„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

John Kennedy Toole: Spolčení hlupců

27. Květen 2008

A Confederacy of Dunces, 1980

Když se na světě objeví opravdový génius,
pozná se podle toho znamení,
že se všichni hlupci proti němu spolčí.
 
Jonathan Swift
Spolčení hlupců není v žádném případě humoristický román, jak by se mohlo dle absurdnosti osudů hlavního hrdiny, Ignácia J. Reillyho, zdát a právě naopak je skvělou satirou maloměšťácké společnosti, byť v pozadí stojí trpká příchuť paralely s nelehkými osudy svého autora, Johna Kennedyho Toolea, který se nakonec vydání Spolčení hlupců nedočkal.
John Toole Spolčení hlupců po několikaleté práci dokončil v roce 1967 a nabídl jej nakladateli, ale vydání knihy nakonec ztroskotalo na sérii redakčních požadavků, což významně přispělo k rozhodnutí spáchat sebevraždu, kdy se Toole dne 26. března 1969 udusil za pomoci zahradní hadice napojené na výfuk auta. Štafetu hledání nakladatele knihy poté převzala jeho matka a její snaha byla korunována po celkem 13 letech od sepsání v roce 1980. Román velmi záhy získal řadu literárních ocenění, mimo jiné i Pulitzerovu cenu v roce 1981, byl přeložen do desítek jazyků a je vydáván v milionových nákladech (jen u nás dosahuje počet prodaných výtisků po roce '89 cifry 200 000).
Vydání Tooleho prvotiny, Neónová bible, kterou napsal již ve svých šestnácti letech, se pak nedočkala ani autorova matka - byla vydána až v roce 1989.
Děj románu je položen do města New Orleans ve státě Louisiana počátkem 60. let a reflektují se v něm Tooleho postřehy z maloměšťáckého prostředí New Orleans; z univerzity (stejně jako hlavní hrdina obhájil Toole na Kolumbijské univerzitě doktorát a působil zde rok jako asistent profesora anglistiky); z Francouzské čtvrti, kde žilo množství umělců i nejrůznějších „nezařaditelných individuí“ (satira beatnické generace); z textilní továrny, kde krátce pracoval; ale i ze společné domácnosti se svými rodiči - tedy paralely Ignácia J. Reillyho, jež je kritikou charakterizován jako Don Quijot střižený s Tomášem Akvinským, s životními osudy autora rozhodně nejsou náhodné.
»Masitý balón hlavy obepínala zelená lovecká čepice. Její zelené příklopky, vzduté velkýma ušima, nestříhanými vlasy a štětinami rašícími z hloubi uší, odstávaly jako směrovky ukazující do dvou stran současně. Zpod mohutného černého kníru vystupovaly plné, vakovité rty, v jejichž faldovatých koutcích hnízdil nesouhlas a drobky smažených brambůrků. Ze stínu zeleného štítku vyhlížely povýšené modrožluté oči Ignácia J. Reillyho a pátraly po známkách nevkusu v ošacení ostatních, kdo spolu s ním postávali pod hodinami obchodního domu D. H. Holmese. Zaznamenal, že některé oděvy jsou natolik nové a natolik drahé, že je lze právem pokládat za urážku dobrého vkusu a mravnosti. Vlastnictví čehokoli nového a drahého jen odráží majitelův nedostatek smyslu pro teologii a geometrii; může dokonce o dotyčném vyvolat vážné pochybnosti.
Ignácius sám byl oblečen pohodlně a rozumně. Lovecká čepice chránila hlavu před nastuzením. Plandavé tvídové kalhoty byly k neroztrhání a umožňovaly neobyčejně volnou lokomoci. Jejich záhyby a zákoutí vytvářely kapsy teplého zapařeného vzduchu, v jakém se Ignácius cítil nejlíp. Kostkovaná flanelová košile plně nahrazovala sako a odhalenou kůži mezi příklopkami na uši a límcem chránil teplý šál. Celé ošacení odpovídalo všem, byť sebezastřenějším teologickým a geometrickým měřítkům a napovídalo bohatý vnitřní život.
