Halina Pawlowská: Díky za každé nové ráno

Kategorie

14. Leden 2009

Halina Pawlowská: Díky za každé nové ráno

V pořadí druhý a celkově zdaleka nejznámější literární výtvor Haliny Pawlowské, Díky za každé nové ráno z roku 1994, se v prvé řadě jeví jako antinovela se stylistikou a vypravěčstvím nedosahujících ani těch nejspodnějších příček literárního řemesla. - Novela je takřka otrockým přepisem scénáře stejnojmenného filmu, který však oplývá prvky, jež se již dílu v jeho literární podobě nedostávají: poetikou, souvislým příběhem a nadčasovostí, kdy herci, režisér i filmový štáb zcela odbouraly původní povrchnost a prázdnotu autorčina čistě narativního stylu bez hlubších sond, myšlenkového i psychologického pozadí.

Oj! Pil jsem v úterý a propil jsem čtyřicet volů.

Byl rok 1968. Naše třída stávkovala a natřela lavice kanárkovou žlutí. Byla to měkká barva, hroty propisovaček se do ní bořily a domů jsem chodila celá poprášená kanárkově žlutými žmolky. Taky jsme jednou zůstali po škole a hráli jsme hru na pravdu. Neměla jsem co skrývat, ale dala jsem fant. Pak jsem se za „trest" musela líbat s Michalem Šipkou. Byl malý, hezký a omezený. (Teď je z něj lékař, gynekolog, a na třídním srazu po dvaceti letech byl najednou velký, tlustý a... omezený...)

V létě 1968 jsme jeli z Krkonoš a já jsem měla strach, že mi vojáci snědí kočku. V Praze jsme neviděli ani jeden tank, ani jeden vůz s vojáky, nic... V klidu jsme taxíkem - hlavy doprava, doleva, já kočku na klíně - dojeli domů.

Otevřeli jsme okna po měsíční dovolené a couvli jsme. Přímo u nás, ve „velkém" pokoji, byla najednou tanková hlaveň. Naproti našemu domu bylo totiž vyslanectví BLR a tihle vojáci mířili hlavní přímo k nám. Žili tam v tanku až hluboko do zimy. Můj otec vždycky zatemnil, ještě zatáhl zelený závěs, pak si udělal malinkou škvírku, vzal dalekohled a pozoroval je. Jak se holí, baví, spí...

Byl důchodce a měl na to čas. Na „melánky" přestal chodit, protože se s každým pohádal, a na svátky a narozeniny k nám chodila jen teta Olina a její muž Honza. Taky brali s sebou tatínkova bratra, strýce Štěpána, ale tomu už bylo přes osmdesát, vytahoval se ještě víc než můj otec, víc poučoval, byl větší diktátor a taky víc pil.

Vždycky, když měl přes míru, tak malinko učůrnul do kalhot, a teta Olina, správně moje sestřenice, jeho dcera, tím hodně trpěla... Ano. Tehdy to začalo. Přijel Michal, Vasil, Feďo, Vasilina, Petro a Anna. Michalovi bylo přes sedmdesát, měl špičatý nos a kožený kabát. Dost dobře možná že stejný jako ten, co si v něm mého tatínka za války pletli jak Němci, tak i Židi. Michal měl blankytně modré oči.

Vasil (správně byl Vasil První, protože byl o deset let starší než jeho bratr - můj otec, taky Vasil. Můj otec ale špatně nesl, že by měl být druhý - Vasil Druhý, a tak si dal uměleckou přezdívku Džmyl. V překladu to znamená čmelák. Vasil Čmelák) měl taky modré oči, Anna i Vasilinaje měly taky, i já je mám, ještě ale ne tak stařecky, nevinně čisté, ještě ne tak blankytné, aby se dotýkaly nebe. Jak v tatínkových básních - modré nebe a do toho jen mírně zdvižené zelené kopce hor. Modré oči, které přímo asociují, že se volně dýchá...

Tenkrát se volně moc dýchat nedalo. Přihlásila jsem se na gymnázium do anglické třídy, protože jsem byla jazykově nadaná a přesvědčená o tom, že v němčině se víc už nemám čemu naučit. A přihlásila jsem se hlavně proto, že do anglické třídy o stupeň výš začal chodit Martin Duba.

Já se do něj zamilovala na chmelu. Byla jsem u strýce své přítelkyně a pomáhaly jsme .Martinovi česat chmel a házely jsme šištičky do věrtele a on se na mne usmíval a říkal:

„Máš moc hezké jméno a taky oči..." Byl chytrý. Milovala ho taky jiná spolužačka, Pavla, které jsem si dost vážila, protože byla odcizená a hezky malovala a byla inteligentní, a já si tak nějak podvědomě myslela, že když toho Dubu budu taky milovat, že ve mně bude stejná síla, stejná intelektuální převaha jako v mé výtvarně nadané spolužačce.

Snažila jsem se na Dubu dívat tak, aby pochopil, že na mně jsou krásné nejen oči, ale prostě všechno.

S kamarádkou jsme večer, když voněl chmel, vždycky v posteli hrály etudy. Ona byla On - Duba a já jsem byla Já. Jenže teď ve tmě jsem byla krásnější, chytřejší, žádoucnější...

Lenka mluvila jako On a já mluvila jako Já, říkaly jsme si mazlivé, erotické věty, které jsem pak už nikdy neslyšela, a byly jsme určitě vzrušené, i když jsme nevěděly, co to znamená.

Den s Dubou. Pravá skutečnost, dialogy a pohledy, to vše byl jen odvar, kulisa. Vlastně jsem pořád podvědomě čekala na večer, na noc, až Lenka bude On, bude se mnou vtipně konverzovat a přitom mi bude neobratně šátrat po prsou.[1]

Použitá literatura:

Halina Pawlowská, Díky za každé nové ráno, Motto: Praha, 2006.

[1] Pawlowská, 13-16.

V noci jsem snil, že jsem motýlem

„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“