V noci jsem snil, že jsem motýlem

»Potom jsme se odstěhovali. V továrně se něco zvrtlo, tatínek ztratil práci, a tak jsme se museli odstěhovat do staré usedlosti na kopci, tam, kde končilo město.

Bylo to zašlé a zahnědlé hnízdo, nátěry byly tak vybledlé, že jste stěží uhádli jejich původní barvu. V domě bylo tolik pokojů, že jsme řadu z nich pozamykali a neužívali, celý ten dům mi připomínal hotel v centru města, až na to, že nebyl tak velký. Nábytek v tom původním domě byl v ceně nájemného, takže jsme stejně nevlastnili nic, co by stálo za řeč, jen záchodové prkýnko, které koupila teta Mae, protože, jak řekla, to staré bylo naštíplé.

Asi nejsmutnější byl obývací pokoj, vlastně přední místnost, se starým dívaném, který matka dostala od nějakých přátel, a s dvěma staromódními křesly od tety Mae. Nejprve jsme neměli ani žádné záclony, ale teta vzala nějaké své staré divadelní kostýmy, rozstříhala je a rozvěsila místo záclon. Pravda, nemohu říct, že by ta okna vypadala špatně, přestože šaty nebyly na okna dost široké, ani dost dlouhé. Na každém okně v předním pokoji visela jiná záclona. Na tom velkém, které vedlo na verandu, byly večerní šaty s velikánskými růžovými růžemi a krajkou. Do jednoho z těch menších teta Mae pověsila závěs, udělaný z rubáše, který nosila v nějakém krváku, a do toho druhého červený saténový kostým z nějaké kabaretní hry. Když všemi okny do místnosti svítilo slunce, byl pokoj tak zářivý a rudý, že tatínek pravil, že si tam připadá jako v pekle, a nikdy tam s námi nesedával. Myslím, že to bylo taky proto, že to byly kostýmy tety Mae, a on nechtěl, aby na něj právě skrze ně svítilo slunce.

Nahoře v ložnicích byly postele, které tady někdo nechal; byly tak tvrdé a tak strašně páchly, že jsem sebou vždycky nejdřív hodinu šil, než se mi podařilo usnout. Kdokoli by se k nim jen přiblížil, tak by hned řekl, že v nich odjakživa spaly malé děti. Tetě Mae se z toho zápachu hned první noc udělalo špatně. Šla si lehnout na gauč a hned příští den svou postel zasypala všemi možnými pudry, které u sebe měla.

V domě toho k vidění mnoho nebylo, ale z verandy jste se mohli dívat skoro na celý kraj. V dolíku pod kopci leželo naše městečko a přes postranní zábradlí verandy bylo za jasných dnů vidět až okresní město, a kdykoli jste potřebovali, taky tovární komín, protože ten byl natřený na oranžovo. Byla na něm velká černá značka, zblízka jste pak viděli, že je to velké písmeno R. Značka Renningů, tak se jmenovali ti lidé, co vlastnili továrnu. Dobře si na ten tovární komín pamatuju, tatínek totiž sedával na verandě, koukal na něj a říkával: „Tihle Renningové nás pěkně ožebračujou. Zatracený zazobaný prevíti! Dělaj chudáky ze všech v údolí, oni, a ty zatracený politici, kteří se nechali zvolit a teď nás sekýrujou." Neměl teď pravidelnou práci, a tak často vysedával na verandě a díval se do krajiny.

Náš dvůr byl samá škvára a trocha plevele, který rostl u schodů a podél verandy. Na dvorku si šlo těžko hrát, protože tam nebylo moc co dělat, a když jsem upadl, škvára se mi zadřela do kůže a museli mi ji vymývat mýdlem. Ani za námi v kopcích jsem si hrát nemohl, protože tam bylo plno hadů, a tak jsem si zvykl na hraní doma a na verandě. Jedině po dešti jsem si se škvárou užil nějakou zábavu. Dala se uplácat a použít jako cement a daly se z ní stavět přehrady, což bylo snadné, protože když pršelo, z kopců se valilo množství vody.