Těžkopádným, sloním způsobem přenesl váhu z jedné nohy na druhou a pod příkrovem tvídu a flanelu se zdvihlo masité vlnobití, jehož vlny se zarazily až o švy a knoflíky. Takto přearanžován, zahloubal se nad věčností, po kterou tady čeká na svou matku. Obíral se především vzrůstajícím pocitem nepohodlí. Připadalo mu, že celá jeho bytost už co nevidět vystřelí z napuchlých semišových kanad, a jako by si to chtěl potvrdit, stočil Ignácius své jedinečné oči k nohám. Vypadaly věru napuchle. Hodlal tento pohled na své zduřelé boty nabídnout matce coby důkaz její bezohlednosti. Když opět vzhlédl, spatřil, jak na konci Canal Street začíná nad Mississippi zapadat slunce. Holmesovy hodiny ukazovaly bezmála pět. Propilovával si dopředu několik pečlivě stylizovaných obvinění, jež měla v matce probudit kajícnou lítost, či aspoň zahanbení. Často ji musel odkazovat do patřičných mezí.
Přivezla ho do středu města jejich starým plymouthem, a zatímco byla se svou artritidou u doktora, koupil si Ignácius u Werleina několikerý noty pro trubku a novou strunu na loutnu. Potom zašel do Penny Arcade na Royal Street, jestli tam náhodou neinstalovali nějaké nové hrací automaty. Zklamalo ho, že odsud zmizel miniaturní mechanický baseball. Snad byl jen v opravě. Když na něm hrál naposledy, odpalovací zařízení nefungovalo a správa mu po jistém handrkování jeho pěticent musela vrátit navzdory mrzkým náznakům několika zákazníků Penny Arcade, že automat rozbil sám Ignácius tím, jak do něj kopal. Soustředěním na osud miniaturního baseballového automatu odpoutal Ignácius své bytí od fyzické reality Canal Street, jakož i od všech kolem, a nepostřehl tudíž dvé zraků, jež ho hladově sledovaly zpoza jednoho ze sloupů D. H. Holmesova obchodního domu, dvě smutných zraků planoucích nadějí a tužbou.
Je vůbec možné opravit takový automat v New Orleansu? Nejspíš ano. Mohli ho ovšem taky poslat někam do Milwaukee nebo do Chicaga nebo do nějakého jiného města, jehož jméno Ignácius spojoval se spolehlivými opravnami a ustavičně dýmajícími továrnami. Ignácius jen doufal, že budou s baseballovým automatem za dopravy slušně zacházet, že se žádný z jeho malilinkých hráčů nevrátí omlácen nebo zmrzačen surovými nádražáky, rozhodnutými jednou provždy zruinovat dráhu úhradami škod způsobených přepravcům, nádražáky, kteří nakonec vstoupí do stávky a Illinoiskou ústřední dráhu definitivně dorazí.
Zatímco Ignácius rozjímal o radostech, jež takový malý baseballový automat skýtá lidstvu, dvé smutných a žádostivých očí se k němu blížilo davem jako torpéda zacílená na obrovský baňatý tanker. Policista zatahal za Ignáciovu tašku s notami.
„Máte nějaký průkaz totožnosti, pane?" zeptal se hlasem prozrazujícím naději, že je Ignácius osobou úřadům neznámou.
„Cože?" Ignácius snesl pohled k odznaku na modré čepici.
„Co jste zač?"
„Ukažte mi váš řidičský průkaz."
„Neřídím auto. A nechtě mě laskavě být. Čekám tady na svou matku."
„Co vám to visí z toho pytlíku?"
„Co by to mělo být, vy ignorante? Loutnová struna."
„Co že to?" Policista ucouvl. „Jste vůbec zdejší?"
„Tohle město je vykřičenou metropolí nepravosti všeho civilizovaného světa a policejní sbor nemá nic lepšího na práci než tady perzekvovat zrovna mě?" zařval Ignácius nad hlavy davu před obchodním domem. „Tohle město se hemží falešnými hráči, prostitutkami, exhibicionisty, antikristy, alkoholiky, sodomity, narkomany, fetišisty, onanisty, pornografý, podvodníky, animírkami, pohazovači odpadků a lesbičkami, ale tihle všichni se za své úplatky těší bezpečné ochraně. Jestli máte chvilku, vynasnažím se vám problém zločinnosti objasnit, ale neopovažujte se na mě vztáhnout ruku."
