V noci jsem snil, že jsem motýlem

V roce 1968 učinilo nakladatelství Odeon velmi významný literární počin a vydalo antalogii povídek nejvýznamnějších autorů v jidiš a to v novém překladu Jakuba Markoviče, který stál i za konkrétním výběrem zastoupených autorů. - Ve výboru je tak zastoupeno jednadvacet autorů a necelých padesát povídek.

Co do rozšíření dosáhl jazyk jidiš svého vrcholu ve 30. letech, kdy jím celosvětově mluvilo mezi 11 až 13 milióny lidí a to zvláště ve Východní Evropě. V důsledku holokaustu, kdy dle odhadů asi 85% všech lidí, kteří byli vyvražděni v nacistických vyhlazovacích táborech, mluvilo právě jazykem jidiš, se však nyní jidiš v Evropě nepoužívá a nejvýznamnějšími centry co do zastoupení obyvatel hovořících v jidiš je zejména Izrael a USA, konkrétně pak zejména New York. Jako primární jazyk jej v současnosti celosvětově používají necelé 2 milióny lidí.

Počátky jazyka jidiš sahají do 9. století, kdy do Německa přicházejí Židé ze severní Itálie a východní Francie a přijali německý dialekt, se slovy z hebrejštiny, který Židé chovali jako svůj svatý jazyk, a dále románským dialektem zvaným la´az. Své konečné podoby jidiš doznal v průběhu dalších století, kdy počínaje 13. stoletím se Židé přesídlují z Německa do Východní Evropy, konkrétně zejména na území dnešního Polska, Litvy, Rumunska, Ukrajiny, Běloruska a Ruska.

Co do písemného projevy vychází jidiš z hebrejské abecedy, kterou rozšířila o samohlásky, jež hebrejština nezná. Gramatiku pak jidiš převzala jak z němčiny tak zejména ze slovanských jazyků.

Literární prvopočátky sahají do 12. až 13. století, první významné literární dílo, sbírka lidových pohádek na motivy Talmudu Majse Buch pochází ze století 16. Moderní jidiš literatura pak vnikla v průběhu 1. poloviny 19. století a to ve Východní Evropě. Klasická jidiš literatura však stojí zejména na trojici autorů z přelomu 19. a 20.století, kterou tvoří Mandele Mocher Sforim (dnešní Bělorusko), Isaac Leib Perec (dnešní Polsko) a Šolom Alejchem (dnešní Ukrajina). Základními znaky jidiš literatury z tohoto „klasického období“ jsou antihrdinství, alegorie a velmi specifický humor, který bychom mohli charakterizovat jak jako trpký tak jako sarkastický ale i černý.

Další generace jidiš autorů pak v souvislosti se společenskými změnami, kdy byli Židé až do nástupu Hitlera zrovnoprávněni s křesťany, pak již neměla bezprostřední zkušenosti s pogromy ale i všeobecnou společenskou nerovností, a hrdinové jejich povídek tak mají heroické vlastnosti a jsou často nadřazeni křesťanům. - Něco podobného bylo pro klasické autory zcela nemyslitelné. Do této generace patří například Šalom Aš, Jojne Rozenfeld, Jicchok Mejer Vajsenberg či Jisroel Ješaja Singer.

A konečně poslední generace jidiš autorů již píše v americkém exilu, a byť je jejich hlavním námětem prostředí jejich domoviny ve východní Evropě, jsou příběhy psány spíše v nostalgické rovině a to na základě vzpomínek z dětství tak, že realistická rovina již zcela ustoupila do pozadí ve prospěch čistě literární fikce. Jednoznačně nejvýznamnějším zástupcem této třetí generace jidiš autorů je Isaac Bashevis Singer, původem z Polska, jenž byl v roce 1978 oceněn i Nobelovou cenou za literaturu.