Dešťů jsme se vždycky v tom domě na kopci obávali. Když jsme se tam nastěhovali, doslechli jsme se, že poslední nájemníci dům před lety opustili, protože byl za dešťů nebezpečný. Pochopitelně nás zlobila střecha, protože se o ni dlouho nikdo nestaral, ale největší starost nám dělaly základy. Kopce nebyly z ničeho jiného než z jílu a za dešťů se dům propadal do měkkého bláta. To proto byla na dvoře ta škvára, aby se po dešti dalo vůbec vyjít. Když jste ale chtěli po dešti do kopců, museli jste si vzít holínky.

Od prvního okamžiku, co jsem dům viděl, mi připadalo, že není rovný, ale křivý, ovšem až teprve na jaře a po prvním pořádném dešti jsme zjistili proč. Celou noc dům sténal a my jsme mysleli, že je to jen bouřka. Ráno jsme našli kuchyň zborcenou do strany a pod sporákem jíl. Měli jsme ale spoustu místností, a tak jsme kuchyň zřídili v jedné z nich a tu starou jsme opustili a nechali ji vzadu v domě, tak jak byla. Na podzim pak přišly od Atlantiku hurikány a ztratili jsme ji úplně, a taky část verandy.

V jedné z místností v prvním patře jsem si postavil svůj vláček a vyrobil k němu celou řadu krajin, kterými měl projíždět. Udělal jsem ze starých krabic kopec s tunelem, a taky most z mřížek, které byly přibité na verandě k podpírání popínavých růží. Každý věděl, že žádné růže nemohou z toho jílu a škváry vyrůst. To ale rozzlobilo tetu Mae, protože jí se ty mřížky líbily a říkala, že když tam sedí, představuje si ty růže - jak se po těch mřížkách pnou.

Můj vláček byl ale krásný. Projížděl celou místností. Nejprve projel tunelem, potom přes starou krabici od bot, kterou jsem pokryl krepovým papírem, aby vypadala jako zelený kopec, pak sjížděl po mostu z mřížek, který zase vypadal přesně jako ten ocelový most, který vede přes řeku v okresním městě. Odtud obloukem po rovince na podlaze znovu k tunelu. Tam stavěl.

Toho podzimu, co se tu přehnal hurikán od Atlantického oceánu, jsem začal chodit do Okresní základní školy. Tak se ta škola v centru města jmenovala. Byla daleko od našeho domu. Ráno jsem musel seběhnout kopec a přejít celé město, protože stála na úpatí masívu hor na opačné straně údolí. Když pršelo, nosil jsem holínky, abych se dostal z kopce dolů. Potom jsem je musel nést přes celé město, byly mokré a zablácené a špinily a ničily mi domácí úkoly. Škola byla dřevěná budova uprostřed velikého dvora, na kterém nerostla tráva. Měla čtyři třídy. Chodil jsem do třídy pro prvňáky, druháky a třeťáky, pak tam byla další třída pro čtvrťáky, páťáky a šestáky a ještě jedna pro sedmáky a osmáky. Nevím, k čemu sloužila ta poslední, ale jeden starší kluk mi vyprávěl, co tam někdy s kamarády v noci dělají, ale nevěděl jsem, o čem mluví.

Byli tam tři učitelé, dvě ženy a jeden muž. Ten muž učil sedmáky a osmáky. Přišel z jiného státu, ale učitelky byly místní. Jedna z nich byla naší sousedkou, když jsme ještě bydleli ve městě, a neměla ráda tetu Mae. Tu jsem dostal jako třídní.

Okamžitě mě poznala a optala se, jestli ta rajda u nás ještě bydlí. Zeptal jsem se, co tím myslí, a ona řekla, abych si z ní nedělal blázny, že ví, jaký jsem chytrolín, a že jsem pro tetu Mae synovec jako dělaný, prohnaný a vykutálený. Když řekla „prohnaný a vykutálený", jako kdybych slyšel kazatele v kostele, toho jsem neměl rád. Jmenovala se paní Watkinsová. Jejího manžela jsem znal taky, protože byl v kostele jáhnem. Nevím, čím se živil, ale jeho jméno se objevovalo pořád v novinách, horoval neustále pro prohibici a přesvědčoval, že volební právo je jen pro bílé. Taky se zasazoval o odstranění Jihu proti Severu z městské knihovny, protože tu knihu prý čte mnoho lidí, ale on ví, že je „prostopášná". Kdosi napsal do novin dopis, v kterém se pana Watkinse ptal, jestli tu knihu vůbec četl, a pan Watkins odpověděl, že ne, že by nikdy tak hluboko neklesl, že „ale ví", že je oplzlá, protože v Hollywoodu podle ní točí film, a tak tedy oplzlá být musí, a ten, kdo zpochybňuje jeho aktivitu, je „vyslanec ďábla". To mu vysloužilo v kraji uznání a před knihovnou se sešla skupina lidí v černých maskách, vešli dovnitř, sebrali z police Jih proti Severu a na chodníku tu knihu spálili. Šerif se do toho nemíchal, protože by si ve městě udělal zlou krev a za měsíc stejně měly být nové volby.