Policista chytil Ignácia za loket a dostal notami po čepici. Čouhající loutnová struna ho švihla do ucha.
„Jauva!" zaúpěl policista.
„Patří vám to!" křičel Ignácius, povšimnuv si, že se kolem nich stahuje kruh zaujatých nakupujících.
Paní Reillyová dorazila v obchodním domě D. H. Holmese do oddělení pečiva a přitiskla své mateřské poprsí na skleněnou vitrínu s makrónkami. Prstem chlazeným mnoha lety drhnutí zažloutlých mamutích podvlékaček svého syna zaklepala na sklo vitríny, aby přivábila prodavačku.
„Halo, slečno Inez," zaintonovala paní Reillyová, jak to lze jižně od New Jersey slyšet jen v New Orleansu, v tomto Hobokenu při břehu Mexického zálivu. „Tady jsem, drahoušku."
„A jeje, zdravíčko," řekla slečna Inez. „Jak se vede, miláčku?"
„Žádná sláva," odpověděla po pravdě paní Reillyová.
„Ale děte!" Slečna Inez se naklonila nad vitrínu a zapomněla na své moučníky. „Mně taky není zrovna ejchuchu. To víte, ty moje nohy."
„Božíčku, vy ještě můžete mluvit vo štěstí. To já mám v lokti artritýdu."
„Ale ne" řekla slečna Inez s upřímným soucitem. „To měl chudák náš táta. Museli smě ho den co den koupat ve vaně plný vařící vody."
„Když u nás leží celej den ve vaně ten můj kluk. Já se už do koupelny pomalu nedostanu."
„Myslela sem, že je ženatej, miláčku."
„Ignácius? O la-la," řekla smutně pani Reillyová. „Můžete mi dát dva tucty těch míchanejch, zlatíčko?"
„Ale já měla za to, že sté říkala, že je ženatej," řekla slečna Inez, když ukládala koláče do krabice.
„Vždyť ani nemá žádnou nevěstu. Ta maličká mu dala kopačky."
„No, to má teda nejvyšší čas."
„Taky si myslím," řekla nezúčastněně paní Reillyová. „Víte co, dejte mi eště půl tuctu těch vínovejch řezů. Ignácius mi dělá strašný dryje, jak doma není co na zub."
„Váš mladej rád sladký, co?"
„Bože božíčku, ten loket mě utrápí," odpověděla paní Reillyová.
Uprostřed davu, který se shromáždil před obchodním domem, divoce poskakovala lovecká ušanka, zelený středobod lidského kruhu.
„Obrátím se na starostu," vykřikoval Ignácius.
„Nechtě toho chlapce na pokoji," ozvalo se z davu.
„Kdybyste si radši všímal těch nestyd, co se svlíkaj na Bourbon Street," dodal jakýsi stařík. „Je to hodný klouček. Čeká tady na maminku."
„Děkuju vám," řekl nadutě Ignácius. „Doufám, že mi všichni dosvědčíte, co si ke mně dovolil."
„Půjdete se mnou," řekl policista Ignáciovi, ale jeho sebejistota očividně polevovala. Z původního hloučku se stávalo srocení lidu a po hlídkovém voze nebylo vidu ani slechu. „Půjdeme na okrsek."
„To už ani hodný synek nemůže počkat před obchodním domem na maminku?" Zase ten stařík. „Tohle v našem městě nebejvalo, to vám teda povim. Ale to všecko ty komouši."
„Kdo je u vás komouš?" zeptal se policista staříka, uhýbaje přitom před švihající loutnovou strunou. „Že vás taky seberu. To si rozmyslete, než někomu řeknete komouš."
„Mě zavřít nemůžete," rozkřikl se stařík. „Já jsem členem klubu Zlatý věk, který je pod patronátem neworleánský rekreační komise."
„Dejte tomu dědovi pokoj, vy hnusnej poldo," zaječela jakási žena. „Určitě má fůru ňoučat."
