jej do soutěže nominovalo nezávislé skotské nakladatelství Canongate, což dále snižovalo pravděpodobnost jeho výhry vzhledem k faktu, že od vzniku ceny v roce 1969 vždy vyhrál spisovatel zastupovaný některým ze tří největších anglických nakladatelství. Ale Martel toto prestižní ocenění nakonec získal, což samo o sobě automaticky znamená, že jeho kniha byla v krátké době přeložena do několika desítek dalších jazyků, v roce 2004 pak i do češtiny.
Jaroslav Rudiš: Nebe pod Berlínem

Jaroslav Rudiš: Nebe pod Berlínem

2002

Jaroslav Rudiš se svou románovou variací na slavný film Wima Wenderse Nebe nad Berlínem debutoval v roce 2002. V témže roce bylo Nebe pod Berlínem oceněno Cenou Jiřího Ortena (literární ocenění pro mladé autory do třiceti let) a z Nebe pod Berlínem se stal nevídaný bestseller a to nejen u nás, ale velkého úspěchu dosáhla novela v Německu, Polsku a celkově byl zatím přeložen do pěti jazyků. V roce 2005 poté, co byla novela beznadějně vyprodána, vydalo nakladatelství Labyrint druhý dotisk, který však také velmi záhy zmizel z knihkupeckých pultů tak, že v roce 2007 byl vydán dotisk třetí. V roce 2010 pak byla novela dokonce vydána jako audiokniha čtená přímo Jaroslavem Rudišem a doprovázená Rudišovou post-punkovou hudební skupinou U-Bahn. Nelze se tedy nedivit, že s Nebem pod Berlínem se často objevují příměry jako kultovní či dokonce generační román.
23. Prosinec 2011
Karel Spěváček: Brak

Karel Spěváček: Brak

Petr, Honza a Karel, z nichž dva, jak se dozvíme v úvodní pasáží, dělají plastického chirurga a učitele, mají v nepřítomnosti rodičů marihuanový dýchánek. Slovo dá slovo a zavolají si prostitutku, která se však předávkuje kokainem a zemře na zástavu srdce - uprostřed koitu jedním z nich. Rozvíjí se tak bláznivá zápletka, do které dále vstoupí poslíček s pizzou - je třemi kamarády poté, co uvidí v ložnici, mrtvou prostitutku, svázán a zavřen do komory. Dále pasák a nesmiřitelný nájemný vrah, kterému tato trojice poněkud nešťastně ukradne auto, aby mohla uklidit tělo… - Toť nosná rovina příběhu jednoho z nejzoufalejších a nejnudnějších snímků poslední dekády, filmu Brak.
Jo Nesbø: Nemesis

Jo Nesbø: Nemesis

Sorgenfri, 2002

Norský spisovatel Jo Nesbø v rodném Norsku prorazil jako autor série dětských knih o Doktorovi Proktorovi, celosvětově (k dnešnímu dni je uváděn překlad jeho díla do 35 jazyků) pak díky detektivní sérii - v červnu 2011 bylo vydáno 9. pokračování - o svérázném policejním komisaři Harrym Holem. Ale jak ve světě tak u nás se v souvislosti s jeho jménem můžeme nejčastěji setkat s přízviskem „druhý Larsson“, které marketingově odkazuje na celosvětový fenomén zeslulého švédského novináře a spisovatele Stiega Larssona a jeho trilogii Milénium.
John Maxwell Coetzee: Mládí

John Maxwell Coetzee: Mládí

Youth: Scenes from Provincial Life II, 2002

Druhá část fiktivní autobiografie Johna Maxwella Coetzeeho, nositele Nobelovy ceny za rok 2003, nás zavádí do období autora mládí někde mezi 20. a 25. rokem. Hlavní hrdina a autorovo alter ego John studuje matematiku a literaturu na Kapské univerzitě a jeho život v Jihoafrické republice se skládá především z každodenní rutiny, kdy krom studia, které jej nijak nemotivuje, vykonává řadu vedlejších zaměstnání, aby dokázal sám sobě, že je samostatný. Byla-li v první části trilogie, Chlapectví, Johnova osamělost motivována strachem ze ztráty lásky matky, ale i pohrdáním svým otcem, pak v Mládí John raději přežívá o hladu než by svou rodinu požádal o finanční výpomoc.
Zdeněk Tyc: Smradi

Zdeněk Tyc: Smradi

Zdeněk Tyc býval pro obrovské kvality své filmové prvotiny z roku 1990 Vojtěch řečený sirotek označován za nástupce Františka Vláčila a vkládaly se do něj takřka naděje, že opět pozvedne upadající význam české filmové školy. Nicméně ironie osudu rozhodla zcela jinak: Vojtěch vzhledem ke své premiéře na podzim roku 1990, tedy v období porevolučního společenského zápalu, prošel prázdnými kinosály takřka nepovšimnut, další snímky Žiletky (1993) a (1995) zcela propadly (snímek dokonce „vyhrál“ ocenění Plyšový lev za nejhorší film roku, byť asi ne zcela spravedlivě, protože jeho kvality je možné s odstupem označit za zcela průměrné), až po zatím poslední Smrady z roku 2002, které příznivější ohlasy vzbouzely spíše pro svůj angažovaný námět.
Chuck Palahniuk: Ukolébavka