Paní Watkinsová dobře věděla, jak ten čin jejího manžela na ochranu místních mravů na lidi zapůsobil, a když někdo ve třídě vyrušoval, říkala, že to poví panu Watkinsovi a počkejte, jak toho nezbedníka potrestá! Takže s hraním ve třídě byl konec, protože jsme se báli, že pan Watkins s námi udělá to, co udělal s tou knihou. Takový hošík, který seděl vedle mě, mi aspoň jednou u oběda tvrdil, že si je absolutně jistý, že by pan Watkins upálil každého, kdo by ve třídě paní Watkinsové zlobil. Jakmile se to rozneslo, měla paní Watkinsová nejtišší třídu na světě. Druzí dva učitelé se tomu divili, ale když někdo musel být u paní Watkinsové tři roky zticha, bylo jasné, že si to v další třídě vynahradí.

Paní Watkinsová pravila, že bych mohl mít špatný vliv, a posadila mě proto do první lavice, „aby mě měla na očích". Nejdřív jsem se kvůli tomu na tetu Mae rozzlobil, ale vzápětí jsem si uvědomil, že jsem rád, že se s paní Watkinsovou nepřátelí. Ta se přátelila tak akorát s jáhnem v kostele nebo nějakou členkou ženského charitativního sdružení a teta Mae neměla tenhle druh lidí ráda.

Po několika dnech jsem zaznamenal, že paní Watkinsová šilhá. Toho jsem si předtím vůbec nevšiml, a když jsem to řekl tetě Mae, jen se smála a říkala, že si toho taky nevšimla.

První týden jsem si spolu s několika stránkami ze slabikáře ukládal do paměti celé tělo paní Watkinsové. Moje hlava, tam kde jsem seděl, sahala jen kousek nad její koleno. V životě jsem tak kostnaté koleno neviděl. Právě jsem se jí koukal na nohy a přemýšlel, proč si je neholí jako moje matka nebo teta Mae, když mě tím kolenem kopla do brady a řekla, abych dával pozor. Už týden se mi viklal přední zub a já jsem měl strach říct matce nebo tatínkovi, aby mi ho vytrhli. Po ráně kolenem jsem ucítil, že zub vypadl, a malinko jsem vykřikl bolestí, což paní Watkinsovou zjevně potěšilo. Netušila, jakou mi vlastně prokázala službu, a já jí to samozřejmě nevyprávěl. Celou hodinu jsem držel zub v puse a pak ho vyplivl a schoval a doma jsem se podíval do zrcadla a viděl, jak se tam už klube nový.

Podivoval jsem se, jak může mít žena tak ploché tělo, protože matka i teta Mae byly obě baculaté, a mohli jste se na nich pohodlně uvelebit. Paní Watkinsová byla jako pravítko, se dvěma velikými kostmi, které jí vystupovaly kousek pod krkem. Nikdy jste nevěděli, kde má pas. Někdy to podle jejích šatů vypadalo, že ho má snad někde u boků, jindy že jí snad vede přes prsa, a někdy se zdálo, že ho má tam, kde má pas normálně být. Musela mít pořádně propadlý pupek, protože tenké šaty na ní v těch místech na břiše visely.

Jednoho dne se naklonila nade mnou v lavici, aby mi opravila nějakou úlohu, a já jsem poprvé ucítil její dech. Nevěděl jsem, odkud ten zápach znám, ale odněkud jsem ho znal. Odvrátil jsem se a pokoušel si zakrýt nos slabikářem. Nepomohlo to a já jsem cítil ten zápach ještě i cestou domů. Na takový zápach nezapomenete, něco nebo někoho vám připomíná, jako mně třeba vůně květin vždycky připomíná pohřeb.

