V noci jsem snil, že jsem motýlem

»Jak jsem šel opuštěnými nočními ulicemi přímo, pak křížem krážem přes spící náměstí a kolem snících domů, provázen blikajícími lucernami a přece vědom si své cesty, musel jsem se domnívat, že mi antikvář svěřil, kde bydlí onen bezejmenný hodinář, kde bych ho nalezl, a kde by stála ona zeď, obepínající park s jilmy. Neřekl mi přece, že jen onen stařec by mohl moje hodiny uzdravit? Jak by to jinak mohl vědět? I cestu k němu mi musel popsat a když jsem si ji sám nezapamatoval, zdálo se, že mé nohy ji zcela přesně znají. Vedly mne ven z města na bílou cestu běžící do nekonečna mezi lukami dýchajícími létem. V patách se mi plazili černí hadi vylákaní ostrým měsíčním světlem ze země. Byli to oni, kteří mi poslali otrávené myšlenky: již nikdy jej nenajdeš, zemřel před sto lety?“ Abych jim unikl, zahnul jsem ostře vlevo na postranní pěšinu a vtom se vynořil ze země můj stín a spolkl je. Pochopil jsem, že přišel, aby mne vedl, a bylo pro mne velkým uklidněním vidět jej před sebou, kráčejícího neomylně a bez váhání. Neustále jsem naň hleděl a byl jsem rád, že nemusím dávat pozor na cestu.

Znenáhla se mě opět zmocňoval onen nepopsatelně podivný pocit, který jsem míval jako dítě, když jsem si hrál sám pro sebe: pevným krokem jít se zavřenýma očima bez obav před upadnutím: je to vytržení těla z každého pozemského strachu, jako jásání v nitru, znovunalezení svého nesmrtelného Já, jež ví: mně se nemůže nic stát!

Tak mne opustil úhlavní nepřítel, jehož člověk v sobě nosí; střízlivý, studený rozum a sním poslední pochybnost o marném hledání toho, jehož hledám. Po dlouhé chůzi spěchal můj stín na široký a hluboký příkop, táhnoucí se podél cesty, zmizel v něm a nechal mne samotného. Věděl jsem, že jsem u cíle. Proč by mne byl jinak opustil?

S hodinami jsem stál ve světnici toho, o němž jsem věděl, že jen on jediný je může znovu uvést do chodu. Seděl před malým javorovým stolem a nehybně se díval lupou připevněnou páskem k oku na drobný třpytivý předmět na světle žilkovaném dřevě. Za ním byla na bílé stěně ozdobným písmem vypsána věta v kruhu, podobném velkému ciferníku: Summa Scientia Nihil Scire.«[1]