V noci jsem snil, že jsem motýlem

Přes poměrně hojné publikace kolísavé historické hodnoty, jimiž je náš knižní trh penetrován, lze za nejvěrohodnější informační o problematice ruských pracovních táborů, gulagů, položit dílo v podstatě amatérského historika Alexandra Isajeviče Solženicyna, Souostroví gulag (1958-1968; vyd. 1973). Osudy několika desítek tisíc československých občanů, jež byli mezi léty 1939 a 1945 do Sovětského Svazu odvlečeni, neupadly do zapomnění jen díky několika málo střípkům těch, kteří ruské pracovní tábory nejen přežili, ale podařilo se jim i vrátit zpět do Československa a najít v sobě tolik odvahy, aby o svém osudu dokázali podat zprávu dalším generacím. A právě jednou z těchto několika ojedinělých výpovědí jsou vzpomínky rusínského učitele a přesvědčeného Čechoslováka, Štěpána Luťanského, jež v roce 1939 utekl z Maďary okupované Podkarpatské Rusi do Sovětskou armádou obsazeného východního Polska, aby zde pod vedením Sovětské armády vedl osvobozenecký boj ať již proti maďarským tak německým fašistům - Pečorlag aneb Útěk do ráje (1950; vyd. 1999).

Pro znalejšího čtenáře snad ani není ironií osudu, že ačkoliv se Luťanský bezprostředně přihlásil na nejbližší ruské vojenské posádce, byl zavlečen na Sovětské území a poté tzv. trojkou (de facto polním soudem) odsouzen za nelegální překročení sovětských hranic a podezření ze špionáže vzhledem k tehdejší praxi k velmi nízkému trestu pěti let nucených prací.

Ať byly důvody pro uvěznění potažmo zavraždění desítek miliónů jeho spoluvězňů toho nejabsurdnějšího charakteru, je jisté, že Luťanský se svou naivní představou Sovětského Svazu jako prvního dělnického státu, kde vládne spravedlnost a každý má práci, byl ať již ze strany svých soudců, bachařů tak trestanců, považován za exota nejvyššího řádu, vedle nějž lze i absurditu ruského vězeňského systému položit jako filozoficky rovnocennou Platónově Ústavě.

Nicméně ponechávám stranou Luťanského osudy s takřka strmou kariérou, kdy to s nejzákladnějšími znalostmi zdravovědy dotáhl až na táborového doktora, a pokusím se soustředit na několik do očí bijících rozdílů mezi Luťanským a Solženicynem:

Není mi známo a vydavatel (nakladatelství Argo) nijak blíže nespecifikuje bližší osudy Luťanského rukopisu, jež dle data v závěru knihy sepsal v roce 1950, avšak světlo čtenářského světa spatřil až v roce 1999 (tedy dva roky po Luťanského úmrtí), nicméně se lze dle mnoha faktografických informací i velmi autentického osobního příběhu domnívat, že ač se kniha vyznačuje beletrijními kvalitami, je Pečorlag velmi hodnověrnou výpovědí. Co však právě v souvislosti se Solženicynem, ale i dalšími zaráží, je Luťanského neohroženost a v podstatě i hrdinství, kdy po něm nebylo mučením vymáháno přiznání se ke svému zločinu (v podání Solženicyna se nakonec „přiznal“ každý - nebyl-li ovšem při výslechu umlácen…); hájení svého majetku a minimálních práv před obyčejnými, tedy nepolitickými, trestanci (tj. vrahy, zloději, etc.), kteří v táborech de facto vládli; tak drzost v jednání se strážci a bachaři, kdy se Luťanský pouští do otevřeného konfliktu s nejvyšším velitelem tábora (v líčení Solženicyna by bylo něco podobného nejen samo o sobě nemyslitelné, protože po výsleších a mučení zůstaly i z nejsilnějších osobností pouhé lidské trosky bez náznaku odporu vůči autoritě ale i zmíněným nepolitickým vězňům, ale zcela jistě by byl tento vězeň umlácen k smrti) tak, že výsledná hodnověrnost Pečorlagu jako historického svědectví stěží obstojí před důkladnější kritickou analýzou.

Avšak jak již bylo zmíněno úvodem - ze svědectví tohoto druhu se nám dochovalo jen několik útržků a ač je nutné Pečorlag brát s jistou dávkou rezervy, nic lepšího k dispozici nemáme.