Nevím, kolik jsem se toho roku s paní Watkinsovou naučil, ale ať už toho bylo, kolik chtělo, nebylo toho moc, a ještě se mi to nezamlouvalo. Se třemi ročníky v jedné třídě se mohla každému věnovat jenom chvilku. Na beton vím, že jsem se naučil trochu číst, protože když jsem příštího léta chodil s tetou Mae do biografu, uměl jsem si už docela dobře přečíst název filmu a herecké obsazení. Dovedl jsem taky sčítat a psát jednotlivá písmena. Tatínek řekl, že tohle úplně stačí a že příští podzim už do školy nemusím. To se mi docela líbilo, ale matka o tom nechtěla ani slyšet. Tatínek se totiž pokoušel pěstovat v kopcích za domem nějaké plodiny a potřeboval někoho, kdo by mu pomohl orat jílovitou půdu, a proto prý, říkala matka, nechce, abych chodil dál do školy.

Když jsem to slyšel, byl jsem rád, že se mohu do školy vrátit, i když to bylo do třídy paní Watkinsové. Tatínek v kopcích nemohl nic vypěstovat a matka to věděla. Ale všechno bylo lepší, než to jeho věčné vysedávání na verandě. Pracoval na částečný úvazek dole ve městě u benzínové pumpy, ale pracovní dobu měl krátkou, a když se vrátil domů, seděl pořád jen na verandě a koukal na město nebo dozadu na kopce. Když oznámil, že hodlá za domem farmařit, myslel jsem, že přišel o rozum. Když po dešti jíl ztvrdne, je jako beton a každý ví, že jím žádné semeno neproroste. Teta Mae už zkoušela pěstovat za domem květiny, ale jednou neměla čas blátivou půdu zalít, ta ztvrdla a rozpraskala jako jinde v kopcích.

Jednou utratil tatínek týdenní výplatu, která beztak nebyla velká, za nějaká semena a malý pluh, který mohl sám obsluhovat. Koupil také hrábě, lopatu a sekerku, aby mohl podetnout drobné borovičky, které tu všude kolem rostly. Toho večera, kdy tohle všechno přinesl domů, jsem právě seděl v předním pokoji a procvičoval si hláskování pro paní Watkinsovou. Byl den výplaty a matka udělala jen krokety a smažené ryby, protože se blížil konec týdne a v domě nebyl ani šesták. Já jsem měl v kasičce dvacet tři centy, ale matka by si je nikdy nevzala, přestože jsem jí je nabízel.

Teta Mae byla ještě nahoře v pokoji, šla si vždycky odpoledne na chvíli zdřímnout a spala až do večera. Slunce zapadalo přímo za Renningovým komínem, který teď vypadal jako černá zápalka před oranžovou žárovkou. Ten západ zbarvil celý pokoj do oranžova vyjma zářící lampičky, u které jsem se učil. Uslyšel jsem venku na škváře tatínkovy těžké kroky, vyluzovaly známý křupavý zvuk, a za nimi vrzaly ještě jedny lehčí kroky. Viděl jsem, že přes rameno nese nějaké pytle. Za ním šel černý poslíček z obchodu s něčím velkým, zabaleným do balicího papíru. Tatínek si to od něho vzal a kluk se vydal přes škváru zpět do města.

„Mami." Položil jsem pero na sešit. „Přišel tatínek.

Jak otevřela dveře do předního pokoje, uslyšel jsem, že v kuchyni smaží ryby.

„To je dobře, Davide." Utírala si mastnotu z placek do zástěry. „Nese peníze."

Pospíchala ke dveřím a otevřela je v okamžiku, kdy chtěl vzít za kliku.

„Ale Franku, co to neseš?" Zírala na pytle, které měl přes rameno, a velké balíky na schodech.

Vešel a shodil pytle na podlahu blízko kuchyňských dveří.

„Semena, Sáro, semena."

„Semena? Na co? Ty ses. Franku, opravdu takové] blázen, že chceš na kopci něco pěstovat? Za cos je koupil?"

„Za peníze, které jsem vydělal u benzínky. Za všechny." Začal stoupat po schodišti nahoru, ale matka ho drapla za ruku a v očích se jí objevil hrozivý, vyděšený výraz.

„Za všechny? Za všechny peníze od benzínky. Franku? Ale ne, to jsi neudělal, přece bys neutratil peníze za semena, ze kterých nic nevyroste. Co budeme celý týden jíst? V domě není už nic k jídlu."

Vyšel další dva schody, ale matka ho znovu drapla.