„To teda mám," řekl stařík. „Mám šest vnoučat a všechny studujou u jeptišek. A jak jsou chytrý."
Ignácius spatřil přes hlavy zevlounů, jak ze dveří obchodního domu pomalu vychází jeho matka a vláčí se s pekárenskými výrobky, jako by to byly pytle cementu.
„Matko!" vykřikl. „Jdeš právě včas. Zatýkají mě."
Paní Reillyová se prodrala davem a řekla: „Ignácie! Co se to tu děje? Cos to zase proved? Hej, vy, nesahejte mi na toho kluka!"
„Já se ho ani nedotk," řekl policista. „To je váš syn?"
Paní Reillyová vyrvala Ignáciovi svištící loutnovou strunu.
„Samosebou že jsem její dítě," řekl Ignácius. „Nevidíte, jaké ke mně chová city?"
„Miluje svýho synka," řekl stařík.
„Co chcete tomu ubohýmu dítěti?" otázala se paní Reillyová policisty. Ignácius pohladil matku obrovskou tlapou po vlasech rezatých henou. „Všelijaký gauneři si kliďánko běhaj městem a vy tak akorát sbírat nevinný děti. Čeká na maminku a voni ho za to eště zavřou."
„Tohle je jasný případ pro výbor na obranu občanských práv," usoudil Ignácius a stiskl svou mocnou prackou matčino poklesávající rameno. „Musíme se spojit s mou někdejší láskou Myrnou Minkoffovou. Ta se v těchhle věcech vyzná."
„To všecko máj na svědomí komundírové," vmísil se do debaty monotematický stařík.
„Kolik je mu let?" zeptal se policista paní Reillyové.
„Je mi třicet," řekl blahosklonně Ignácius.
„Chodíte do práce?"
„Ignácius mi musí pomáhat doma," řekla paní Reillyová, jejíž počáteční odvaha trochu opadla. Začala splétat loutnovou strunu s provázkem na krabicích s pečivem. „Mám hroznou artritýdu."
„Utírám prach a tak," řekl Ignácius policistovi. „A mimoto mám rozepsanou obšírnou obžalobu proti našemu století. A když mi z té literární nádeničiny začne kolotat mozek, udělám třeba sýrový krém."
„Ignácius umí báječnej sejrovej krém," řekla paní Reillyová.
„To je od něj moc hezký," řekl stařík. „Většina mládenců jen pořád někde poletuje."
„Co se do toho furt pletete?" osopil se policista na staříka.
„Ignácie?" zeptala se rozechvělým hlasem paní Reillyová, „copaks proved, chlapče?"
„Když se to tak vezme, myslím, že to všechno začal tady ten." Ignácius ukázal taškou s notami na staříka. „Prostě jsem tady stál, čekal na tebe a modlil se, abys přišla od doktora s nějakou potěšující zprávou."
„Seberte toho dědka," řekla paní Reillyová policistovi. „Dělá výtržnosti a pobuřuje. Je to hanba, že takovýhle lidi vůbec nechaj běhat po ulicích."
„Policie je prolezlá komoušema," řekl stařík.
„Neřek jsem vám, abyste byl zticha?" řekl zlostně policista.
„Padám každej večír na kolena a děkuju svýmu Pánbíčkovi, že nás někdo vochraňuje," sdělila paní Reillyová davu. „Nebejt policie, byli bysme už dávno v pánu. Leželi bysme doma v postelích s krkama podřezanejma vod ucha k uchu."
„To je fakt, holka," přisvědčil z davu ženský hlas.
„Modlete se růženec za náš policejní sbor." Paní Reillyová se teď obracela přímo k davu. Ignácius jí divoce laskal rameno a šeptal k ní slova povzbuzení. „Nebo modlili byste se růženec za komouše?"
„Ne!" odpovědělo horlivě vícero hlasů. Někdo do staříka hrubě strčil.
„Máte pravdu, milostivá," zvolal stařík. „Chtěl vašeho synka zatknout. Zrovna jako v Rusku. Jsou to samý rudý elementy."
„Tak jdeme," řekl policista staříkovi. Popadl ho neurvale za límec pláště.
