V noci jsem snil, že jsem motýlem

Émile Zola pak svému úkolu ukázat onu dřímající bestii v nás podřizuje vše tak, že valnou část z jeho životního díla - cyklu Rougon-Macquartové s podtitulem „přírodopisná a sociální studie rodiny za druhého císařství" nelze brát jinak než jako antitezi k umírajícímu romantismu I. poloviny XIX. století, jež má však k pravdě, plné obsáhlosti a pochopení člověka stejně daleko.

Zola se, krom protikladu k idealizaci člověka a lidského společenství, snaží o moderní interpretace ruku v ruce s nejnovějšími sociologickými poznatky, avšak jeho zásada nevměšovat se do vnitřních myšlenkových proudů a psychologických pohnutek svých literárních postav jen s popisy jejich vnějšího konání dělá jeho dílo velmi mělké a prázdné, což Zola musí zakrývat o to syrovějšími ba brutálnějšími náměty. Avšak bezcitnost a lhostejnost Zolových hrdinů se při četbě přenáší i na svého čtenáře, který se stává apatický vůči zlu, šokujícím popisům tak, že Zola musí s přibývajícími stránkami svého rukopisu přitvrzovat, zabíhat do stále naturalističtějších popisů. Celkové dílo pak ztrácí jiskru, ale i smysl a původní záměr odhalit člověka jako bestii, vyjde zcela do prázdna, protože i bestie musí být vedena svými černými úmysly. Člověk je tak v Zolově podání pouhou loutkou bez vlastní vůle, svědomí, morálky a lidskosti.

 

Podtitulem Lidská bestie by snad mohlo být Nikdo to tu nepřežije. Román je postaven na odvaru toho nejhoršího, co v člověku existuje, kde vládne chtíč, žárlivost, posedlost, nenávist, alkohol a člověk je degradován na trosku s dvojím archetypem postav: buď lidská troska ne nepodobná stroji nebo lidská bestie, jež všemi způsoby kryje svou pravou podstatu přičemž se nebojí použít jakýkoliv prostředků.

Společenská kritika, jež měla být v díle tím nejpatrnějším, co z něho čtenář odnese, se omezuje jen na částečnou kritiku rozkládajícího se se císařství, jež v rámci vlastního přežití kryje bestialitu těch, co jsou u moci, protože s jejich pádem padne i režim sám, avšak bez jediné alternativy s jediným možným důsledkem, kdy se probudí tolik lidských bestií, aby se lidstvo vyvraždilo. Dobro a láska pro Zolu neexistuje.

Lidskou bestii tak nelze nesrovnat s hlubině psychologickým přístupem Fjodora Michajloviče Dostojevského, u kterého má člověk nejen charakter z celé škály vlastností, ale jeho myšlení a jednání má své jasně dané příčiny i důsledky, jež si jeho postavy plně uvědomují a za svůj život i osudy si tak jsou plně odpovědné. Dostojevského hrdinu lze nelze nazvat jinak člověkem s mnoha tvářemi a charakterovými odstíny, Zolovy postavy pak v nejlepším jako umíněné děti, jež si nemohou plně uvědomit dosah svého jednání.