„Nech mě, sakra. Můžu utratit švy peníze, jak chci. A v těchhle semenech jsou taky peníze, rozumíš, velký prachy."

„Ale nemůžeš přece kvůli svým nápadům vyhazovat peníze, z kterých máme být živi. Franku. Odnes ty pytle ještě teď večer zpátky do města, a ať ti vrátí peníze." Matka ho teď držela za manžetu rukávu. Lekalo ji, že by ho měla pustit.

„Pusť, ksakru, pusť mě! Na tenhle týden vždycky jídlo seženeš. Prodej nějaké Maeiny šperky v baru ve městě. Nahoře v pokojích jsou ženský, kterým se takové věci líbí. A teď už mě pusť!"

„Franku, ty jsi ale blázen, ty jsi cvok. Živíš syna! Já snesu všechno, prosím, jen si posluž! Říkej si o Mae, co chceš. Vím, co si o ní myslíš. Já ale potřebuju peníze. Musíme něco jíst. Nemůžeme jen sedět o hladu a čekat, co se vyklube z několika semen v půdě, kde i stromy mají co dělat, aby přežily. Ještě máš čas se vrátit do města a přinést svoje - naše peníze nazpátek, Franku, prosím tě."

Viděl jsem, jak tatínek zvedá koleno, a zavolal jsem na matku, ať uhne. Plakala a neslyšela mě a tatínkovo koleno už měla u brady. Zaječela a skutálela se ze schodů. Přiběhl jsem k ní, právě když se dokutálela pod schody. Z koutků úst se jí řinula krev.

Když jsem vzhlédl, tatínek už byl pryč, a protože kolem mě neprošel, musel být nahoře. Teta Mae právě scházela ze schodů, pod kterými jsem byl s matkou. Oči měla vytřeštěné.

„Co se stalo, Davide?" vykřikla. Zastavila se a dál nešla, myslím, že ji vylekala ta krev na matčině bradě. Bála se krve a podobných věcí.

„Teto, pojď sem honem. Matka je zraněná a já nevím, co mám dělat." Matka sténala a otáčela hlavou ze strany na stranu. Teď plakala i teta Mae. Ten hluk ji určitě probudil, protože vlasy jí padaly do obličeje a za slzami měla rozespalé a překvapené oči.

„Musíš zavolat doktora, Davide, co jiného. Taky nevím, co si s ní počít." Začala ještě víc brečet, a to mě vyděsilo.

„Tak mi ji aspoň pomoz odnést, teto, potom zavolám doktora."

„Dobře, Davide, už jdu, ale na toho doktora zapomeň. Myslím, že v domě není ani vindra, a čím bychom mu zaplatili?"

Sešla nejistě ze schodů. Obličej měla jako křídu a ruce se jí třásly tak, že je neudržela na zábradlí. Vzala matku za nohy, já za hlavu a přenesli jsme ji na starý divan v předním pokoji. Matka naříkala a otáčela pořád hlavou ze strany na stranu.

„Podívej se jí do pusy, teto, odtud krvácí." Držel jsem tetu Mae za paži, protože se zase chtěla ztratit nahoru.

„Ne, Davide, to ne. Nevím, co mám dělat. Jsem vyděšená. Možná, že umírá."

„Tak se jí, teto, podívej do ty pusy. Z pusy krvácí." Musel jsem opravdu vypadat příšerně vyplašeně nebo napůl šíleně, jestli je to ve věku sedmi let vůbec možné. Nicméně na tetu to udělalo dojem a řekla: „Dobře."

Otevřela matce ústa a pomalinku jí do nich vložila prst. V tom momentě matka zanaříkala a stiskla zuby. Teta Mae zaječela a vytáhla rychle prst. Když se. dostatečně uklidnila, vsunula prst zpátky a řekla: „Nevím, nevím, Davide, ale zdá se mi, že přišla o jeden zub. Modleme se, aby to nebylo nic horšího."

Později, když už jsme matku přenesli do horního pokoje, vyptávala se teta, kvůli čemu se to všechno seběhlo. Začal jsem jí to líčit, když jsem si vzpomněl, že jsem neviděl jít tatínka ze schodů. Vyskočil jsem a začal prohledávat pokoje. Tatínka jsem nenašel a tak jsem šel zpět do matčina pokoje a řekl tetě, že otec zmizel.