„Ach, bože!" řekl Ignácius, hledě na sinalého mrňavého policistu, kterak se snaží zvládnout staříka. „Mám z toho nervy dočista nadranc."
„Pomoc!" dovolával se stařík čumilů. „To je puč! To je porušení ústavy!"
„Je to blázen, Ignácie," řekla paní Reillyová. „Pojďme radši pryč, dítě." Obrátila se k davu. „Utíkejte, lidičky. Ještě nás tady pomorduje. Já stejně myslím, že je sám ňákej komouš."
„Tos trochu přehnala, matko," řekl Ignácius, když si proklestili cestu řídnoucím davem a vyrazili dlouhými kroky po Canal Street. Ohlédl se a viděl, že se stařík s policistou bantamové váhy stále ještě potýkají pod hodinami obchodního domu. „Nemohla bys trochu zbrzdit? Mám pocit, že se mi na srdci ozývá šelest."
„Ty kuš. Jak myslíš, že je mně? Já ve svým věku bych se takhle vůbec honit neměla."
„Obávám se, že srdce je důležité v každém věku."
„Ty se srdcem nic nemáš."
„Ale budu mít, jestliže nezpomalíme." Tvídové kalhoty se mu přelévaly po gargantuovském zadku, jak se valil kupředu. „Máš mou loutnovou strunu?"
Paní Reillyová ho zatáhla za roh do Bourbon Street a zamířili do hlubin Francouzské čtvrti.
„Proč si na tě ten policajt zašed, hochu?"
„To se nikdy nedozvím. Ale nejspíš se za námi každou chvíli rozeběhne, jen co zkrotí toho zvetšelého fašistu."
„Myslíš?" zeptala se nervózně paní Reillyová.
„Nijak by mě to nepřekvapilo. Chtěl mě mermomocí zatknout. Třeba musí splnit nějakou normu nebo co. Rozhodně pochybuji, že by mě nechal tak snadno vyváznout."
„No to by nám scházelo! Este by tě tahali po novinách, Ignácie. Ta vostuda! Něcos musel udělat, jaks tam na mě čekal. Jako bych tě neznala, hošánku."
„Jestli si někdo hleděl svého, tak jsem to byl já," supěl Ignácius. „Prosím tě. Musíme se zastavit. Obávám se, že se mi spustí z nosu krev."
„No tak dobře." Paní Reillyová pohlédla na synovu brunátnějící tvář a uvědomila si, že by se jí s radostí skácel k nohám, jen aby prosadil svou. Nebylo by to poprvé. Když ho posledně přiměla, aby s ní šel na nedělní mši, praštil sebou cestou do kostela dvakrát a při kázání proti lenivostí se poroučel potřetí, vypadl z lavice a způsobil trapný rozruch. „Pojď, zapadnem semhle."
Vecpala ho jednou krabicí s koláči do dveří baru Noc rozkoše. V temnotě čpící bourbonem a cigaretovými špačky vyšplhali na dvě vysoké stoličky. Zatímco paní Reillyová rovnala na baru krabice s koláči a dorty, Ignácius roztáhl své široširé nozdry a řekl: „Probůh, matko, tady to smrdí. Bouří se mi žaludek."
„Chceš zpátky na ulici? Chceš, aby tě sbalil ten policajt?"
Ignácius neodpověděl; hlasitě čenichal kolem a znechuceně se šklebil. Barman, který ty dva zatím jen mlčky pozoroval, pronesl tázavě z příšeří: „Ano?"
„Já si dám kávu," řekl velkoryse Ignácius. „Sladovou kávu se svařeným mlékem."
„Jenom neskafe," řekl barman.
„To přece nemůžu pít," řekl Ignácius matce. „Takovou ohavnost."
„Tak si dej pivo, chlapče. Pro jednou tě nezabije."
„Mohlo by mě nadmout."
„Mně dejte pivko, Dixie 45," řekla barmanovi paní Reillyová.
„A pánovi?" zeptal se barman sytým, strojeným hlasem. „Co ten si ráčí přát?"
„Tomu taky jedno dixie."
„Taky to pít nemusím," řekl Ignácius, když šel barman otevřít piva.
„Nemůžem tady sedět jen tak bez ničeho, Ignácie."
