V noci jsem snil, že jsem motýlem

»„Vaše divadlo…“ začal svým tenkým hláskem.

Bordenave ho klidně přerušil neomaleným slovem jako člověk, který má rád jasné situace.

„Řekněte můj bordel.“

Fauchery se zasmál, kývaje na souhlas hlavou, ale Faloisovi uvízla poklona v hrdle; ač byl velmi zaražen, snažil se vypadat, jako by se mu ředitelovo slovo líbilo. Ten zatím zahlédl mladého divadelního kritika, jehož recenze měly velký vliv, a hned se k němu vrhl, aby mu potřásl rukou. Když se vrátil, Faloise se zatím sebral. Bál se, aby nevypadal jako maloměstský jelimánek, kdyby dal najevo přílišné rozpaky.

„Slyšel jsem,“ začal znovu, chtěje stůj co stůj s něčím přijít, „že Nana má rozkošný hlas.“

„Ta?“ divil se ředitel, krče rameny. „Ta zpívá asi jako panty ve dveřích!“

Mladý muž honem dodal:

„Ale je skvělá herečka!“

„Herečka?… Nana je učiněné dřevo. Neví co s nohama a rukama.“

Faloise lehce zrůžověl. Už nevěděl, co si má myslit. Koktal:

„Za nic na světě bych nechtěl přijít o dnešní premiéru. Viděl jsem, že vaše divadlo…“

„Řekněte můj bordel,“ znovu ho přerušil Bordenave s chladnou zatvrzelostí člověka, který ví, co říká.

Zatím si Fauchery docela klidně prohlížel vcházející ženy. Když viděl, že bratránek stojí s otevřenými ústy, přišel mu napomoc; ale nevěděl, má-li se smát nebo zlobit.

„Tak to přece udělej Bordenavovi k vůli a říkej jeho divadlu, jak si přeje, když jinak nedá… A vy si z nás, milý příteli, nedělejte kašpary. Neumí-li vaše Nana hrát ani zpívat, kus propadne. Toho se totiž obávám.“

„Propadne! Propadne!“ křičel zbrunátnělý ředitel. „Copak ženská potřebuje hrát a zpívat? Na to jsi ještě moc veliký cápek… Nana má hergot něco jinšího a to stojí za všechno ostatní. Očuchal jsem si ji, a je to silný tabák, nebo už ničemu nerozumím…Uvidíš, uvidíš, jen vyleze na jeviště, všichni budou slintat.“

Zdvihl své tlusté ruce, které se nadšením jen třásly; když si takto ulevil, tiše pobrukoval sám pro sebe:

„Ano, ta to přivede daleko, karamba, ta to přivede daleko… To je, pane, mrcha, ach to je mrcha mrchatá!“

Na Faucheryho naléhání pak už ochotně sděloval podrobnosti o Naně, a to slovy, jejichž nevybíravost uváděla Hektora de la Faloise do rozpaků. Poznal Nnu a chce ji udělat. Náhodou právě hledal nějakou Venuši. Sám se dlouho s žádnou ženskou netahá, to raději ať z ní má hnedle něco obecentstvo. Ale má teď pozdvižení v baráku; jak ta velká holka přišla, způsobila hotovou rebelii. Róza Mugnonová, jako hvězda - a to je nějaká herečka a jaká zpěvačka! - mu den co den vztekle hrozí, že mu s tím sekne; větří konkurenci! A ten kravál u plakátu, mordyje! Nakonec se rozhodl dát vytisknout jména obou hereček stejně velkými písmeny. Ať mu vlezou na záda! Když mu některá z jeho ženušek, jak jim říká, taková Simone nebo Clarissa, dělají brykule, nakope je do zadnice. Jinak by s nimi nevydržel. Prodává je a ví, zač která stojí, všechny ty děvky!

„A hele je!“ přerušil svou řeč, „Mignon a Steiner. Pořád spolu. Víte, Steiner začíná mít Rózy po krk, a tak mu je pan manžel neustále v patách; bojí se, aby bankéř nezahnul.“

Plynové lampy z římsy divadla zaplavovaly chodník prudkým světlem. Dva malé stromky v něm svítily ostrou zelení a plakáty na bílém sloupu bylo možno číst jako o polednách; dál pak už houstnoucí tma pohlcovala bulvár s jeho blýskavými světly a nepřetržitým prouděním davu. Mnozí nevcházeli ihned, zůstávali venku, hovořili a dokuřovali svůj doutník v ostrém světle svítilny, která je polévala zsinalou bledostí a vrhala na asfalt jejich krátké černé stíny. Mignon, velký ramenatý chlapík s hranatou hlavou pouťového siláka, razil si cestu skupinkami lidí a vlekl za ruku bankéře steinera, už dosti obtloustlého mužíka kulatého obličeje obrostlého věnečkem šedivějících vousů.