„Když jsem zaslechla ten nářek a rámus, vyskočila jsem z postele a tvůj otec zrovna probíhal mým pokojem a málem mě srazil k zemi. Vyskočil oknem na střechu verandy," říkala mi, zatímco přemisťovala pytlík s ledem z matčiny tváře na jiné místo. Matka stále ještě nepřišla k sobě, jen něco nesrozumitelně mumlala a její oči nervózně těkaly po místnosti.

Potom jsem přemýšlel, co se stalo s tatínkem. Nechtěl jsem ho už vidět, ale zajímalo mě, kam se poděl. Sešel jsem dolů na verandu. Všechny věci, které s sebou přinesl, zmizely. Měsíc zářil tak jasně, že škvára na dvorku se blýskala jako diamanty. V údolí byla tichá noc a borovice na kopci se sotva vlnily. Dole ve městě mizela v oknech lidí světla, jenom na hlavní ulici svítilo několik neónových nápisů. Zahlédl jsem velikou zářící neónovou Bibli na kazatelově kostele. Asi je rozsvícená i dnes v noci, žluté stránky s červenými písmeny a velkým modrým křížem uprostřed. Možná, že ji rozsvěcují, i když kazatel není v kostele.

Viděl jsem i starou čtvrť, v které jsme dřív bydleli, dokonce i náš dům. Teď tam žil někdo jiný. Pomyslel jsem si, jaké mají štěstí, že si bydlí v hezkém domě ve městě bez škváry a metru jílu pod ní. Paní Watkinsová bydlela hned vedle. Tam už nesvítilo ani světýlko. Pořád nám říkala, že chodí brzo spát. U ní doma se nikdy nehádali. Dostávala taky za učení od státu pěknou výplatu, takže se nemusela s manželem dohadovat o peníze.

Opřel jsem se o sloup verandy a zahleděl se na nebe. Bylo pokryté úplně všemi hvězdami. Noc byla tak jasná, že jste mohli spatřit i hvězdy, které jinak bylo vidět jen jednou či dvakrát do roka. Začínaly mě zábst z chladného vzduchu nohy a já jsem si přál, abych už byl dospělý a nosil dlouhé kalhoty. Cítil jsem se z té zimy a hvězd malý a drobný a děsilo mě, co teď, když tatínek odešel, bude dál. Zaštípalo mě v nose. A najednou se mi všechny ty hvězdy slily, jak se mi do očí nahrnuly slzy, začala se mi otřásat ramena a pak jsem složil hlavu na kolena a rozplakal se.

Když jsem se zvedl a odcházel do domu, na hlavní třídě právě zhášel poslední neónový nápis. Pálila mě od pláče víčka a řasy jsem měl slepené, takže se mi divně koukalo. Dveře jsem nezamkl. Nikdo v údolí v noci ani jindy nezamykal. Semena z toho místa vedle kuchyňských dveří, kam je otec předtím odložil, zmizela, musel si pro ně přijít, když jsme s tetou Mae nahoře v pokoji ošetřovali matku. Přemítal jsem, jestli nás tatínek opustil napořád. A kde teď je. Za domem v kopcích nebo snad někde dole ve městě.

Najednou jsem si uvědomil, že mám hlad. V kuchyni byly v míse na stole krokety, které matka připravila. Posadil jsem se, trochu jich snědl a napil se vody. Ryby byly ještě na pánvi, kde je matka nechala, když vypla plyn a šla otevřít tatínkovi, ale byly už studené a pokryté tukem a vypadaly nevábně. ledna žárovka, která mi visela z drátu elektrického vedení nad hlavou, byla taky pěkně umaštěná a po všem proháněla dlouhé stíny a barvila mi ruce do bíla, takže vypadaly jako mrtvé. Položil jsem si hlavu na ruce a očima přejížděl vzor na voskovaném plátně ubrusu. Pozoroval jsem, jak se modré čtverce mění v červené a potom v černé a zase v červení. Vzhlédl jsem k žárovce a před očima jsem měl ty modré, černé a červené čtverečky.

Krokety mě tlačily v žaludku. Neměl jsem je radši jíst.

Když jsem vyšel nahoru do patra, teta Mae právě přikrývala matku.

„Bude v pořádku, Davide," řekla, jakmile mě spatřila na prahu.

Podíval jsem se na matku, zdálo se, že spí.

