V noci jsem snil, že jsem motýlem

Román 2666 předčasně zesnulého světoběžníka chilského původu Roberta Bolaña 2666 vzbuzuje respekt ještě dříve než si vůbec přečteme první stránku. - Jednak je to neobvyklý název 2666, jež asociuje jak inferno tak budoucí letopočet. Dále pro svůj rozsah - originální španělské vydání čítá 1100 stran, anglické 900 a české má stran 850 (rozdíly jsou dané pouze použitím formátu papíru a písma, nikoliv tím, že by se v překladech román zkracoval). A konečně Roberto Bolaño je velmi módní, ba pro některé z čtenářů až kultovní autor, jenž jako spisovatel prorazil až ve svých čtyřiceti letech roce 1993, známým se stal až svým románem Divocí detektivové z roku 1998 a ve svých padesáti letech v roce 2003 pak zemřel na zástavu srdce. - Bolaño si tak slávy užíval pouhých pět let a celých těchto pět let zasvětil právě románu 2666, který již ani nestačil dokončit. Ostatně samotný název 2666 se nemá k románu žádný vztah či skrytý význam a jedná se pouze o pracovní název z Bolañova počítače, v kterém ostatně byla po Bolañově smrti objevena postupně vydána celá série dalších románů, povídek ale i básní.

2666 se skládá z pěti nezávislých částí, které nemají společné postavy ani téma, ale okrajově se sbíhají v tajemných vraždách mladých dívek v mexickém městě Ciudad Juárez (v románě nazývaném jako Santa Teresa) poblíž amerických hranic, kde se v letech 1993 až 2003 uskutečnilo na tisíc nikdy neobjasněných vražd mladých dívek. - Toto v románu okrajové téma dává celému dílu detektivně mysteriózní podtext tak, že společně s použitím mnoha obrazů plného bezbřehého násilí a nevázaného sexu, že je román 2666 přes svou značnou přebujelost, kdy by jej bylo možné bez větších ztrát seškrtat na pětinu svého původního objemu, poměrně čtivým dílem.

První, kvalitativně jednoznačně nejlepší a co do námětu nejpůvodnější, část Kritici pojednává o čtyřech literárních badatelích ze čtyřech evropských zemí, které spojuje zájem o tajemného a na počátku jejich bádání takřka neznámého německého spisovatele jménem Benno von Archimboldi, kterého nikdo nikdy nespatřil, jenž se svým vydavatelem komunikoval výhradně poštou s měnící se doručovací adresou po celém světě. Tito čtyři kritici, konkrétně Angličanka Liz Nortonová, Francouz Jean-Claude Pelletier, Ital Pier Morini a Španěl Manuel Espinoza, si společně ale na sobě nezávisle prošli fází svého objevení Archimboldiho díla a to v jeho německém originále, protože Archimboldi byl i Německu naprosto okrajový spisovatel, přes vlastní překlady do svého rodného jazyka a až po fázi naprosté fascinace jeho dílem, kdy Archimboldiho nejprve objevili pro svět vědeckých literárních konferencí a poté i pro běžného čtenáře tak, že se z Archimboldiho stal velmi módní autor, ba stal se jedním z favoritů na Nobelovu cenu. Archimboldi pak tyto čtyři kritiky spojil i jako nejvěrnější přátele a současně i milence, kdy se Liz Nortonová stala bez vzájemné žárlivosti společnou milenkou. Kniha končí v mexickém městě Santa Teresa, kam se kritici vydali po velmi neurčitých stopách Archimboldiho.

Část Kritici má velmi originální téma, má nadhled, vtip i ironický podtext z pohledu čtenáře můžeme pouze litovat, že se Bolaño nesoustředil na další rozvinutí tohoto tématu, kdy se sice k Archimboldimu vrací v poslední páté části s názvem Archimboldi, ale tato část již nemá onen počáteční nadhled a je napsána stylem nevěrohodné a značně neoriginální Archimboldiho biografie.

Druhá část Amalfitano popisuje postavu španělského profesora literatury Amalfitana, jenž se do Mexika přestěhoval s vidinou lepší práce, ale v Mexiku postupně ztrácí zdravý rozum a zešílí.

Část třetí Fate popisuje krátkou návštěvu města Santa Teresa americkým černošským novinářem jménem Fate, jenž měl během několika málo dnů napsat reportáž o významném boxerském zápase, doslechne se také o sérii vražd dívek, ale jeho šéfredaktor mu toto téma zatrhne s tím, že jejich domovském Harlemu, kde časopis vychází, mexické vraždy nebudou nikoho zajímat.

Čtvrtá část Zločiny je literárně degradována na patologický popis těl zavražděných dívek, kdy jsou v rozsahu dvou set stran popisována jak často umučená těla dívek, tak krátký popis policejního vyšetřování, který vždy skončil buď tím, že se případ odložil nebo v něm byl obviněn nějaký chudák. - Jak se poté dozvíme v pátém díle, ze série vražd několika desítek dívek byl obviněn a bez soudu několik let vězněn jako hlavní podezřelý Archimboldiho synovec Klaus Haas. Avšak čeká-li čtenář minimálně od druhé části knihy, že tyto vraždy budou v románu s nějakým překvapivým vyústěním objasněny, pak čeká marně, protože román končí bez jasného závěru tím, že Archimboldi navštíví svého synovce ve vězení.