„Nechápu proč. Isme tady jediní zákazníci. Mohou být rádi, že nás tu vůbec mají."
„Večer tady asi vystupujou striptýzky, co?" Paní Reillyová šťouchla do syna.
„Nedivil bych se," řekl chladně Ignácius. Tvářil se navýsost ukřivděně. „Taky jsme mohli někam jinam. Jímá mě podezření, že sem co nevidět vtrhne policie." Hlasitě zafrkal a odkašlal si.
„Díky bohu, že mé kníry ten smrad aspoň částečně filtrují. Moje čichové ústrojí už vysílá tísňové signály."
Po nekonečné době, vyplněné cinkotem skla a boucháním dveří chladničky kdesi v temnotách, se barman opět objevil a postavil před ně piva, předstíraje přitom, že jedno jen taktak nepřekotil Ignáciovi do klína. Reillyovým se dostávalo nejhorších služeb Noci rozkoše, obsluhy vyhrazené nežádoucím zákazníkům.
„Nemáte náhodou chlazenou svěženku doktora Nuta?" zeptal se Ignácius.
„Ne."
„Synek tuhle limču miluje," vysvětlila paní Reillyová. „Musím ji kupovat po celejch basách. Někdy vám vychlandí dvě nebo tři lahve na posezení."
„Myslím, že to toho muže příliš nezajímá," podotkl Ignácius.
„Nechcete si sundat čepici?" zeptal se barman.
„Ne, to nechci!" zahřměl Ignácius. „Je tady zima."
„Jak je libo," řekl barman a stáhl se do příšeří na druhém konci baru.
„No toto!"
„Uklidni se," řekla jeho matka.
Ignácius pozdvihl ušni příklopku na matčině straně. „Nechám si to nahoře, abys nemusela namáhat hlas. Co říkal doktor na ten tvůj loket, nebo co to máš?"
„Potřebuje masírovat."
„Doufám, že to nebudeš chtít ode mě. Víš, jak nerad se dotýkám druhých."
„Povídal, že se mám pokud možno vyhejbat chladu."
„Soudím, že kdybych uměl řídit, byl bych ti platnější."
„Eh, na tom nesejde, zlato."
„Ale fakticky, mám toho ažaž, i když se jen vezu. A nejhorší je to nahoře v těch vyhlídkových greyhoundech. Sedět tak vysoko! Pamatuješ, jak jsem jel jedním z nich do Baton Rouge? Několikrát jsem cestou zvracel. Řidič musel vždycky někde v bažinách zastavit, abych mohl vystoupit a trochu se projít. Ostatní pasažér! byli pěkně načuření. Museli mít žaludky ze železa, že v tom hrozném vehiklu vůbec dokázali cestovat. Taky mě notně děsilo, že opouštím New Orleans. Za hranicemi města začíná srdce temnoty, opravdová pustina."
„Pamatuju, Ignácie," řekla nepřítomně paní Reillyová a lokla si piva. „Když ses vrátil domů, bylo ti hrozně šoufl."
„To mi už bylo lip. Nejhorší bylo, když jsem přijel do Baton Rouge. Došlo mi, že mám zpáteční lístek a že se tím autobusem musím vrátit."
„Tos mi už vyprávěl, synku."
„Taxík zpátky do New Orleansu mě stál čtyřicet dolarů, ale aspoň mi cestou nebylo tak strašně zle, i když se mi několikrát zvedl žaludek. Nařídil jsem šoférovi, aby jel, jak nejpomaleji může, což se mu nevyplatilo. Dálniční policie ho dvakrát zastavila pro nedodržování minimální rychlosti. Když ho zastavili potřetí, sebrali mu řidičský průkaz. Sledovali nás celou cestu na radaru, rozumíš."
Pozornost paní Reillyové kolísala mezi synem a pivem. Poslouchala tenhle příběh už tři roky.