„A co tatínek, teto Mae?" opíral jsem se o dveře.

„Žádný strachy. Stejně nemá kam jít. Budeme ho muset přijmout zpátky, až se objeví, ačkoli si nejsem jistá, jestli to tak vůbec chci."

Překvapilo mě, jak teta teď mluvila. Ještě jsem ji neslyšel, že by mluvila takhle prakticky. Vždycky jsem si myslel, že se tatínka bojí, a teď najednou rozhodovala, co s ním bude. Byl jsem na ni pyšný. Nemusel jsem se už tolik bát. Za ní proudila do místnosti záře měsíce a stříbřila obrysy její postavy. Vlasy jí padaly na ramena a měsíční svit rozzářil každý její jednotlivý vlas jako pavouci síť na slunci.

Teta se zdála velká a silná. Jak tam tak stála, vypadala jako nějaká veliká stříbrná socha, jako ta v městském parku. Byla jediná v domě, kdo mi mohl pomoci, jediná silná osoba starší než já. Rozběhl jsem se k ní a zabořil jí hlavu do břicha a rukama jsem ji pevně obejmul. Byla měkká a teploučká jako něco, čeho se mohu držet, co se o mě postará. Ucítil jsem na hlavě její dlaň, která mě něžně hladila. Ještě víc jsem ji rukama sevřel a hlavu jsem jí zabořil do břicha tak hluboko, až ji to zabolelo.

„Davide," hladila mě po zádech. „Ty se bojíš? Všechno bude v pořádku. Když jsem vystupovala na jevišti, bývalo mi hůř, než je teď tobě. Nikdy jsem, Davide, nebyla nijak zvlášť dobrá, nešlo mi to. Vždycky jsem to věděla, ale milovala jsem jeviště, líbilo se mi, jak mě oslňují světla a pode mnou zní orchestr. Když jsi na jevišti, Davide, když zpíváš a cítíš, jak kapela pod tebou rozechvívá prkna toho jeviště, připadáš si jako opilý. Věř mi. Jeviště mě doslova opíjelo, jako pivo nebo whisky. Čas od času mi ublížilo, tak jako opilci může ublížit alkohol, s tím rozdílem, že mě z toho bolelo srdce, a ne tělo. Měla jsem štěstí, když jsem dostala práci v nějaké malé tančíme v Mobilu nebo Biloxi nebo Baton Rouge. A víš, kolik mi platili? Právě tolik, abych přežila v laciném hotelu a občas si koupila nový kostým.

Bývaly časy, Davide, že jsem nevěděla, za co se příště najím. To jsem pak šla do nejlacinějšího obchodního domu ve městě, ať jsem byla kde byla, a vzala tam nějakou práci. Poslední léta jsem nedostávala práci ani tam, protože chtěli mladá děvčata, a já jsem musela dělat uklízečku v hotelu, kde jsem bydlela, abych měla vůbec za co odjet z města. V dalším městě to šlo obyčejně zrovna tak. Nikdy jsem moc dobře nezpívala, víš, ale dokud jsem byla mladší, aspoň jsem lip vypadala. Někdy jsem dostala práci jen proto, že mi to slušelo. Tenkrát jsem se mužům líbila. Přicházeli se na mě jen dívat a já se pak od nich nechala někam pozvat. Ti mi toho naslibovali, a já několika prvním uvěřila, ale když jsem pak zjistila, že mě jen balamutí, bolelo to tak, že jsem myslela, že mi pukne srdce. Potom jsem už přestala doufat, že se stanu počestnou ženou nějakému muži, kterého si vezmu, protože by dostal věnem takříkajíc použité zboží. Potom už mi zbývala jen ta moje kariéra, a s tou to šlo z kopce. Po těch posledních deseti letech jsem to už nemohla vydržet. Nikdo mi nedal práci, ani ti muži, co mi toho předtím tolik naslibovali. Tolik jsem jim dala, a oni nakonec ani nebrali telefon, když jsem jim zavolala. Všichni se už dávno oženili a měli vnoučata. Tehdy jsem seděla v hotelovém pokoji a plakala do zatuchlých polštářů. Všechny ostatní ženy mého věku mohly vykouknout z kuchyňského okna na vyprané a pověšené prádlo, ale já jsem ze svého pokoje viděla jen špinavý průjezd plný starých novin a rozbitých lahví po ožralcích, popelnice, kočky a smetí. Myslíš, že mě to nebolelo, Davide? Chtěla jsem se zabít, podřezat se těmi starými rezavými žiletkami v laciné hotelové koupelně. Ale pak jsem si říkala, že si kvůli jiným sama život nevezmu.