„Přece jste se s ní již setkal, “ řekl Bordenave bankéři, „včera v mé kanceláři.“

„Ach to byla ona,“ zvolal Steiner. „Myslil jsem si to. Jenomže vstupovala, právě když jsem já odcházel, a tak jsem ji sotva zahlédl.“

Mignon poslouchal se spuštěnými víčky a nervózně otáčel velkým diamantem na prstě. Pochopil, že se mluví o Naně. Když pak Bordenave maloval portrét své debutantky tak, že v bankéřových očích zasvítilo, vmísil se nakonec do hovoru.

„Jen nechte být, taková rajda! Počkejte, jak ji obecenstvo vypíská… Steineříčku, víte, že vás v šatně čeká moje žena.“

Chtěl ho odvléci. Ale Steiner se nechtěl od Bordenava hnout. Před nimi se u kontroly mačkala ve frontě spousta lidí a v mnohohlasém povyku zvonilo jméno Nana zpěvnou úderností svých dvou slabik. Muži, kteří postávali před vývěskami, si je nahlas slabikovali; jiní je trousili jen tak mimochodem a tázavě; ale ženy se zvědavě a znepokojeně usmívaly a tiše si je s výrazem jakéhosi napětí opakovaly. Nikdo Nanu neznal. Odkud ji vítr přivál? Od ucha k uchu se šeptem šířily historky a vtipy. To kratičké a důvěrné jméno bylo jako lichotka a všem ústům se dobře vyslovovalo. Stačilo jen tak si je říkat, a dav se rozjařoval a těšil jako dítě. Lidi poháněla horečka zvědavosti, té pařížské zvědavosti, která bývá prudká jako záchvaty rujnosti. Všechno chtělo vidět Nanu. Jedné dámě roztrhli náběr na šatech, jeden pán ztratil klobouk.«[1]

»Nana rostla a stávala se z ní pěkná mrška. V patnácti se vytáhla jako telátko, měla teď běloučké masíčko, přitom byla kyprá a dokonce baculatá, že vypadala jako klubíčko. Ano, patnáct let, to je ten věk, kdy už narostou všechny zuby a kdy se ještě nenosí šněrovačka. Měla opravdu obličejíček jako vykutálená dorota, tváře jako mléko, pleť sametovou jako broskev, legrační nosík, růžovou pusinku, a kukadla jí tak svítila, že mužští dostávali chuť zapálit si o ně dýmku. Spousta bujných vlasů, světlých jako dozrávající obilí, jí poletovala kolem spánku jako zlaté hmýří, hrající někdy do rezava, jako by opravdu měla kolem hlavy sluneční korunu. Pěkná panenka,… takový usmrkanec, kterému by se měl ještě utírat nos, ale který už má rozkvetlá ramena, plná a kulatá, vydávající zralé vůně jako u dospělé ženy…«[4]

»Román ještě nebyl publikován, nikdo jej nečetl. Co na tom záleží, už je tu na čtyřicet kritiků, kteří o něm vyslovují snadno a rychle svůj soud… Vcelku vzato téměř ve všech novinách se opakuje tento názor: já jsem nežil ve světě prostitutek a nemůžu tedy znát jejich mravy, historie, jazyk, a tudíž můžu napsat jenom nepravdivé dílo… …Nuže: můj záměr byl prostý. Snažil jsem se do svých vět vložit lidskost; měl jsem ctižádost, bezpochyby příliš velkou, vypodobnit prostitutku, kteroukoli z těch, jichž jsou v Paříži možná tisíce, a to proto, abych protestoval proti Marioně Delormové, Dámě s kaméliemi…, proti veškeré této sentimentalitě, všemu tomuto okrášlování neřesti, kterou pokládám za nebezpečnou pro mravy a která má podle mého názoru katastrofální vliv na představivost našich chudých dívek… Je možné, že se dopouštím chyb v detailech. Mým neuskutečnitelným snem by bylo dát mému dílu sociální dosah a přitom respektovat fakta a prostředí. Pokud jde o prameny mých informací, všechny jsou přirozené: viděl jsem, slyšel jsem…«[5]