„Jistě," pokračoval Ignácius, zaměňuje matčin zahloubaný pohled za zájem, „bylo to vlastně poprvé v životě, co jsem opustil New Orleans. Možná že mě tak rozvrátila ztráta jakéhokoli orientačního bodu. Bylo to, jako když padáme do propasti, jak jsme se řítili tím autobusem. Než jsme projeli bažinami a vyšplhali do těch zvlněných kopečků před Baton Rouge, měl jsem pořád strach, že nám nějací venkovští balíci hodí na autobus bombu. Na motorová vozidla útočí ze všeho nejradši, nejspíš jim symbolizují pokrok."
„Jsem ráda, žes to místo nevzal," řekla automaticky paní Reillyová, chápajíc slůvko pokrok jako narážku.
„To vůbec nepřicházelo v úvahu. Když jsem uviděl šéfa katedry středověké kultury, začaly se mi ruce osypávat bílými pupínky. Byl to naprosto necitlivý člověk. Hned se podivil, že nemám kravatu, a na dovršení utrousil jakousi rádobyvtipnou poznámku o mé lesácké kazajce. Zděsilo mě, že se ten bezvýznamný človíček opováží takové nestoudnosti. Ta bunda byla jedním z mála tělesných požitků, jimž jsem kdy skutečně propadl, a jestli někdy narazím na toho šílence, který ji ukradl, bez meškání ho udám příslušným orgánům."
Paní Reillyová spatřila opět tu děsnou, kávou pobryndanou celtovou kazajku, kterou spolu s několika dalšími Ignáciovými oblíbenými kusy oblečení chtěla vždycky tajně darovat Armádě spásy.
„Nebetyčná sprostota toho šizuňka v rouše vedoucího katedry mě tak pobouřila, rozumíš, že jsem uprostřed těch jeho kreténských blábolu vyběhl z kanceláře a utíkal na nejbližší záchod, který se ukázal vyhrazeným pro zaměstnance fakulty. Usedl jsem nicméně do jedné z kabinek a bundu jsem přehodil přes dveře. Najednou vidím, že bunda ze dveří mizí. Ještě jsem uslyšel běžící kroky. A pak se dveře záchodu zabouchly. Sám jsem v tu chvíli nestoudného zloděje pronásledovat nemohl, a tak jsem začal křičet. Někdo vešel na záchod a zaklepal na dveře kabiny. Náhodou to byl příslušník univerzitní pořádkové stráže, nebo to aspoň tvrdil. Vysvětlil jsem mu přes dveře, co se právě stalo. Slíbil, že bundu najde, a odešel. Ale jak jsem ti už říkal, dodneška mám dojem, že tenhle chlap a ten vedoucí katedry byli jeden a týž člověk. Měli náramně podobné hlasy."
„Dneska se nedá věřit nikomu, chlapče zlatá."
„Jak to jen bylo možné, vyletěl jsem ze záchodu, už abych byl z toho příšerného místa pryč. Samozřejmě že jsem málem zmrznul, jak jsem tam stál mezi těmi opuštěnými univerzitními baráky a mával na taxíky. Konečně se jeden taxíkář uvolil vzít mě za čtyřicet dolarů do New Orleansu a ještě byl natolik obětavý, že mi půjčil svoje sako. Tu ztrátu řidičského průkazu dosti těžko nesl, a než jsme dojeli domů, začal být jaksi nevrlý. Připadalo mi taky, že se mu spoušti ošklivá rýma, alespoň podle toho, jak čím dál víc kýchal. Byli jsme koneckonců na dálnici skoro dvě hodiny."
„Myslím, že si dám ještě jedno pivo, Ignácie."
„Matko! V téhle odpudivé špeluňce?"
„Akorát jedno, synku. No tak, mám chuť na další."
„Ještě z těch jejich sklenic něco chytneme. Ale když jinak nedáš, tak mně objednej brandy, buď tak hodná."
Paní Reillyová zasignalizovala na barmana, který se vynořil z šerých stínů a zeptal se: „Co se vám stalo v tom autobuse, mladej? Útek mi ty vaši historky konec."
„Věnujte se laskavě řádnému výkonu svého povolání!" odsekl zuřivě Ignácius. „Vaší povinnosti je mlčky obsloužit, když vás přivoláme. Kdybychom si přáli, abyste se k naší konverzaci připojil, už bychom vám to naznačili. Probíráme závažné osobní záležitosti, abyste věděl."
