„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Gustave Flaubert: Citová výchova

Gustave Flaubert

Gustave Flaubert

L'Éducation sentimentale: Histoire d'un jeune homme, 1843-45

Francouzskou literaturu 19. století můžeme zhodnotit jako kvantitativně mimořádně plodné období, dodnes s celosvětově obrovitou čtenářskou obcí, kterému se však jen v ojedinělých případech podařilo překročit ať již literárními kvalitami tak zejména nadčasovým poselstvím svých myšlenek hranici století 20. století.
A jedněmi z mála opravdu nadčasových děl jsou dva ústřední romány Gustava Flauberta, Paní Bovaryová a, ne-li svým zpracováním, tak alespoň ve svém ústředním poselství, i Citová výchova.
Paní Bovaryová vstoupila do dějin nejen pro někdejší soudní proces, kdy byl Flaubert obžalován ba dokonce i odsouzen za urážku veřejné mravnosti, ale jeho hlavní postava, paní Bovaryová, se stala synonymem pro útěk od reality do světa iluzí - bovarismus. Citová výchova, napsaná v letech 1843 až 1845, avšak poprvé vydaná až v roce 1869, má ve francouzské literatuře postavení jednoho z nejpesimističtějších románů a to i v přímém srovnání s mistrem tohoto žánru Émilem Zolou.
V zásadní myšlence lze Paní Bovaryovou charakterizovat jako další rozvinutí toho, co se Flaubert, byť ne příliš obratně snažil vyjádřit již v Citové výchově - Frédéric Moreau postupně sní o tom, že se stane spisovatelem, malířem, ministrem, poslancem nebo že se alespoň bohatě ožení, avšak není schopen dát čemukoliv trochu úsilí a práce. Symbolem jeho života je tak platonický vztah k o deset let starší paní Arnouxové, který sice zůstal nenaplněn, ale přece se jej Moreau za žádnou cenu nechtěl vzdát poté, co vyprchaly všechny jeho ostatní sny a jako na počátku zůstal sám, neúspěšný, chudý a především zcela vyprázdněný ve své lidské podstatě.
První verzi Citové výchovy okomentoval Flaubert, tehdy čtyřiadvacetiletý, jako: „Poctivý ve svých mravech, lidský ke svým bližním, poctivý ve svých společenských stycích, snažil se nicméně spát se všemi ženami, vykořistit všechny muže a shrábnout všechny zlaťáky.“[1] A ještě Karel Čapek se snažil zvrátit Flaubertovy dnes již asi zcela nezpochybnitelné závěry jako „příliš nevyléčitelné zklamání ze života“, nicméně ač nejen francouzská ale i světová literatura ještě několik desítek let po Flaubertovi koketovala s postromantickými ideály, ukázalo se, že Flaubertův domnělý pesimismus ohledně samotné podstaty a smyslu lidského života, jen předběhl svou dobu a došel ke stejným závěrům jako Franz Kafka, či pozdější směr existencialismu.

Použitá literatura:

  1. Gustave Flaubert, Citová výchova, Státní nakladatelství umění a krásné literatury: Praha, 1962.
[1] Flaubert, s. 424.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.5 (2 hlasy)