Poslední flek, který jsem měla, než jsem přišla k vám, jsem dostala v jednom pajzlu v New Orleansu. Nevím, proč mě ten muž vůbec najímal, byla to taková taliánská držgrešle s očima upřenýma jen na pokladnu. Měl asi pět děvčat, která vytáhl z chudých předměstí a která mu tam dělala striptýz. Svlékala se, zatímco tři nebo čtyři ochlastové k tomu hráli trochu hudby. Chodilo tam hodně námořníků z přístavu. Sedávali hned pod jevištěm a tahali holky, když tančily nebo se tam kroutily, za kotníky. Byly to jen chudé přivandrovalkyně, které přišly do města za nějakou slíbenou vidinou a pak v tom uvízly jako předtím já.

Stalo se to druhý večer, co jsem tam vystupovala, vůbec se mi do toho nechtělo, protože už večer předtím byli hudebníci tak naládovaní, že hráli veškerý doprovod špatně. Ale musela jsem si to místo udržet, protože jsem dlužila za pokoj a potřebovala jsem nějakou hotovost. Když jsem vyšla na jeviště, zamířila na mě světla, spustila hudba a já se cítila líp. Lednici byli hluční jako obvykle, ale u dveří seděl jeden velký, který se, hned jak jsem začala zpívat, rozchechtal a začal na mě pokřikovat. Právě jsem začínala druhou sloku, když jsem uslyšela, jak na mě od baru Talián vykřikl: Bacha, Mae! Než jsem si uvědomila, co se děje, přistálo mi něco těžkého na hlavě. Ten námořník po mně hodil láhev od piva, těžkou hnědou láhev. Striptérky na mě byly ale tak hodné, Davide. Zaplatily dokotora, který mě přivedl k sobě a ošetřil, a taky účet za hotel a koupily mi jízdenku na vlak, když jsem řekla, že chci jet za vámi.

Tolik mě bolelo, že všechna ta léta skončila takhle. Chtěla jsem být s vámi slastná a místo toho se stalo, že mě lidi ve městě nenávidí, a to jsem nechtěla. Vždycky jsem se nápadně oblékala, možná, že jsem se na jevišti předváděla, ale ve městech si mě nikdo ani nevšiml. Tady jsem trnem v oku, to přece, Davide, víš. Vím, co si tady o mně lidi myslí, ale nechci, aby si to mysleli. Nikdy jsem to nikomu nevyprávěla, Davide, ani tvé matce ne. Možná, že bylo dobře, že jsem si to schovala až na dnešek, aspoň ti mohu ukázat, jak je ta tvoje bolest nepatrná ve srovnání s těmi mými."

Vzhlédl jsem k tetině tváři. Neviděl jsem ve stínu její výraz, ale měsíční záře prozrazovala, že má vlhké tváře. Ucítil jsem, že mi na čelo dopadla teplá kapka, šimrala mě, jak mi stékala po obličeji, ale já jsem ji nesetřel.

„Davide, pojď dneska spát ke mně. Cítím se tak sama."

Šli jsme do jejího pokoje a ona mi pomohla se svlékáním. Čekal jsem u okna, až si obleče noční košili, kterou nosila. Pak si stoupla vedle mě.

„Davide, modlíš se každý večer, než jdeš spát?"

Řekl jsem jí, že někdy, a divil jsem se, že se mě ptá zrovna na tohle. Neřekl bych, že by si někdy vzpomněla na modlitbu.

„Klekneme si tady k oknu, Davide, a pomodlíme se, aby tvé matce bylo zítra lip, aby se dnes v noci nestalo nic tvému tatínkovi a aby tebe ani mě... aby nás zítra ani jindy už nepotkalo nic zlého."

Zdálo se mi, že je to krásná modlitba, a tak jsem vyhlédl z okna a začal se modlit, ale můj zrak padl na tu neónovou bibli dole pod námi a dál jsem nemohl. Pak jsem uviděl na nebi hvězdy, svítily tam jako ta krásná modlitba, a já jsem začal znovu, ta modlitba mi plynula z úst sama a já ji nabídl hvězdám a noční obloze.«[1]