„Ten člověk se prostě snaží být milý, Ignácie. Styď se."
„To je ovšem protimluv. V takovémhle brlohu nemůže být nikdo milý."
„Chceme ještě dvě piva."
„Jedno pivo a jednou brandy," opravil ji Ignácius.
„Nemám čistý sklenice," řekl barman.
„No není to hanba?" řekla pani Reillyová. „Ale co, mužem pít z těchhle."
Barman pokrčil rameny a zmizel v přítmí.“«[1]
Příhoda u obchoďáku se ukázala být velmi osudná a Ignácie Reilyho navždy vytrhla z jeho dosavadního domácího klidu - matka při cestě domů havarovala a protože její vdovský důchod nemohl stačit na zaplacení tisíc dolarové škody, kterou způsobila, musel si Reily začít hledat práci. Přijal zaměstnání v krachující textilce produkující kalhoty jako zaměstnanec zařazující kartotéky, ale dokumenty k zařazení jednoduše házel do koše a ve zbylém čase vyráběl nejrůznější cedule s motivujícími nápisy, náboženský kříž a organizoval stávku, kdy chtěl pomoci černošským dělníkům továrny pracujících pod úrovní minimální mzdy, ale namísto majitele továrny, Levyho, určil Reily jako hlavního viníka nízkých mezd dělníků podnikového účetního, Gonzalese, který byl jediným skutečně pracujícím člověkem v celé továrně. Reily byl vyhozen - ne snad pro organizování stávky či naprostou ignoranci práce, ale proto, že si majiteli továrny stěžoval, že mu jeden z dělníků máváním řetězu od kola svrhl z police květináč s fazolemi. Nicméně ještě před svým konečným odchodem stihl napsat továrníkovým jménem urážlivý dopis hlavnímu a takřka jedinému zbývajícímu odběrateli zastaralého modelu kalhot, z čehož se později vyvlíkl tím, že z sepsání dopisu obvinil senilní osmdesátiletou sekretářku paní Trixie, která měla být již téměř dvacet let v důchodu, ale manželka majitele továrny, paní Levyová, ji nechtěla propustit do důchodu, aby tak dokázala úspěšnost svého experimentu v rámci korespondenčního vzdělávacího kurzu psychologie.
Reily poté přijme zaměstnání pouličního prodejce párků, čímž se definitivně rozejde se svou matkou, která tak ztratí poslední své iluze a na radu své přítelkyně Santy Battagliové - tety policajta Mancusyho, jež chtěl Reilyho zatknout jako podezřelé individuum a svého nápadníka - dědka posedlého bojem s komunismem s nímž jsme se opět setkali v předešlé ukázce a který byl zatčen namísto Reilyho, se rozhodne dát Ignácia do blázince, což s konečnou platností potvrdí Ignáciův pokus založit nové politické hnutí, kdy odejde v pirátském kostýmu s velkou náušnicí v uchu do noci, ale z politického shromáždění, na nemž měl vystoupit se svým programem, se vyklube homosexuální večírek, a Reily utíkaje pryč před třemi nabroušenými feministkami se uklidí do strip baru Noc rozkoše, který rozmete v prach a mimoděk odhalí, že jeho majitelka Lana Lee fotí a distribuuje vlastní porno. Události v Noci rozkoše pak vynesou naprosto netalentovanou striptérku Darleene, jež byla přesvědčena o svém hereckém a tanečním nadání, ale lepší choreografii měl i její papoušek, se kterým vystupovala, k novému a lepšímu angažmá. Povaleč Burma Jones, jež byl nucen pod pohrůžkou zavření pro příživu, dělat v Noci rozkoše, zametače, získá od továrníka Levyho cenu nově založené Levyho nadace. A Ignác Reily je pak v poslední chvíli zachráněn Myrnou Minkoffovou, svou někdejší dívkou a nynější úhlavní nepřítelkyní, se kterou vede dlouhodobé intelektuální spory.

Použitá literatura:

  1. John Kennedy Toole, Spolčení hlupců, Argo: Praha, 1995.

Pavučina:

  1. John Kennedy Toole From Wikipedia
[1] Toole, s. 9-19.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.8 (16 hlasů)