Chuck Palahniuk: Ukolébavka

Lullaby, 2002

Řekněme od počátku 70. let až po polovinu let 90. kultovní americké literatuře suverénně vládl fenomén antihrdiny, básníka a spisovatele Charlese Bukowského. Rokem 1996, tedy rokem vydání Klubu rváčů, se pak počíná datovat éra kultu Chucka Palahniuka. Palahniukovo přirovnání k Bukowskému sice není nejtrefnější co do námětu a tématiky jejich díla, ba Palahniukův literární vzor lze více vysledovat v tvorbě skotského kultovního tvůrce Irvina Welshe, nicméně jak pro do značné míry podobné životní osudy, osobní frustraci, pocity méněcennosti, neschopnost podřídit se konformitě a zařadit se do společnosti, ale zejména pak pro sarkastický uvolněný literární tok, jímž oba zbourali mnohá z doposud nepřekročitelných tabu, lze u Palahniuka prohlásit, že král Bukowski je mrtev, ať žije král Palahniuk!
Dušan Čater: Taťka je zase opilej

Dušan Čater: Taťka je zase opilej

Ata je spet pijan, 2002

Slovinská literatura má v našich zeměpisných šířkách přinejmenším mírnou příchuť exotiky, není-li dokonce známa jen několika zapřísáhlým bibliofilům. Nicméně současná slovinská literatura má s tou českou nejenom mnohé paralely plynoucí z určitého zpoždění za vývojem světové literatury, avšak balancuje-li ta česká někde mezi kýčovitostí, nostalgií a strojenou snahou o originalitu, nelze si v případě slovinských autorů nepovšimnout obecného smyslu pro vlastní reflexi i sebeironii.
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Ne, hlavní hrdina se úpěnlivě nesnaží znovu najít a získat zpět svou minulost, a nestává se ani jiným člověkem, jen se zbavil pout předsudků očekávání a setrvačnosti zaběhnutého dennodenního rituálu a získal svobodu! Ano, on i lidé, které měl skrz své neštěstí štěstí poznat jsou ve své drsnosti pravdiví a skuteční a proto jejich pro vnější svět omezená touha ŽÍT A NECHAT ŽÍT! je tolik nesrozumitelná.
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Ne nebudu zde vypravovat celý příběh, protože jeho poselství je o lidech, u dna, na dně, ode dna odražených, ke dni klesajících i podaných rukou lidí, kteří toho sami neumějí mnoho dát, protože si již dávno zakázali milovat a zmítají se den ode dne mezi nikdy nenaplněnou touhou a uměle vyplněnou prazdnotou. Napovím jen, že muž bez minulosti nezůstal, ale čtenář jistě sám tuší, že nedostala přednost před nově nabitou svobodou.
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Ale nenech se zmýlit, Muž bez minulosti není oslavou návratu ke kořenům a návod na nový šťastný život, ten si každý musí najít jen on sám, tisíc párů cizích rukou mu nemůže pomoci a to, že právě náš hlavní hrdina využil své šance k novému životu s čistým štítem a zbavil se tak závaží svého ne příliš podařeného života, skutečně nic neznamená.
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti

Ne, nečekej prudké obraty, pád a povstání z popela - ten příběh je beze slov a záleží jen na tobě, jak si jej přebereš. A má-li se přec jen někam zařadit, je mu nejbližší škatulka tzv. trpké komedie.

Aki Kaurismäki

Režisér a scénárista Aki Kaurismäki se celosvětově proslavil v polovině 80. let ve své adaptaci Dostojevského Zločinu a trestu přenesené do současného Finska. Ale i další z jeho autorských počinů, které přes svou vzájemnou odlišnost v tématu i v podobě zpracování nesou Kaurismäkiův pevný rukopis, který nic nenechává náhodě a vše zpracovává i do těch nejmenších detailů a přes svou deklarovanou snahu natočit opravdu špatný film patří mezi nejlepší režiséry současnosti,o čemž vypovídá i množství filmových ocenění.
Mies vailla menneisyyttä (Finsko/Německo/Francie, 2002, 97 min.)
Režie: Aki Kaurismäki. Scenář: Aki Kaurismäki. Kamera: Timo Salminen. Hudba: Antero Jakoila, The Renegades, Crazy Kedn Band, Oulu Symphony Orchestra, Masao Onose. Hrají: Markku Peltola, Kati Outinenová, Juhani Niemelä, Kaija Pakarinenová, Sakari Kuosmanen.

Režijní filmografie: