„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Naturalismus

Émile Zola: Břicho Paříže

Émile Zola: Břicho Paříže

Le ventre de Paris, 1874

Tak jako osobnost Émile Zoly nelze pominout při výčtu nejvlivnějších osobností druhé poloviny 19. století, tak nelze bez hlubšího pozastavení se pominout Zolovo dílo, v době svého vzniku a ostatně i dnes charakterizované jako přehnaně brutální, ba přeexponované, ne-li se sklonem k patetičnosti, jako významný fenomén doby svého vzniku, který významně spoluurčoval soudobou společenskou náladu.

Nana, 1880

Émile Zola: Nana (reprodukce na obálce - Henri de Toulouse-Lautrec: Venuše z Montmartru)

Émile Zola: Nana (reprodukce na obálce - Henri de Toulouse-Lautrec: Venuše z Montmartru)

Dne 25. ledna 1879 francouzský list Voltaire zveřejnil reklamní zprávu: „Je čas oznámit našim čtenářům velkou novinu: Voltaire právě projednal s věhlasným autorem Rougon-Macquartů… publikování Nany, která je pokračováním Zabijáku EMILA ZOLY.“. Ve skutečnosti však o vydání Nany usilovalo na deset deníků, jelikož bylo jasné, že dosáhne přinejmenším stejného obchodního úspěchu jako Zabiják.

L'Assommoir, 1877

Henri de Toulouse-Lautrec: Žena se skleničkou

Henri de Toulouse-Lautrec: Žena se skleničkou

Émile Zola se svého čtenáře Zabijáka snaží připravit o jeho poslední iluze, ať již v podobě svobodné vůle, štěstí, lásky či dobra, a dokazuje, že člověk je jen malým kolečkem obrovského společenského soukolí, jenž ho dříve nebo později rozdrtí. Vzdej se veškerých nadějí, není-li člověk bestií, pak je svět peklem, kde chudí budou ubiti, umořeni alkoholem a jejich děti skončí na ulici či ve veřejném domě. Jiná možnost dle Zoly zkrátka není možná.
Émile Zola: Lidská bestie (Člověk bestie)

Émile Zola: Lidská bestie (Člověk bestie)

La béte humain, 1890

Émile Zola pak svému úkolu ukázat onu dřímající bestii v nás podřizuje vše tak, že valnou část z jeho životního díla - cyklu Rougon-Macquartové s podtitulem „přírodopisná a sociální studie rodiny za druhého císařství" nelze brát jinak než jako antitezi k umírajícímu romantismu I. poloviny XIX. století, jež má však k pravdě, plné obsáhlosti a pochopení člověka stejně daleko.